Začnu oklikou: právě dopisuji knížku s prozatímním názvem "Škvorečtí - 40 let zážitků a korespondence" a vychytávám překlepy v kapitole " Co si počít s rukopisy a některými autory."

Za torontskou, zcela nejvyšší televizní věží světa (druhá nejvyšší je v Moskvě, třetí je v Šanghaji, asi desátý je Jakešův prst v Praze), v téměř intimním sousedství nových velkolepých mrakodrapů a s vyhlídkou na ontarijské jezero se dám vlevo na Jarvis Street a po jednom kilometru vpravo vjedu do enklávy Cabbage Town - Zelné město, s taktéž chvalitebnou zelení. Úhledné domečky pro jednu rodinu, kdysi končina proletářská, obyvatelé tam vskutku pěstovali jakousi kapustu. Původně čtvrť chuďasů, nyní však transformována - proces tzv. gentrification - v končinu, považovanou za prestižní. Než se takovou stala, manželé Škvorečtí se tam usadili. Na dveřích bez jména klepátko a vedle něj neméně mosazné sdělení se slovem HERITAGE. Ano, chráněný objekt, památka z roku 1890 v zemi s teprve nedlouhou minulostí. A tam sídlilo manželské duo se zásluhami, jejichž výčet mohl konkurovat s délkou pašijových her v Oberammergau. Uvnitř v útulném, příjemně zabydleném prostředí trůnila prostorná truhla, napěchovaná vesměs nevyžádanými rukopisy, jichž docházely desítky, ne-li stovky.

Kdo je měl číst, hodnotit, doporučovat k vydání? Přece lektoři, od toho jsou placeni tam v paláci pokud možno mramorovém, ideodiverzními centrálami honorovaném. Taková tedy fáma. Neplacenou lektorskou funkci zastával profesorující manžel, s občasnou asistenců pár dobrovolníků, mezi něž jsem rovněž patřil. Vypomáhal jsem poskytováním úsudku na práce politického ražení.

Josef mi dal k posouzení výtvor s názvem "Špionážní oprátky". Jeho autor Ladislav Bittman rok po mně promoval na téže právnické fakultě, kde jsem ho ale neznal. Poté fungoval v estébáckých špionských službách, po srpnové invazi emigroval, ale na rozdíl od podobných dezertérů dál veřejně fungoval pod svým jménem, vyučoval v Bostonu, vypovídal před kongresmany ve Washingtonu, s mnohými zajímavostmi se svěřoval a jeho bývalí zaměstnavatelé se ho snad ani nepokusili zavraždit.

Do Toronta jsem dodal tento svůj dojem:

První část se mi nelíbila, iritovaly mě zkazky načaté a nedodělané. Pak se to ale vylepšuje. Chce to další vyspravování a pak to tedy vydat.

Časový sled: Nejsme zelené kobylky, nemůžeme takhle hopsat. Strana 31: autor je v Praze, šíbuje papíry, z textu není patrno, že by předtím kdy byl v Mnichově a on další odstavec o papírech v Praze začne zmínkou o pivu a němčině v Mnichově.

Autor něco nakousne, slíbí, nedodá. Str.36, pracovnice Marčanová má obrovitá ňadra a Bittman ji pozval na rande a ona řekla "ne". Příští stránka začíná větou o Kostnici v Německu. Mnoho žen má mohutná ňadra a mnohým mužům se stane, že dostanou košem. Nepokládám za objevné něco takového zdůrazňovat. Přitom autor se ne v jedné větě, ale pouze v půlce věty zmíní, že byl v Koreji jako člen oné mírové resp. pseudomírové vojenské komise. Proč o téhle pro Čechy dost unikátní zkušenosti víc nepoví? Str.46, případ mrtvého komedianta v hotelu Palace. Autor to začne, pak na mrtvolu zapomene a podrobně se rozpovídá o agentu Natanovi. Takhle přece nemůže přetnout story. Čtenář se dožere a knihu odhodí.

Str.53 - zase pointa chybí (při návštěvě Valdic) a najednou se ale objeví Burián, kat Milady Horákové (str.59), což je ovšem navýsost zajímavá informace. Co se s ním pak stalo?

Druhé dvě třetiny knihy jsou čtivější. Velice hezká je vignetta s pitomým velvyslancem Součkem (s.115), který v Německu neuměl německy a pletl si Pentagon s Patagonií.

Za ochotu vydat takové memoáry jsme dostali od řady vlastenců pořádně vynadáno. Komentátor Pavel Řehoř ve Švýcarsku vycházejícím měsíčníku Zpravodaj shledal nemravným vydání pamětí padoucha estébáka vyklouze.

Nepotěšil jsem adresátku, jejíž otec stvořil rozsáhlý spis nazvaný "Reálný socialismus".

