Jazyk jako předpoklad pro prosazení a udržení moci, je občas i zdrojem značného sváru. Seznámení s takovým druhem disharmonie poskytne náhled do dějin například Belgie. Tam se s problémem snaží vypořádat bez krveprolití, což zdaleka není případ třeba Indie. Snad jen pouhá dvě procenta Indů se jakž takž domluví anglicky. S pádem kolonialismu pominula i společná řeč a snaha centrální vlády na severu země prosadit hindi jako celonárodní dorozumívací instrument na jihu s dravidskými jazyky

vede k občasnému násilí s výslednou kupou mrtvol. Od severu k jihu ubývá písmu na hranatosti. Hindi připomíná studené hebrejské háky, kdežto řeči Tamil, Telugu či Oryia jsou ošatkou pečlivě tvarovaných preclíků.

K polyglotickému seznámení doporučuji peníze. Už jsem v Indii delší dobu nebyl. Tehdy na jednorupiové bankovce byla její hodnota označena – kromě angličtiny – písmem čtrnácti tak zvaných „oficiálních jazyků“., uvedených v abecedním pořádku: Assam, bengali, gujarati, hindi, kannada (mluveno ve státě Mysore), kashmiri, malayalam, marathi, oriya, punjabi, sanskrit (nemluveno nikde teritoriálně), tamil, telugu a urdu. Tyhle byly na penězích. Pak jsou v Indii řeči menší a další. Vláda vyhlásila hindi za řeč hlavní a angličtinu za výpomocnou hlavní. Draviďané a jiní se ale nesmiřovali a povídali si po svém, a to všude, včetně centrálního parlamentu.

V Jižní Africe vládní rozhodnutí učinit afrikaans povinnou vyučovací řečí v černošských školách vedlo ke krvavým konfliktům a uspíšení konce apartheidu. Jak vůbec tato afrikaans, řeč Búrů, vznikla? Holanďané si svou mateřštinu odvezli do hodně vzdálené divočiny, do řeči se jim tam provrtala slova africká, malajská, slova všelijaká. Gramatická struktura se změnila a to, jak kolonisté mluvili v polovině devatenáctého století, již nebyla holandština. Ve městě Paarl, bohatém na vinice, se sešel kongres jazykotvůrců, zrodila se jakási Matica búrská a v roce 1925 svým výtvorem nahradili holandštinu jako jednu ze dvou úředních řečí v zemi. Afrikaans v kultivovaném podání je prý krásná řeč. Mým nezasvěceným uším nezněla krásně ani jednou: pořád jsem jen slyšel její holandskou předchůdkyni, tedy převážně chrapot a chrchlání. Nevím o jiném národě, jenž by své řeči postavil pomník. My jsme si tedy monument k poctě našeho slabikáře nevybudovali. A nad Paarlem, téměř poutním místě, s modravým podhořím v pozadí, se k nebesům zdvíhají velikánské abstraktní jakoby prsty, nejdelší ukazovák měří 57 metrů, lze do něho vejít, v osvětleném prostředí prýští fontána.

Kanada má dva jazyky označené jako official – „úřední, státní“. V květnu 2006 americký senát schválil návrh, prohlašující angličtinu za national jazyk, což je pouhé vyjádření samozřejmosti, že angličtina je velmi závažnou součástí národní kultury, která ale nemůže být vnucována povinným vyučováním ve školách a ve styku s úřady.

Příliš nevěřím, že by taková iniciativa zabránila průniku bilingvalismu, který v sousední Kanadě stojí plno peněz a působí mnohé potíže. V USA se už bilingvalismus přece prosazuje - stačí zvednout telefonní sluchátko ve snaze se dovolat na nějaký úřad. Napřed se mi dostane pokynu, abych zvolil odpověď v angličtině či spanělštině. Ta je již druhou národní řečí, už se jí učí dvě třetiny amerických školáků. A jsou části Ameriky, kde španělština panuje, kde domluvit se anglicky je obtížné či zcela nemožné.

