Týdeník Respekt v jednom z posledních čísel uveřejnil – nejspíš neuvědoměle - dvojici článků tak rozpornou, až milo pohledět. Na jedné stránce Fareed Zakaria, publicista světového jména a dopisovatel nejpřednějších amerických listů, úlevně konstatuje, že v onom neklidném pruhu světa mezi Arábií a ostrovy Sundskými přece jen nedopadá všechno tak zle: v Indonésii, největším a nejlidnatějším z muslimských států, zvítězil ve volbách muž názorů umírněných, islámskému radikalismu nenakloněný, což lze chápat jako začátek lepší, klidnější budoucnosti. V Indii, mající svůj problém s radikalismem pro změnu zase hinduistickým, zvítězil ve volbách kandidát smýšlení rovněž sekulárního, nábožensko-kastovním tahanicím nepřející, a také to lze pokládat za dobré znamení do budoucna. Radujte se, lidičky, blýská se na lepší časy! Leč co to: čtenář obrátí stránku, a už je to tady: Irák, Sýrie, masakry, krveprolití, sektářská nenávist, hromadné popravy jinověrců, křižáckých krků podřezávání, proudy uprchlíků se valí za domnělým bezpečím, a jestli je vyhlídka nějaké budoucnosti, pak spíš horší. Bojte se, lidičky, brána pekel se otvírá!

Takže jak je to vlastně? Panu Zakariovi se nedivím; je původem indický muslim, i chápu, že by rád vylepšil obrázek své víry i své rodné země, když ne pro jiné, aspoň sám pro sebe. Jinak netřeba být publicistou světového jména k zjištění, že z výsledku jedněch voleb nelze soudit na budoucnost ani takovou, ani makovou; slavný vítěz něco zkaňhá, něco na něj praskne, nedodrží, co v předvolební rozjásanosti nasliboval, a rozčarované publikum učiní příště svým favoritem někoho z opačného konce politické nabídky. A pak zase zpátky, jak bychom to neznali. Hrůzné scény v Sýrii a Iráku s přesahem do Evropy, jak si ještě povíme, a ovšem věčná patálie palestinsko-izraelská, Gaza, Hizballáh… to už je něco jiného, zde už je obtížno shledávat znamení dobré naděje. Zbláznil se svět už definitivně? Nebo lze nalézt na vývoji posledního času přece jen něco pozitivního?

Ač založením spíš skeptik, pravím, že ano. Ne ovšem na pláních mezopotámských, tam bych konec náboženského běsnění hned tak nečekal, a kdoví jestli vůbec někdy. Zato na Západě se děje cosi donedávna ještě nepředstavitelného: začínají se kývat růžové brejle na nosech politiků, žurnalistů, intelektuálních myslitelů a jiných tvůrců – ne veřejného, to je rozdíl, ale oficiálního mínění. Až donedávna bylo chvalitebným obyčejem tvrdit, že nějací džihádisté, teroristé, sebevražední atentátníci… no dobře, představují jistou potíž, ale nesmíme podle nich soudit celý islám; je to náboženství jako každé jiné, jen že mu nevelký počet bláznivých extremistů kazí dobrou pověst. Teď, se scénami zrůdné nenávisti před očima, se začíná prosazovat jiný pohled: nestřetáváme se s izolovanou skupinkou náboženských šílenců, ale s věrnými muslimy řídícími se do důsledku a do písmene příkazy své víry; komu se na tom něco nezdá, nechť si polistuje v koránu. Ovšemže vybledá růžový politicko-korektní obrázek jen zvolna, ještě asi bude třeba mnoha uťatých hlav a mnoha masakrů ve jménu víry Prorokovy, než se zplna prosadí realističtější názor. Ale hráz pokrytectví dostala trhlinu. To je při vší hrůze pozitivní.

Jak naznačeno svrchu, vedlejší jeviště toho chmurného divadla se nalézá na vlastní půdě Evropy. Ještě donedávna se zfanatizovaní potomci muslimských přistěhovalců spolu s neméně zpitomělými domácími konvertity bez obav a překážek vydávali do Afghánistánu i na jiná bojiště svaté války. Když se ani nestali mučedníky pro pravdu Alláhovu, ani je nechytili Američané a neposlali šupem do Guantánama – to bylo křiku, není-liž pravda –, mohli se beze všeho vrátit zpátky, aby se po nějakém čase, svěží a odpočatí, znovu vydali pobíjet nevěřící, tu šíity, tu sunnity, židy, západní křižáky a jinou takovou slotu. To teď, jak se zdá, už tak zlehka nepůjde. Vícero evropských vlád velmi vážně uvažuje o možnosti zneplatnit bojovníkům Alláhovým pasy, čímž by se návraty na zotavenou přinejmenším ztížily. Vedou se dokonce ve vládách a parlamentech řeči o odebrání poněkud lehkomyslně uděleného občanství, věc to doposud neslýchaná, o titul populisty si koledující. V parlamentu přetřásati ovšem ještě neznamená skutkem učiniti, cesta však byla nastoupena.

