Na obou stranách, mezi Araby i mezi Izraelci – a vlastně v celém světě – propukl spor o tom, kdo tuto zvláštní, nedávno ukončenou blízkovýchodní válku vyhrál. Budiž. Ale při takových sporech by se nemělo zapomínat na to, co tato válka předvedla, co se při ní ukázalo.

O prvním závěru může být pochyb stěží, a to že v konfliktu s Hizballáhem se Izrael ukázal jako méně silný než před dřívějšími válkami. Také ale lze říci, že Hizballáh se předvedl jako silnější, než byly předchozí ozbrojené palestinsko-arabské síly. Je to pochopitelné, ať už stoupne populace v Izraeli jakkoli, počet Arabů nedožene, tento trend bude pokračovat dál.

Druhý závěr souvisí s prvním. Hizballáh používal množství zbraní, které buď dostal ze zahraničí, anebo s pomocí zahraničí (Írán, Sýrie) vyrobil. Také tento trend bude v neztenčené míře veřejně i tajně pokračovat.

Bude pokračovat zejména proto, že je vázán na ideologii, podle níž je třeba Izrael (stát založený usnesením OSN) vymazat z povrchu zemského.

Další závěr je neméně důležitý. Teroristická organizace Hizballáh, řídící se uvedenou ideologií, je navzdory několikerým ujištěním považována za organizovaný, jakoby státní útvar, s nímž četné civilizované státy udržují víceméně diplomatické styky (nemluvě o podporách). A tento útvar už po několik let zakládá za asistence modrých přileb OSN bunkry pro odpalování raket proti židovskému státu. Izrael se vojenskou mocí pokusil tyto bunkry zničit, ale zdařilo se mu to jenom zčásti. Tyto závěry nás vedou k přítomnosti a budoucnosti.

Když se tedy ukázalo (i Francii), že Hizballáh disponuje zbraněmi, zejména raketami, jejichž dolet a ničivá síla může při dalším vývoji několikanásobně stoupnout a ohrozit nejen Izrael, ale celý svět, znamenají závěry z blízkovýchodní války výzvu mezinárodnímu společenství a zejména Evropské unii. Už příští izraelsko-palestinská válka může přerůst v širší a krajně nebezpečný konflikt. A co potom?

Toto „potom“ je o to hrozivější, že proti euroamerické civilizaci se šikují mocné síly, tvářící se jako levicové, ale ve skutečnosti jsou extrémní. Přirozeně že různým způsobem. Jinak jihoamerické státy, jinak Rusko. Nicméně od Jižní Ameriky přes Rusko, přes většinu arabských států až po Čínu a Severní Koreu existuje dnes ve světě velká extrémní oblast, která se může kdykoli v blízké budoucnosti pospojovat. Ať se na veřejnosti říká cokoli, Hizballáh patří do této extrémní oblasti a jeho síla může vbrzku dosud nevěřící diplomaty velice udivit.

Příměří mezi Izraelem a Hizballáhem vytvořilo jakousi hranici, kterou musí vzít na vědomí zejména Evropa. Evropa se přece nemůže do nekonečna tvářit jako nějaký rozhodčí mezi dvěma stejně vážícími soupeřícími institucemi. Pochopí, že Izrael je součástí západní civilizace, nebo bude donekonečna předstírat, že Hizballáh je i se svými raketami mířícími na židovský stát jakousi humanitární organizací? V tom případě bychom se měli čeho bát.

Je to tak, že na Evropě pro nejbližší budoucnost záleží nejvíc. Náš subkontinent je rozpolcen a zachvácen silnou vlnou levicového myšlení. Zatím se dějí věci s jakousi operetní příchutí (Chávez vytvořil – zdá se, že zatím virtuální – alianci s Běloruskem a komisař Evropské unie, místo aby mlčel, popřál brzké uzdravení Fidélu Castrovi). Ale může se stát, že brzy bude Evropská unie podporovat Jižní Ameriku, aby nebyla tak chudá. A s ní – kdo ví – i Hizballáh. Bylo by krásné, kdyby se Evropa ještě teď – se svými dvaceti miliony muslimy – probudila a silně podpořila Spojené státy. Bohužel, příliš pravděpodobné to není.