V dějinách světa se prosazuje dominantní role některého z jazyků: po řečtině latina, po ní franština. Byla univerzálním jednacím jazykem účastníků kongresu ve Vídni, dohadujících se o politickém uspořádání Evropy po napoleonských válkách. Dovedl by si někdo představit, že vítězové nad hitlerovskou říší by byli po druhé světové válce zasedli a spolu vyjednávali v jazyce německém?

Elegantní franština se svým náramným vybavením užitečných nuancí, tento ideální nástroj diplomacie, se v mírovém mezidobí 1918 – 1938, začal o svůj primát dělit s angličtinou. Všechny dokumenty z oné éry impotentní Ligy národů v Ženevě se tiskly dvoujazyčně.

Francouzská éra pominula s druhou světovou válkou, potupným debaklem v roce 1940, oprávněnou ztrátou prestiže a později i jejích kolonií. Nejbolestivější aby byla ztráta prestiže v diplomacii, když teď na mezinárodním foru delegáti z bývalých francouzských kolonií Afriky a Asie dávají přednost komunikaci v nelibozvučné angličtině. Zbývají jen dvě procenta pozemšťanů – pouze jeden z padesáti – schopných mluvit plynně francouzsky. (V USA pramálo studentů si zvolí tento cizí jazyk. Mezi výjimkami je Morgan Arensonová, žákyně deváté třídy ve škole Fieldston v Bronxu. Rozhodla se tak v domnění, že tím se jí vylepší naděje stát se baletkou.)

Charles de Gaulle se snažil zabránit vstupu Velké Británie do Evropského společenství ne proto, že by byl tak zarputilý anglofob, ale ve snaze udržet primát své sladké ohrožené řeči. V roce 1996 Francie neuspěla v OSN se svým záměrem zabránit volbě Kofi Annana do funkce generálního sekretáře organizace. On sice mluví plynně francouzsky, ale s anglickým přízvukem, na rozdíl od svého předchůdce v úřadě, Egypťana Boutrose-Ghaliho, posléze generálního tajemníka organizace La Francophonie v Paříži, s posláním podporovat solidaritu mezi zeměmi, pokládajícími franštinu jako svůj první nebo druhý jazyk. Dočítám se i o sklonech Francie usilovat o spolupráci s nepřáteli Ameriky - kteří ale jsou také nepřáteli modernizace. Tudy pokrok pak příliš daleko nevede.

Thomas L. Friedman, výtečný novinář liberálního kolosu The New York Times, ve svém sloupku, nazvaném „Parlez-Vous U.S.A.“ (26.2.1997) se zmiňuje o společenské události, na níž vysoký marocký činitel uvedl dva důvody, proč posílá své děti v Casablance do americké a nikoliv francouzské školy. Jednak, bez angličtiny se nelze v moderním světě obejít, jednak ve francouzské škole učí, jak se stát administrátorem, úředníkem, kdežto v té americké, jak samostatně přežít. Francouzský systém odměňuje ty, kteří poslušně jdou vpřed do cestě pro ně již vyšlapané. Stát se byrokratem, to že by měla být ta nejkýženější meta?

Nápor angličtiny jako hlavního nástroje modernizace trvá, například internet by se bez ní jen praobtížně obešel. Příval americké reklamy, kultury a pakultury neutuchá, bác, bác. Ve Francii vyšel dokonce zákaz pro americké studenty tamějšího Georgia Tech campusu používat angličtinu na jejich vlastní webové stránce. V devadesátých letech ministr kultury Jack Lang, vzdor svému anglosasky znějícímu jménu, dočasně s pramalým úspěchem prosazoval nahrazení tří tisíc anglických, běžně používaných slov, francouzským ekvivalentem. V Íránu prezident nedávno navrhl zakázat anglická slova jako například helicopter.

British Council, vládní organizace, podporující rozmach anglické kultury, oznámila, že ve světě 500 milionů až jedna miliarda lidí používá angličtinu jako svůj první nebo druhý jazyk a že jejich množství během jednoho desetiletí dosáhne počtu dvou miliard. Pokud by se ale váha, vliv země, civilizace, posuzovala pouhým sčítáním hlav, globální primát prozatím stále patří Číňanům.

Předchozí díly:
Nedodržená dohoda manželského dorozumění
Fiasko Japonců - velmistrů imitace

Neoficiální stránky Oty Ulče