Jeden z největších a nejstarších politiků, který ještě patřil ke generaci velkých charismatiků, a sice Helmut Schmidt, je vůči charismatu velice skeptický a upřednostňuje rozum. Zkušenost jeho generace totiž ukázala, že souboj ideologií vyprodukoval řadu charismatických osobností, ale málo lidí, kteří používali rozum, a to podle něj platí i o šedesátých letech a hlavně o roce 1968, což naše zkušenost z tohoto roku jen potvrzuje.

Základní rozpoznávací znak charismatického politika je podle sociologů jeho schopnost chovat se autonomně vůči politickému provozu. Tomuto měřítku podle Newsweeku i týdeníku Die Zeit v právě uplynulém roce odpovídali tři lidé, kteří na sebe připoutali pozornost, i když z různých důvodů: Julian Assange, Karl-Theodor zu Guttenberg na té sluneční straně a Barack Obama na tragické straně. I když původně to byl právě on, kdo v první fázi své politické kariéry platil za nepopiratelnou charismatickou hvězdu. Bohužel, v uplynulém roce mu jeho zářivá aura byla ukradena. Otázky, které si žurnalisté kladou, jsou: Jak je možné, že mu tato záře byla odejmuta, a to dokonce tak rychle?

Odpověď většiny zní: Protože se nikdy nechoval autonomně vůči politice, a proto ho politický provoz může tak snadno vysát a učinit malým. Jeho kariéra byla příliš závislá na projekci tužeb jeho příznivců do jeho osobnosti, aktivitách jeho odpůrců a od připravenosti ke spolupráci s takovým člověkem, jakým je Ahmadínedžád. V okamžiku, kdy své příznivce zklamal, kdy jeho konkurenti mocně útočí a íránský vůdce s ním odmítá kooperovat, vypadá to, jako kdyby jeho původní charisma bylo jen iluzí, která se vytvořila v hlavách jeho příznivců.

Je evidentní, že Karl-Theodor zu Guttenberg, německý ministr obrany, neumí tak krásně hovořit jako Obama, ale přesto dokázal vybudovat své charisma na pevnějším základu. Na otázku proč, odpovídají sociologové jednoduše: protože jako bohatý šlechtic je na politice nezávislý, požívá větší osobní autonomii a umí se postavit i proti mínění většiny, jako v případě zrušení povinné vojenské služby. Ale stejně nezávisle se chová i v privátním životě a ve společnosti: Naposled mile překvapil, když svou ženu vzal jako doprovod na služební cestu do Afghánistánu, kde navštívil vojáky bundeswehru. Nikdo zatím neví, jak dlouho bude mít s těmito postoji úspěch, ale jedno je jisté: ukázal, že je možné se chovat jinak.

Julian Assanage má s panem zu Guttenbergem to společné, že se rovněž postavil proti dosavadnímu systému a proti běžnému politickému provozu. Jeho úspěšnost dle sociologů spočívá v tom, že porušil politická pravidla a že si zachoval osobní autonomii. Tak se dá zřejmě nově definovat charismatická osobnost. Ale nejde jen o autonomii vůči politice, ale i o autonomii v politice, která v důsledku znamená ztrátu strachu před voliči a veřejností, což otevírá autonomnímu politikovi možnost hovořit normálním, živým, neideologickým jazykem.

Zřejmě po takových typech bude v politice brzy větší poptávka a to je zřejmě i důvod, proč prognostici jako například Mathias Horx v nejbližších letech čekají prudký vzrůst vlivu žen nejen v politice, ale i v byznysu, který potřebuje kreativnější přístup, což přeloženo do normálního jazyka znamená rozbití zavedených stereotypů, tedy již tolikrát skloňovanou autonomii. O masivním vstupu žen do vysokých funkcí se už dokonce hovoří jako o megatrendu.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)

Autor je novinář a spisovatel