Komunisté doufali, že ovládnutím médií získají kontrolu nad myšlením lidí. V současnosti věří politici v obdobnou moc sociálních sítí a internetu. Jen se obávám, že dnes se role prohodily. Těmi ovládanými se totiž stali politici.

Před časem jsem v televizi zaslechla rozhovor, ve kterém se nějaký člověk rozplýval nadšením nad tím, jak je úžasné, že Google sleduje naše aktivity na internetu, protože nám pak může poskytovat lepší služby. Nevěřícně jsem nad tím kroutila hlavou a vzpomněla si na starší zprávu podobného vyznění, ve které si pro změnu zaměstnanci jedné firmy libovali, že díky čipům pod kůží nemusí nosit přístupové karty (zde).

Opakem této „datové bezstarostnosti“ jsou pak obavy, jaké vzbuzovala (a nejspíš ještě vzbuzuje) například aplikace eRouška. Ta je celou řadou lidí odmítána právě z důvodu jejího „šmírovacího“ potenciálu (zde). Paradoxem ovšem je to, že velká část z nich využívá služeb takových firem jako Facebook, Twitter nebo výše zmiňovaného Google, které jsou v získávání dat o svých uživatelích přímo mistry nad mistry. A s jejich pomocí je pak dokáží následně masivně ovlivňovat.

Asi nejviditelněji (a nejnevinněji) třeba tím, jaké jim předhazují reklamy. Takový Google (a nejen on) na to má sofistikované algoritmy vyhodnocující to, co člověk na webu hledal, co ho zaujalo, kam se vracel a co si třeba kupoval. A tak ten, kdo si touto cestou pořídil kupříkladu kolo, je vyhodnocen jako zájemce o tento druh sortimentu a je mu předhazována jedna reklama na cykloprodejnu za druhou. Na mne takto neodbytně útočila před lety reklama na pojištění pohřbu. V první chvíli jsem se zarazila, ale jako člověk tohoto oboru znalý (pojišťovnictví, nikoliv pohřebnictví) jsem došla k závěru, že pojišťovna by jistě necpala tento typ produktu někomu, kdo má takříkajíc na kahánku. Jenomže pak na mne tato reklama vyskakovat přestala...

Otravování reklamou je ovšem to nejmenší. Je to zkrátka cena za to, že máme možnost získávat velké množství obsahu internetu „zadarmo“. Jenomže pomocí obdobných algoritmů je například možné ve vyhledávačích upřednostňovat články s určitými tématy a názory a jiné naopak potlačovat. A to už je docela mocná a nebezpečná zbraň na ovlivňování názorů lidí. Google má navíc choutky zasahovat i do věcí, do kterých by rozhodně nos strkat neměl. Aktuálně třeba tlačí na vládu Austrálie, aby nepřijímala zákon, podle kterého budou muset internetoví giganti platit mediálním firmám za zveřejňování obsahu jejich stránek (zde). Došlo to tak daleko, že pohrozil odchodem ze země. Což je dle mého soudu už za hranicí vydírání.

Každý má sice právo se svobodně rozhodnout, kde chce působit, a nikdo ho nemůže nutit k tomu, aby nabízel svoje služby proti své vůli. Jenomže je rozdíl oznámit „odcházíme, protože nám nevyhovují nastavená pravidla“, nebo si klást podmínky „pokud budou nastavena pravidla takto, odejdeme“. To první je projev svobodné volby v dané zemi podnikat či nepodnikat, to druhé nepřijatelný nátlak na přizpůsobení legislativy ve svůj prospěch. Je to podobné, jako když to neklape mezi dvěma partnery a jeden z nich ukončí vztah třeba takto: „opouštím tě, protože dáváš přednost svým kamarádkám (kamarádům)“, místo aby na toho druhého činil nátlak slovy: „pokud se nepřestaneš stýkat se svými kamarádkami (kamarády), opustím tě“.

