Papež Benedikt XVI. vzbudil vlnu kontroverze a nevole ze strany představitelů nejen muslimských organizací, ale i států, když citoval výrok někdejšího byzantského císaře, který dle muslimů uráží jejich víru. Hlava katolické církve však neudělala nic kromě toho, že při projevu k věřícím v rodném Bavorsku hovořila o vztahu mezí vírou a násilím, přičemž jakékoli spojitosti mezi nimi odmítla a při té příležitosti připomněla výrok císaře Manuela II. Ten zněl: „Ukažte mi, co Mohamed přinesl nového, a uvidíte, že jsou to věci samé špatné, nelidské, jako příkaz šířit víru mečem.“

Muslimští duchovní se proti papežovým slovům ostře ohradili a žádají omluvu. Stejně tak jako například pakistánská vláda, která nejenom že prohlásila, jak zmíněný výrok muslimy zraňuje, nýbrž také, že údajně odporuje Chartě OSN. V mnoha blízkovýchodních městech, jako například v Bejrútu, vyšly do ulic stovky muslimů, ozvaly se však i evropské islámské komunity. Palestinský premiér z Hammásu Ismail Hanija prohlásil, že „výroky jsou nepravdivé a dotýkají se naší víry“.

Věnujme chvíli pozornost hlavně té poslední větě – „výroky jsou nepravdivé a dotýkají se naší víry“. Kolik výroků a činů radikálních islamistů se však dotýká nejenom křesťanů, ale celé západní společnosti ? Kolik „nepravdivých“ výroků slýcháme z úst islamistů? Velmi mnoho. Přesto skoro nikdo necítí potřebu razantně vystoupit. Teroristické útoky po celém světě páchané ve jménu islámu, kamenování nevěrných manželek, vraždy ze cti (což slušného západního člověka musí jistě urážet) a podobné, jsou odbyty jednou zprávou a nastává obvyklé „ticho po pěšině“. Jakmile se však stane něco, co byť jen trochu nevoní vrcholným muslimským předákům či vládám, hned se spustí lavina uražených prohlášení, masových demonstrací a v nejhorším případě i násilností.

Situace je skoro analogická s aférou ohledně karikatur proroka Mohammeda. Islamisté rádi hovoří o svobodě slova, zejména v případech, kdy je strany západních společenství vidět nějaká snaha omezovat projevy těch nejextrémnějších. V takovém případě se podle nich jedná o nemístný zásah do individuálních (často též náboženských) svobod. Pokud někdo veřejně a často vystupuje proti názorům islamistů, je často obviňován ze šíření rasismu a popoháněn k soudu (případ Orriany Fallaci). Pomalu každá reakce západní společnosti vůči islámskému fundamentalismu je „ukázkou bigotnosti, netolerance a křižáctví“. Když davy řádících muslimů pálí vlajky a útočí na ambasády evropských zemí, jedná se o „reakci na urážky“.

Co bylo na papežově výroku tak strašného? Vždyť jen citoval výrok historické osobnosti. Egyptský ministr zahraničí Ahmad Abúl Ghajt vyjádřil obavy, „že by papežovy poznámky mohly zmařit úsilí o sblížení mezi Východem a Západem“. Především je takový příměr poněkud přitažený za vlasy, protože Západ (myslíme-li tím euroamerickou civilizaci) s Východem (nejenom blízkým, ale též s Čínou, Japonskem, Koreou, Indií) v nějakém konfliktu rozhodně není. Pokud si však pojem „Východ“ poněkud zjednodušíme (a to třeba na svět islámu), pak se o možnosti „soužití“ či „nesoužití“, hovořit dá. Problém však na naší straně není.

Papež následně prohlásil, že svých výroků lituje. Pokud skutečně vyslovil jen to, co je z médií známo, pak omluvu nechápu. Pochopil bych, kdyby se jako hlava církve a miliony lidí vážený člověk skutečně muslimů opravdu nějak „dotkl“, zde by asi omluva (vzhledem k jeho postavení a politice, o kterou se snaží) byla na místě. Pokud se však omlouvá za něco, co slovy vatikánského ministra mohlo, podotýkám mohlo muslimy urazit, pak nezbývá než říci, že takovým postojem nahrává do karet islamistům, kteří právě podobné poraženecké výroky od západních představitelů čekají.