V našem zájmu není finlandizace Ukrajiny, ale to, aby se Rusko chovalo civilizovaně

Kdy skončila studená válka? To je teď aktuální otázka, ba míří výše: Skončila vůbec? Nesledujeme její další fázi? Svědčí o tom i takové činy, jako je třeba čerstvý návrh prezidenta Miloše Zemana: „Pokud jde o Ukrajinu, zastávám názor, že by mělo dojít k její neutralitě a k její takzvané finlandizaci.“

Aby bylo jasno, těmi slovy sám Miloš Zeman ducha studené války oživuje. Finlandizací se rozumí ztráta plné suverenity Finska po druhé světové válce ve prospěch Moskvy. Obecně je to podřízení politiky menšího státu velmoci. Finlandizace a upevňování sfér vlivu patřily k výrazným rysům studené války.

Takže ještě jednou: Kdy studená válka skončila? Většina řekne, že před 25 lety, ale s datem je to složitější. Mnozí vidí její konec už v pádu berlínské zdi, snad i v sametové revoluci. Davy lidí proudící skrze zeď, davy lidí zvonících klíči na Václavském náměstí – to jsou do očí bijící symboly emocí, použitelné i pro Hollywood. Doložily, že Brežněvova doktrína omezené suverenity je pro Moskvu už opravdu mrtvá. Oproti nim působí formální konec studené války ušlápnutě, zakřiknutě a zapomenutě. Má to svou příčinu.

Studená válka skončila 2. a 3. prosince 1989 při summitu na Maltě. Tam se na sovětské lodi Maxim Gorkij setkali prezidenti Michail Gorbačov a George Bush starší. Ale má to několik háčků.

Ačkoliv mírové ceremoniály na lodích bývají slavné a fotogenické (každý zná snímky z japonské kapitulace 2. září 1945 na palubě americké lodi Missouri), summit na Maltě se z toho nějak vymkl. Padala na něm vzletná slova (Gorbačov: „Opouštíme jednu epochu, studenou válku, a vstupujeme do epochy nové.“), ale státníci nepodepsali žádný dokument. Pokud se nyní leckde dočítáte, že ten či onen slíbil Moskvě to či ono (například nerozšiřování NATO na východ), jsou to jen pozdější interpretace různých účastníků. Nejsou to body zachycené černé na bílém v závazném dokumentu. Nejsou to tvrzení, která lze prostě ověřit srovnáním s textem smluv, jak tomu bylo po první i druhé světové válce (smluvní systémy z Versailles a Postupimi).

Úhrnem: před 25 lety formálně skončila studená válka, ale Washington s Moskvou žádný pevný a definitivní mír nedohodly. Však také nikdo formálně nekapituloval. Takže hlásá-li dnes někdo to, co nahrává Putinovi, třeba finlandizaci Ukrajiny, svým způsobem zpětně interpretuje summit na Maltě ve prospěch Moskvy.

Neříkat to návodně a nahlas

Nyní se prosazuje i tento výklad studené války: byla to situace, kdy se dva vojensko-průmyslové komplexy utrhly ze řetězu a hrozbou vzájemného jaderného zničení se držely v klinči. Konec války znamenal uvolnění klinče a návrat k normální reálpolitice. A k ní patří i respekt k zájmům Moskvy, už tak provokativně nahlodaným rozpadem Varšavské smlouvy i Sovětského svazu.

Na ten výklad by snad přistoupili Marťani, kteří by nevěděli nic o společenských sporech na Zemi, jen by sledovali naše zbrojní systémy. Ale člověk, který na Zemi žil a čerpal z toho svou zkušenost, to nemůže nevidět i společensky. Nevzpomíná si na dva systémy ekvivalentní výzbrojí i pravidly hry (ve stylu „jeden za osmnáct, druhý za dvacet bez dvou“), ale na soupeření svobodného systému s nesvobodným. Dokládá to banálním, leč stále platným argumentem: za studené války lidé utíkali z východu na západ, ne obráceně. Tu válku může považovat za skončenou až tehdy, nebude-li žádná velmoc omezovat svou sférou vlivu pohyb lidí, myšlenek či spojenectví.

Vyzývá-li prezident Zeman k finlandizaci Ukrajiny, ukazuje touhu po obnově sfér vlivu. Jistě, sféry vlivu existují nezávisle na lidské vůli – tak jako gravitace. Stopadesátimilionový jaderný stát typu Ruska nemůže svůj vliv nevyzařovat. Má-li žít vedle Ukrajiny, musí to být cestou nějaké dohody. Ten vztah opravdu směřuje k jakési finlandizaci. Doložil to už v dubnu 2008 summit NATO v Bukurešti, který případné členství Ukrajiny a Gruzie odmítl. To vše je pravda. Ale státník ze země, která má tragickou zkušenost čtyřiceti let v ruské sféře vlivu, by to neměl říkat návodně a nahlas. Říká-li Zeman, navíc v postsovětském prostoru, že Ukrajina má být finlandizována, de facto tím sděluje několik podstatných věcí.

Za prvé to, že podle něj studená válka opravdu ještě neskončila – a s ní ani beztrestné narušení sfér vlivu či výběr spojenců.

Za druhé nás Zeman nechtěně upomíná na to, jak snadno jsme po roce 1945 do ruské sféry spadli. Tehdy jsme mohli Finsku jen závidět. Bylo sice finlandizováno, tak jako my muselo odmítnout účast na Marshallově plánu, ale na rozdíl od nás si uchovalo občanské svobody – ačkoliv se Rusku bránilo válkou.

Za třetí. Pro Ukrajinu z toho plyne poučení, že její finlandizace bude tím přijatelnější, čím více bude Moskvě vzdorovat, čím jasněji dá najevo, že svou suverenitu bude bránit. O tom nerozhodovali před 25 lety Bush s Gorbačovem. O tom se rozhoduje právě teď.

České naučení ze studené války

Převedeme-li to na populární rovinu zájmů, dostaneme asi takový obrázek. Naším zájmem není finlandizace Ukrajiny. A i když se k tomu schyluje, naším zájmem rozhodně není k ní vyzývat.

Naším zájmem je, aby se Rusko chovalo civilizovaně. Summit na Maltě před 25 lety sféry vlivu zakázat nemohl. Ale v našem sebezáchovném zájmu je proti jejich cementování bojovat. Tak vypadá české naučení ze studené války a čtyřicetiletého pobytu ve sféře vlivu Moskvy.

LN, 2.12.2014