26.9.2020 | Svátek má Andrea


SVĚT: Přežijí demokracie své vítězství?

10.9.2008

Spoupeření systémů pokračuje

Konkurence demokratických a autoritářských systémů pokračuje i dvacet let po ukončení studené války. Ve hře však již není ideologie. Současná forma systémového konfliktu je konkurence mezi demokratickými a nedemokratickými tržními ekonomikami. Autor se vyslovuje pro ofenzivní zahraniční politiku západních států a prosazování jejich zájmů.

Desítky let představoval konflikt mezi Západem a Východem pevnou osu světové politiky. Podle ní se státy dělily na přátele a nepřátele, odlišovalo se možné od nemožného a s její pomocí se dal vysvětlit větší díl mezinárodních vztahů. Po zániku komunizmu toto mocensko-politické zakotvení zmizelo. Pokusme se zjistit, zda-li se v překotném dění postkomunistického světa objevil nový organizační princip. Východiskem našich úvah je strategický význam energetických zdrojů.

Neviditelná ruka autokratů

Západní vlády většinou trvají na tom, že vysoké ceny energie nemají politické, nýbrž čistě ekonomické příčiny, a jejich odpověď zní: Snížit spotřebu a zvýšit podíl alternativních energii. Za stoupajícími cenami energie se však neskrývá pouze slavná „neviditelná ruka trhu“, nýbrž i ruka autokratů ovládajících vrtná pole. Vysoká cena energie sice není výsledkem spiknutí zosnovaného Moskvou, Rijadem a případně Caracasem, vykonává však na západní společnosti soustředěný tlak. Pomocí vysokých cen odsávají dodavatelé energie západní blahobyt, dusí ekonomiku a ohrožují jeho politickou stabiltu.

Podle nejnovější zprávy Mezinárodní agentury pro energii poklesla za posledních třicet let spotřeba energie v západních zemích o polovinu. Jen tak dál, říkáte? Ano, ale jak daleko? Nižší spotřeba energie totiž znamená i nižší hospodářský růst. Pro západní společnosti není hospodářský růst samoúčelem, nýbrž nezbytným předpokladem jejich politické stability. Demokratické společnosti jsou na rozdíl od autoritářských režimů výrazně závislé na spokojenosti občanů. Dokud vláda úspěšně zaručuje rámec pro hospodářský růst, zůstanou občané loajální. Když však tento výměnný obchod v očích voličů nevychází, vypovědí vládě podporu. V Německu letos povedou vysoké ceny energie ke snížení růstu o 0,5 procent, to znamená ke ztrátě dvou set tisíc pracovních míst.

Navíc jednoho krásného dne již více spořit nepůjde. Všechna okna budou izolována, střechy plné kolektorů, větrné mlýny kam oko dohlédne, mýt se budeme ve studené, auta budou jen na poukaz a poslední výrobní firmy přestěhovány do (energií i nadále plýtvajících) rozvojových zemí. Bude pak Západ politicky reagovat? Bude k tomu mít ještě dost síly?

Bezmocná politika

Cena energie má tedy zřetelně politický rozměr, ale většina západních státníků to odmítá vzít na vědomí. To je lehkomyslný a zároveň pochopitelný postoj. Je samozřejmě podstatně pohodlnější snižovat spotřebu vlastního obyvatelstva než pomocí energické politiky zajistit, aby na trh přišlo více energie. Razantnější postup by sice posiloval pozici západních společností, byl by však koncepčně náročnější a mocensko-politicky riskantnější. Vlády proto raději zamluví akutní potřebu rezolutní zahraniční politiky poukazem na domněle neodkladné problémy. Jednou je to hlad v Africe, jindy budoucnost EU a průběžně globální oteplování. Diskuse těchto otázek jsou s patřičnou pompou inscenovány na prakticky nepřetržitě svolávaných summitech všeho druhu. Přijatá „řešení“ buď vytváří nové problémy (kupř. důsledky subvencování biopaliv), nebo upadnou v zapomnění v rámci příprav dalšího, planetárně důležitého, spičkového setkání (kupř. finanční přísliby EU vůči chudým africkým státům).

Zároveň většina západních vlád vytěsňuje skutečnost, že moc je (a v určitých situacích musí být) hlavním nástrojem zahraniční politiky. Jak se moc při uskutečňování zájmů používá v praxi můžeme názorně sledovat v Africe. Čína tento kontinent právě kolonializuje a přebírá kontrolu tamnějších energetických zdrojů. „Ale my přece máme naše morální principy a dodržujeme mezinárodní právo“, zní pravopisná odpověď. Je dobře možné, že některé západní vlády předstírají svatouškovství, prostě aby nemusely energicky jednat a používat moc. Jsou-li však odkazy na morálku míněny vážně, jedná se o hrubou řemeslnou chybu. Snahy vyhnout se za každou cenu použití moci omezují akceschopnost demokratických států.

