Sice se nám podařilo už řadu desetiletí nezopakovat hrůzné celosvětové konflikty, žádnátřetí světová válka s uplatněním nukleárního potenciálu velice k dispozici, ale důvodů k radovánkám se nám věru nedostává. Stačí se rozhlédnout nejedním směrem: ono arabské jaro, například. Jak to se důkladně zvrtlo, režimy se rozpadly, místo rozumné domluvy vypukly krvelačné bakchanálie, s nimiž se nadále s vervou pokračuje. Sebezničující dychtění se z pouště rozšířilo evropským směrem, neochota si uchránit svou západní, přece zdaleka nejhodnotnější civilizaci, jejíž mnozí vládci zalezli se svými chamberlainovskými deštníky směrem k sebeiluzím, vítězivším nad realitou. Nezapomenutelnou nám zůstane Sarajevo a tím spíš vůdce s chaplinovským knírkem a nakřáplým hřímajícím hlasem. Putin již schlamstl Krym, láká ho Ukrajina, baltské tři republičky. Ještě dlouho bychom mohli takto pokračovat.

Když ne konflikty celosvětové, leckterý lokální střet má v sobě značný dřímající potenciál. Co do rozsahu sporného teritoria, nejvíc přiležitosti poskytují obrovité prostory vzdálených moří, s eventualitou ještě tutlaných choutek. Většina naší planety je pod vodou, různě studenou, dost také zmrzlou, v různých hlubinách jsou k nalezení zdroje k našemu přežití - olej, nerosty, žraloci i menší rybičky k ochutnání.

Momentálně máme plno oprávněných starostí s islámským terorismem, fanatismem a vsadil bych se, že naprostá naše většina se neobtěžovala, neměla důvod se obtěžovat představou pořádného konfliktu mezi USA a Japonskem kvůli ostrovu Okinawa, někdejšímu nejkrvavějšímu bojišti v pacifické oblasti za druhé světové války. Měl jsem možnost se tam jednou rozhlédnout, naštěstí až hodně po oné válce. Dosud tam Američané mají 85 vojenských bází, což tvoří největší shromaždiště pozemního, námořního a vzdušného personálu v uniformách ve východní části celého asijského kontinentu. Ti sice spáchají míň trestních činů než místní obyvatelstvo, ale občasný hanebný incident, například znásilnění dvanáctileté dívenky třemi vojáky, nyní permanentně vězněnými, působí radikálně antiamerické nálady s dopadem na japonsko-americké vztahy na nejvyšší úrovni.

Akutnějšm bolehlavem Washingtonu je ovšem počínání Severní Koreje. Její současný vládce Kim Čong-un, poněkud tučný vnouček zakladatele tamějšího socialismu, prosazuje ambiciozni úsilí nukleárního rozvoje - nejen takové zbraně mít, ale též schopnost je i dodat na místa určení, jimiž ovšem jsou Jižní Korea, Japonsko a Amerika, ultimální cíl. Jaderné zbraně, jimiž zničit nejen Soul, ale i New York. Tento poslední záměr se dosud nedaří, takové rakety dosud selhávají, ale jejich předpokládaný úspěch se odhaduje, že dosažen bude v brzké budoucnosti.

Jedinou relevantní silou krotit taková apokalyptická řešení je Čína, téměř výlučný hospodářský partner, ale v jeho zájmu zůstává zachování Kimova nebezpečného režimu při životě.

Kimův otec, předchozí vládce Kim Čong-il, v roce 1994 hrozil odstoupením jako signatář mezinárodní smlouvy NPT - Non-Proliferation Treaty, proti rozšiřování jaderného potenciálu.

V roce 2005 došlo k oficiálnímu potvrzení, že USA uznávají de iure Severní Koreu jako suverenní stát, se závazkem podřídit své vybavení nukleárního programu pod dohled mezinárodní organizace Atomic Energy Agency (IAEA), s povinností zříci se všech jaderných zbraní a existujících jaderných programů.

Nejsem si vědom, že některá vláda některého suverenního státu by tak byla učinila a že v kladném případě by tomu sama byla uvěřila.

- - -

Teď nahlédněme k předmětu s dosud ještě příliš vzdálenou ošidností, a sice k hádanicím o atoly.

Takovou nepříjemností vody Atlantického oceánu postiženy vesměs nejsou. Za Kanárskými ostrovy a Azory je vesměs nic – až pak Bermudy a Karibik s pořádnou porcí svých ostrovů. Pacifický oceán ve své východní části je až k uzoufání prázdný a teprve západním směrem, zejména za dateline, kde z pondělí je najednou neděle nebo naopak, roh ostrovní hojnosti je značný – Polynésie, Melanésie, Mikronésie.