Jak velkou mají internetoví giganti moc, demonstroval před nedávnem celému světu i Twitter, když zcela bezprecedentně natrvalo zablokoval účet (v té době ještě úřadujícího) amerického prezidenta Donalda Trumpa. Skandálnost tohoto kroku podtrhl navíc i fakt, že účty řady světových diktátorů a autoritářů, jako je například turecký prezident Erdogan, jeho venezuelský kolega Maduro nebo íránský duchovní vůdce Chameneí, zůstaly naopak nedotčeny. Tomu poslednímu byl sice o několik dnů později smazán jeden příspěvek a zablokováno zadávání nových (zde), ale vzhledem k tomu, že šlo o nesrovnatelně mírnější postih, se nelze zbavit dojmu, že byl učiněn jen proto, „aby se neřeklo“.

Co se týká aktivního ovlivňování politiky, tak pozadu nezůstává ani Facebook. Před pár dny se totiž objevila zpráva potvrzující, že (společně s Twitterem) opravdu nebyl v předvolební kampani před americkými prezidentským volbami tak úplně nestranný a připískával Joeu Bidenovi. Například tím, že znemožnil sdílení odkazů na článek, ve kterém New York Post (tedy žádný dezinformační portál) psal o skandálu jeho syna (zde). Facebook je ostatně politikou mazání a blokování příspěvků proslulý. Často se tak přitom děje z důvodů hraničících s absurditou. Nejspíš aby trochu otupil kritiku této své praxe, ustanovil „Kontrolní radu“, která má sporné případy prošetřovat a eventuálně zjednat nápravu. Je prezentována jako na Facebooku nezávislá, ovšem vzhledem k tomu, že je jím financována (zde), tak to s tou nezávislostí zase nebude tak žhavé. A jak si „Kontrolní rada“ vede? Už řešila pět kauz (zde), přičemž zjistila hned čtyři pochybení a nařídila odstraněné příspěvky opět zveřejnit. Tak to je vážně výhra...

Někteří politici proti praktikám těchto gigantů vystoupili, což jim slouží ke cti. Za všechny jmenujme třeba Angelu Merkelovou (zde) nebo Alexeje Navalného (zde), kteří kritizovali vyhazov Donalda Trumpa z Twitteru. Vzhledem k tomu, že rozhodně nepatří mezi členy jeho fanklubu, soudím, že motivací pro tento krok je především jejich obava ze stále rostoucí moci těchto firem, která je navíc kvůli jejich globálnímu charakteru obtížně kontrolovatelná. Najednou totiž vidí, jak jednoduše ji dokáží použít proti každému, kdo se jim znelíbí. A že příštími na řadě by mohli být i oni sami.

Jednou věcí je však uvědomění si nebezpečí a druhou otázka, co s tím. Z EU sice zaznívají hlasy o větší regulaci internetových gigantů, ale vzhledem k akceschopnosti bruselské vrchnosti to jsou jenom kecy, ze kterých si nikdo nic nedělá. Krotit je se daří snad jenom Číně. Na rozdíl od EU dokáže totiž pohrozit tím, že pokud nebudou tancovat tak, jak bude ona pískat, vytvoří si vlastní platformy a oni utřou nos. A jak Google, tak Facebook i Twitter moc dobře vědí, že nejde o plané řeči, protože je něčeho takového opravdu schopna. Na rozdíl od EU. Ta, kdyby takto pohrozila, tak pánové Mark Zuckerberg, Jack Dorsey i Sundar Pichai umřou smíchy...

Internetoví giganti prostě vládnou světu a politici se klepou strachy proti nim zakročit. Velmi dobře vědí, jakou mají tyto firmy moc a že je dobré si to s nimi nerozházet. Džin byl zkrátka vypuštěn z láhve a bude těžké ho do ní dostat zpět. Obzvláště, když někteří lidé bláhově věří v jeho užitečnost a myslí si, že ho mají pod kontrolou. Jenomže džin je jako oheň – dobrý sluha, ale zlý pán. A dle mého soudu nikdo z internetových gigantů sluhou být nechce...