Západní hodnoty ohrožují demokracie

Na euforickém počátku devadesátých let vyšla slavná kniha Francise Fukuyamy, The End of History and the Last Man. Její autor květnatě popsal tehdy převládající pocit, že demokratické systémy zvítězily jednou provždy a na celé čáře .... a mýlil se. Dnes již nelze přehlédnout, že se demokratické systémy prosadily v nejlepším případě z poloviny. Je zvláštní ironií dějin, jak se i toto polovičaté vítězství obrací proti nim a není jisté, zda-li je přežijí. Autoritářské režimy na celém světě dnes posilují díky těm myšlenkám a řešením, které Západ po desetiletí bránil proti komunistickým diktaturám – právo na soukromé vlastnictví a zisk, volná výměna zboží atd. Tyto západní hospodářské metody dosahují v autoritářských státech vysokou účinnost proto, že jejich fungování není „brzděno“ demokratickými svobodami. Druhá půlka triumfu demokracie se totiž nekonala; politické hodnoty a metody jako lidská práva, svobodné a tajné volby a svoboda tisku se neprosadily.

Vlády nedemokratických tržních ekonomik jako třeba čínská nebo ruská mohou bez problémů podhodnotit vlastní měnu a zvýhodnit tak vlastní export, snížit sociální standardy a tím i pracovní náklady, dopustit pirátské kopírování cizích výrobků nebo zestátnit soukromé vlastnictví domácích i zahraničních investorů. Navíc se autoritářské vlády i v ostatních oblastech rozhodují rychle, cíle vytyčují jednoznačné, jednají rezolutně a ignorují domácí a zahraniční veřejné mínění; celkově viděno jsou na výzvy současnosti lépe připraveny.

Nejde tedy pouze o ropu a plyn. Strmý vzestup cen energie je sice nejlepší doklad, ale zdaleka ne kompletní popis současného ohrožení západních zemí. Energie je projekční plocha vhodná pro znázornění skutečnosti, že Západ dosáhl pouze polovičního vítězství a že soupeření systémů pokračuje. Ve hře však již není ideologie, jako ještě před dvaceti lety. Nová forma konkurence systémů a zároveň nová osa světové politiky je soupeření mezi demokratickými a nedemokratickými tržními ekonomikami. Demokratické společnosti přitom oslabuje jejich hlavní přednost – politická svoboda.

V západních státech se blahobyt nerozděluje pouze podle hospodářského výkonu, nýbrž také v souladu s představami o sociální spravedlnosti. Tak je sice zaručena politická stabilita a mírumilovnost demokratických států, avšak jejich hospodářský potenciál není využit v plném rozsahu. Autoritářské režimy se ohledy na spokojenost obyvatelstva a světové veřejnosti příliš nezatěžují a jejich ekonomiky se proto mohou rozjet naplno.

Demokratické společnosti naproti tomu pozvolna chudnou. Jak se to pozná? Především se nedostává pracovních míst pro obyčejné, průměrně nadané lidi; pracovních míst, která by je také uživila a umožnila jim vést normální život. Ti, kdo práci mají, musí pracovat do stále vyššího věku, a přesto jim ve stáří hrozí chudoba. Stále obtížněji zaplatitelné zdravotní a sociální systémy již nejsou přístupné pro všechny občany. Tyto a další skutečnosti nahlodávají důvěru obyvatel v demokratický systém a ohrožují budoucnost západních států. Během „studené války“ postačilo, aby západní státy přezimovaly v závětří americké obrany a vyčkaly až komunistické režimy hospodářsky zkolabují. Dnes je tomu naopak: Západ je vystaven zničujícímu hospodářskému tlaku a hrozí mu zhroucení.

Scenáře dalšího vývoje

Bude-li konkurence demokratických a nedemokratických tržních ekonomik pokračovat v dosavadní formě, je výsledek jasný: Demokracie své historické vítězství nepřežijí. Měli bychom se proto zamyslet nad tím, jestli pro Západ a tím samozřejmě i pro naši zemi existují východiska.

- Teoreticky představitelná by byla vynucená demokratizace autoritářských společností. Posílení vlivu občanů na rozhodování a rozdělování bohatství a moci by vedlo ke zbrzdění nespoutaného kapitalismu autoritářských společností ve stejné míře, v jaké jej omezují demokratické systémy. Vzhledem k opatrnické politice většiny západních vlád je tento postup velmi nepravděpodobný.