Letěl jsem z Bornea do Hongkongu a z okénka za výtečné viditelnosti postřehl jakési tečky, miniostrůvky, které jsem ale na mapě neměl. Zeptal jsem se letušky, komu to tam dole patří. Nevěděla, ale odspěchala zeptat se kapitána. Ten, pokud věděl, tak nepověděl.

Po návratu domů jsem se pustil do pátrání. Před sebou tu mám všelijaké mapy, jednu značně detailní, označující přemnohá jablka sváru. Napočítal jsem jich něco kolem čtyřiceti. Vietnam jich okupuje 19, Filipíny 8, Čína 7, Malajsko 4 a Tchaj-wan 1. Šest těch míst nemělo nikoho, kdo by se o ně hlásil. Nikde zmínka o Japonsku či Jižní Koreji, což jen potvrzovalo neúplnost dokumentu.

Na půl cesty mezi těmito dvěma historickými antagonisty je skupinka skalnatých ostrůvků s korejským jménem Dokto a japonským Takešima. Dřív pouhý to cíl zatoulaného ptactva, poté však adresa jihokorejských policajtů. Vznikla i korejská píseň „Dokto je náš“, napsána též kniha a natočen film. Svár trvá již desetiletí a dosud je to nepřestalo bavit. V roce 2006 jsem se dozvěděl o dalším zostření střetu mezi Soulem a Tokiem. Japonci totiž oznámili svůj záměr podniknout průzkum ve sporných vodách. Plánovaná flotila se ale kvůli špatnému počasí nedostavila a dvacet příslušně vybavených člunů (gunboats) nemuselo zahájit palbu. Jihokorejský prezident v televizním projevu k národu obvinil Japonsko z imperialistických zálusků, ze snahy o přepisování historie, zpochybnění agrese a utrpení v první polovině dvacátého století, kdy se Korejcům pod japonskými okupanty neblaze žilo.

Jiný příklad takového sváření poskytuje skupinka pěti neobydlených skalnatých ostrůvků (největší z nich dvě míle dlouhý a jednu míli široký) a tří útesů, vzdálených 100 mil od Tchaj-wanu a 250 mil od Číny, mezi Tchaj-wanem a Okinawou, kterou Američané vrátili Japoncům. Ti ostrovům dali jméno Senkaku, Číňané jim říkají Tiao Yu Tai. Rybářské lodi z Tchaj-wanu se tam pokusily umístnit svou vlajku a japonská plavidla pobřežní služby tomu zabránila. Spor se rozšířil i do zámoří, že dokonce Kolumbijská univerzita v New Yorku, má alma mater, se stala dějištěm vášnivého verbálního utkání vzájemně se překřičujících patriotů.

V červnu 2016 se v Pekingu uskutečnilo čínsko-americké setkání a vyjednávání vzájemně málo si důvěřujících mocností: Strategic and Economic Dialogue, s problémy, jimž se dostává označení jako intractable (“nepodajné, nezkrotné, neovladatelné“) a dangerous (“nebezpečné“). Čína souhlasila s vymáháním, uplatňováním sankcí na Severní Koreu v březnu OSN na ni uvalenými. Obě strany se nemohou dohodnout o příštích krocích. Američané usilují o víc tlaku, ČÍňané se domáhají víc vyjednávání, více slov než činů. Atmosféra se značně zhoršila zásluhou konfliktu mezi Čínou a Filipínami - americkým to spojencem ve sporu o uznání tzv. ADIZ (Air Defence Identification Zone) v oblasti Jihočínského moře (South China Sea), o čemž má rozhodovat mezinárodní tribunál. Američané takový nárok popírají, Číňané ho prosazují, při vyjednávání jim nad hlavou bzučela vzájemně si nevlídná letadla.

Jak se nabývají nemovitosti? Koupí, darem, lupem, zděděním. V dřívějších dobách též objevem – discovery. Vše již sice bylo objeveno, ale občas zásluhou vulkanické činnosti dochází ke zrodu nových ostrůvků. Z hlubin se vynoří, nic tedy příliš vábného, samý jen sopečný popel, pobyt na něm určitě nebude velká lahoda, ale to postačí k prosazení legitimního práva objevitele, nového majitele, který pak vztyčí vlajku své vlasti a tak vznikne nárok na oněch 200 výlučných námořních mil.

Češi tyhle starosti bohužel či bohudík nemají.

DOKONČENÍ PŘÍŠTĚ