Teď ještě bude-li kuráž po ní popojít o krok dál. Jaký krok by to měl být, o tom zatím je v politických, intelektuálních etc. kruzích nevhodno hovořit; lid obecný, korektnostním myšlením nezatížený, by si však věděl rady. Nepřijímat hned každého, jen co ho podloudnická banda za dobrý peníz přepraví do země blahobytu, ale zásadně a přednostně vytřídit osoby bez dokladů. Kdo projde tím sítem – bude takových nemnoho, převaděčské bandy zabavují svým klientům doklady hned před startem, jak jsem sám na vlastní oči měl příležitost pozorovat – podrobit ho další proceduře: kdo jsi, odkud a proč přicházíš, čím se hodláš živit, čím můžeš být naší zemi prospěšný, to vše se zvláštním zřetelem k osobám vyznání islámského, jelikož zkušenosti s ním jsou, decentně řečeno, všelijaké. U zbylých nepospíchat s udělením azylu - natož pak občanství - ale stanovit lhůtu řekněme pěti let. Bude-li se žadatel chovat řádně, živit se prací, platit daně, nepřipojovat se k extremistickým bratrstvům, lze uvažovat o dalším. Jistěže potrvá nějaký čas, než to dojde tak daleko, protože hradby politické korektnosti nelze překonat ze dne na den; lze však míti za to, že nebude-li ještě zrušena demokracie, čím dál dožranější veřejnost si řešení vynutí. Političtí šéfové pak už sami poběží zacpat skuliny, jimiž jim utíkají volební hlasy.

Opusťme však blízkovýchodní scénu a popatřme na jiné, bližší dějiště mezicivilizačního zápasu. Jakpak je tomu dlouho, co se západní státníci spolu s úslužným tiskem předháněli v nabídkách spolupráce, ba přátelství putinskému Rusku, není-liž pravda. Do klubu nejvyspělejších ekonomik Rusy zvali, společné projekty plánovali, skvělou budoucnost přicházet viděli, kdy Rusko po boku Brazílie, Jižní Afriky a dalších vzmáhajících se států vystřídá nemilovanou Ameriku v roli vůdčí mocnosti světa. Nějaké drobnější nedostatky ovšem ta putinská demokracie zatím tedy má, také s lidskými právy to ještě není úplně všechno, jak by mělo být, ale to Rusové jistě všechno dohoní, na západní standard přivedou… a tumáš čerte kropáč. Rozkročil se Putin bohatýr, mocnou pěstí udeřil, kde mu jacísi Gruzinčíci či Ukrajinčíci po vůli nebyli. Když voje Volodi-bohatýra do Gruzie napochodovaly, Západem to, pravda, trochu otřáslo, ale nic zvlášního z toho nevyvodil; porozumění třeba mít pro ruská specifika. Ale nenasytí se tak hned chuť bohatýrova; Krymu, východní (zatím) Ukrajiny se mu zachtělo, i na jiné neposedy došlápnout zahrozil. Západ oči protírá a co vidí: nemá před sebou nezbytného partnera, na jehož zájmy třeba brát ohled, nýbrž… nepřítele. Kdyby na to sám nepřišel, kremelský vládce mu to srozumitelně sdělil: nepřítelem Ruska je dekadentní, fašistický Západ. A basta fidli. Další peripetie toho vztahu je obtížno předvídat, jen že se to na té východní Ukrajině nějak nechce hnout z místa. Zdá se po půl roce válečného pošťuchování, že si bohatýr přece jen uhryzl větší sousto, než dokáže strávit; to by mohlo znamenat buď že jeho vojenská moc není tak náramná, jak se ústa nadouvají, nebo se zalekl vlastní kuráže a zpomalil pochod za slávou a velikostí svaté Rusi.

Ale zkrátím to povídání. Nastínili jsme si trojí případ, kdy západní státnictvo přinuceno okolnostmi uznalo holou skutečnost. Možná se před našima očima odehrává větší revoluce, než na první pohled vypadá: skončily iluze, politické úvahy přestávají vycházet z obrázku světa, jaký by dle zdání ušlechtilých duchů měl správně být, nýbrž z toho, jaký beze všech kliček a mašliček opravdu je. Teď ještě nepolevit, nesejít z nastoupené cesty, i kdyby se situace na některém jevišti mezicivilizačního zápolení přechodně stabilizovala. Situace je jednou taková, podruhé onaká, ale jedno jako skála trvá: na jednoho platí pohlazení, na druhého klacek, někomu můžeš podat ruku, jiný pokládá vstřícnost za znamení slabosti a rozkročí se tím drzeji. Snad to už, proboha, konečně chápeme.

Hannover, 7. října 2014