Můj závěr Vás zklame, snad Vám zdůvodním svůj negativní soud: Autor žil donedávna v kleci a má potřebu se vychrlit. Přitom se dopustil běžného omylu, totiž neznalosti, že na Západě existuje velikánské množství kvalitní literatury právě o tématu, s nímž se mínil Váš otec vypořádat. Jenže on neměl příležitost se s takovými zdroji seznámit, rovněž nezná zdroje cizojazyčné. Nelze ovšem s úspěchem objevovat Ameriku jako Kolumbus v pořadí již aspoň desátý.

Co chce autor sdělit? Chybí úvod, záměr, má to být populární, žurnalistická forma? Já v tom spíš cítím záměr profesorský, akademický. Jenže záměr je naprosto neproveditelný. Autor neměl přístup k pramenům, necituje ani jeden zdroj, neorientuje se v literatuře, nemůže se orientovat, však ji nezná, nemohl ji znát.. Váš otec je obětí československé partajní upovídanosti. Příklad, str.12: "Živý, prosperující a produktivní socialismus je přirozeně myslitelný - cum grano salis - jen za předpokladu neustálého a účinného vyjevování a střetávání všech oprávněných zájmů a nároků všech vrstev a skupin společnosti." Takhle se na Západě nedá psát. Teda, dá, - ale naprosto se to nedá číst.

Z Kladna přišel dopis s požadavkem "Co nejlaskavěji Vás prosím o zpětné zaslání mých materiálů, které jste obdržel od pana Škvoreckého na přelomu roku 88-89.

Odpověděl jsem 7. listopadu 1992: "Josef Škvorecký mi předal Váš fascikl. Materiály jsem dost zběžně prolistoval a musím Vám tedy oznámit, že Váš požadavek, aby se to tady zveřejnilo knižně, v novinách, v televizi atd. je přece totálně nerealistické. Kdo by do téhle Vaší patálie mínil investovat mnohé tisíce, a v případě televize i statisíce? Ještě důležitější je toto: koho by to s odpuštěním mohlo zajímat? Začal jste se hádat na pracovišti, nějaké ty nepravosti, popíjení, pak jste si troufl podráždit mocné tamějšího Vašeho světa, jenže pak mezitím Vás odsoudili za neplacení alimentů. Jistě uznáte, že čtenář, divák, má obrovskou možnost výběru toho, co chce číst, se dívat, trávit svůj volný čas. Připouštím, že to třeba není fairové. Inu, život není fairový - někdo se narodí na Sibiři, jiný ve Švýcarsku, někdo v Kladně, jiný v Kalifornii. Však proto se i mnozí z nás pak stěhovali tím správným směrem. Opakuji: nikdo Vám něco takového tady neuveřejní, nebude se tím zabývat. Inu takové to je.

Váš dopis s urgentním požadavkem o vrácení Vašich materiálů jsem zaslal Josefu Škvoreckému, jemuž jsem ty materiály už před lety vrátil. Předpokládám, že Vám je odeslal zpět. Pokud nedošly, nebyla by to žádná velká výjimka - to se žel často stává. Ovšem předpokládám, že jste přece přes oceán neposlal dokumenty Vámi tak považované, aniž jste si racionálně udělal kopie. S pozdravem..."

- - -

Konečně se dostávám k primárnímu tématu, jímž je nový vědecký obor bádání o štěstí, o němž jsem se už před řadou let zmiňoval - poprvé v textu Lapit štěstí, mušku zlatou, NP, 16.5.2006. Původní iniciativa je přisuzována čtvrtému králi himalájské monarchie Bhútánu, idylické buddhistické výspy - "Země hřmícího draka", obyvatel necelý jeden milion: Koncept gross national happiness (GNH), onoho "národního štěstí" jako osvícené alternativy materialistického hodnocení gross domestic product (GDP), tak jak se ujal v západním světě, a už přes 30 roků tuto novotu prosazuje premiér Jigmy Thinley, stále v naději přesvědčit svět, že jde o víc než pouhý utopický sen.

Knihkupectví nabízejí zboží s tituly jako Infinite Happiness, Absolute Happiness, Everlasting Happiness, Compulsory Happiness, Happiness: A History čí dokonce Happiness Is Your Destiny.

Stejně jako přemnozí příchozí do amerického světa jsem byl maten tím nejběžnějším, leč zcela bezobsažným pozdravem How are you, jenž jsem bral příliš doslovně. "Proč to chcete vědět?" byla má původní reakce a pouze se dozvěděl, že "se to jen tak říká." Občas jsem ke zmatení rovněž přispěl slovy "Děkuji za optání. Dnes je mi hůře než včera a líp, než bude zítra."

Čech to má jednodušší. Na takové "Jak se máte?" odpoví standardním "Stojí to za hovno." Načež z něho třeba vyleze, že si právě pořídil nový byt, auto, novou manželku či milenku, v zaměstnání povýšil, a čím víc vydělává, tím míň pracuje. Svůj život nicméně posuzuje takto fekálně.