- Druhá (trochu pravděpodobnější) cesta vede právě opačným směrem. Západní státy by se mohly demokratického uspořádání postupně zříci a zvýšit tak svou „konkurenceschopnost“ vůči autoritářským režimům. Tak absurdní, jak vypadá na první pohled, tato možnost není. Již teď zvyšují demokratické vlády svou akceschopnost tím, že zbavují své občany moci. Evropská integrační politika stojí a padá právě s vyloučením voličů; v ekologických a energetických otázkách se projevuje podobná tendence.

- Třetí a nejsnáze proveditelné řešení pro západní státy se opírá o zjištění, že demokratické a nedemokratické tržní ekonomiky mohou existovat pouze vedle sebe, avšak nikoliv úzce propojeny. Toto řešení bychom mohli nazvat organizovanou konkurencí. Cílem by bylo zmražení současného rozdělení moci mezi autoritářskými a demokratickými společnostmi a omezení dalších mocenských ztrát Západu. Tohoto stavu by se dalo nejsnáze dosáhnout pomocí kontrolovaného hospodářského oddělení. Zbožní a finanční výměna mezi oběma stranami by musela být přísněji kontrolována a plánovitě tlumena. Ano, to by byl konec globalizace.

Mysleme nemyslitelné

Vyloučeno? Spíše bych řekl, že nemáme na výběr. Západ dosáhl před dvaceti lety pouze polovičního vítězství. Chce-li dnes zabránit úplné porážce, musí omezit ekonomický liberalismus a odložit mocensko-politickou zdrženlivost. Chtějí-li západní státy uchovat svůj demokratický charakter a politickou stabilitu, musí zaměrně ovlivňovat své okolí. To je fyzika moci a dnes (stejně jako před dvaceti lety) i podstata konkurence mezi demokratickými a nedemokratickými společnostmi. V „horké“ fázi studené války požadoval americký teoretik Hermann Kahn, aby se při úvahách o systémové konkurenci myslelo také „nemyslitelné“. Co je dnes „nemyslitelné“?

Především je třeba si přiznat, že triumf demokracie a tržního hospodářství nebyl ani zdaleka tak jednoznačný a nezvratný, jak se před dvaceti lety zdálo. Západ zvítězil pouze napůl a musí se tudíž také přizpůsobit nové situaci – také sám sebe nově definovat. Proto by bylo kupříkladu třeba smířit se se změnou některých prvků liberální ekonomiky, abychom ji dokázali uchovat jako celek. Zčásti se to již děje, ale je třeba jít ještě dál. Existují kupříkladu možnosti, jak znepříjemnit život spekulantů, kteří urychlují růst cen energie, anebo těch, kteří sázkami na riskantní papíry (jako kupříkladu v americké krizi nemovitostí) destabilizují západní finanční systém. To by sice protiřečilo liberálním poučkám, ale nejsme v situaci, kdy bychom mohli brát ohled na ekonomické teorie.

Myslet nemyslitelné znamená, že by měl Západ (zejména evropské státy) revidovat svůj notorický sklon ke shodě a partnerství skoro za každou cenu. Autoritářské státy se nebojí ani konkurence ani konfliktu a těží z naší mírumilovnosti. Proč vůdci demokratických států neustále brebentní cosi o „strategickém partnerství“, ačkoliv vědí, že tento pojem již dávno duní prázdnotou a druhá strana zná pouze dvě slova: moc a peníze.

Myslet nemyslitelné znamená také ofenzivněji postupovat v regionech s nerostnými surovinami. Před čtyřiceti lety ovládaly západní olejářské společnosti zhruba 85 procent světových ropných zásob. Dnes je 80 procent nalezišť pod kontrolou státních firem producentů, tj. autoritářských států od Ruska přes Saúdskou Arábii až po Venezuelu. Tento stav je třeba změnit. Když to dokáže a smí Čína, měli bychom to zkusit také. Mimochodem, i když se o tom v Evropě ještě nesmí mluvit nahlas, je nepochybné, že se situace v Iráku uklidňuje a hospodářsky zlepšuje. Na pozadí nastíněného konfliktu mezi autoritářskými a demokratickými společnosti bychom z tohoto příkladu měli vyvodit konstruktivní závěry pro další postup jinde.

Nemyslitelné? Možná. Ale když se demokracie nedokáží částečně hospodářsky izolovat a nebudou-li provádět ofenzivní zahraniční politiku, neobstojí proti nespoutanému kapitalismu autoritářských společností a mocenským ambicím jejich vládců. Západ a my s ním nejprve ztratí své bohatství a posléze i moc.

MfD, 6.9.2008, příloha Kavárna.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.