Co tedy onen kýžený, obtížně nepostižitelný fenomén onoho happiness? Řekové v klasickém dávnověku to proplétali se štěstím, příznivým osudem, šťastnou náhodou, což ale mělo tu nevýhodu, že ledacos se mohlo najednou zvrtnout a na kolena srazit i toho nejmocnějšího. Křesťanství potlačilo onen důležitý aspekt šťastného zásahu osudu, se zdůrazňováním dosažitelnosti blažené posmrtné existence. Moderní idea kýženého stavu happpines je nejspíš vynález doby Osvícenství. V roce 1776 zakladatelé nezávislé Ameriky přece prohlásili, že snažení dojít k takovému cíli je neodcizitelným právem člověka, stejně jako právo na život a svobodu (the pursuit of happiness as an unalienable right).

Evropská unie se otázkou subjektivních pocitů pohody a nepohody zabývá už desetiletí. Badatelé například potvrzují tzv. Easterlin Paradox (pojmenován po americkém ekonomovi Richardu Easterlinovi) - zkušenost, že výše příjmu hraje důležitější roli v začátcích ekonomického vývoje, než tomu je v pozdějších, již úspěšných fázích. S tímto paradoxem se momentálně snaží vypořádat Čína v nynější situaci značné existenční nerovnováhy a přílišných socio-ekonomických kontrastů.

Překvapivější zjištění se týkala evropského kontinentu, na jehož zachmuřelém severu je víc spokojenosti a pohody než na slunném jihu. Onen subjektivní pocit well-being je nejsilnější ve skandinávských zemích (Dánsko, Norsko, Švédsko, Finsko, Island – což třeba ale pominulo zásluhou tamějšího finančního kolapsu a sopečného výbuchu na onom dosti vzdáleném ostrově). Méně pohody převládá ve Francii a Itálii, nejponurejší stav mysli postihuje značně slunné Portugalsko, kde jsou úzkost, bolest, utrpení a tragédie pojímány jako integrální záležitost celoživotní zkušenosti. Melancholie sice dovede kořenit duši, může být impulsem ke značným výkonům v literatuře, v hudbě, ale národu se tím příliš štěstí nedodá. ¨

Bhútánský koncept GNH má čtyři pilíře: ekonomický rozvoj, ochrana životního prostředí, kultura a slušný schopný způsob vládnutí. Výzkumníci kontaktovali téměř jedno procento všeho obyvatelstva, systém Your Better Life Index řadí státy podle 11 kritérií. Tam, kde se zdůrazňuje práce a životní prostředí, Dánsko a Švédsko jsou v popředí tabulky. Kanadský Index of Wellbeing se velmi podobá bhútánskému Indexu.

V USA se nedaří vytvořit federální systém, jednotně relevantní pro všech 50 států.

- - -

Tabulka výkonu států se mění nejen v místě, ale i čase jejich hodnocení. The Economist, britský týdeník výtečné kvality, zavedl zásluhou své složky Economist Intelligence Unit (EIU) hodnocení států podle 11 ukazatelů, víc či míň subjektivní i objektivní povahy, zabývající se zdravím, bezpečností, všeobecnou kvalitou života, možnostmi uplatnění jednotlivců, důvěrou ve fungování a integritu vládních institucí.

Některá kritéria jako klimatické podmínky jsou ovšem víc konstantní, na rozdíl od dost pravidelně předvídatelných politických kotrmelců například v Řecku či Itálii.

The Economist započal se zveřejňováním svých odhadů, jaké že budou předpokládané životní podmínky těch, kteří se narodí v 50 státech v roce 1988. Tehdy na prvním místě byli šťastlivci narození v USA.

Hodně jinak vypadá hodnocení 80 států pro ty s rokem narození 2013.

V první desítce, vedené Švýcarskem, polovina je evropských, tři státy jsou severské (Norsko, Švédsko, Dánsko) a jenom jeden - Nizozemí - patří do eurozóny. Kanada a zbytek je z oblasti Pacifiku: Austrálie (2.), Singapur (6.), Nový Zéland (7.), Hongkong (10.) Za nimi se na 25. místě belhá kdysi tak dominantní Japonsko.

Jižní Evropa s pouze výhodami slunného počasí se potácí ve značných potížích.

Tři ekonomicky nejsilnější evropské státy - Velká Británie, Francie, ba ani zpravidla značně robustní Německo - si příliš zdárně nevedou. Všechny tři úspěšně překonává maličký ostrov Tchai-wan (14.), naprostou většinou států světa neuznáván jako legitimní suverenní de iure stát. USA, ona č.1 velmoc z roku 1988, nyní s největšími dluhy pro své potomstvo a prapotomstvo, je odstrčena na potupně 16. místě.

Nijak se nevyznamenávají ony čtyři státy BRIC - Brazilie (37.), Rusko (72.), Indie (66.) a Čína (49.), všichni kandidáti na status mohutnících gigantů.

Závěrem příjemně povzbudivá informace k potěšení každého českého patriota: Česká republika, dělící se s chorým Španělskem o 28. místo čili před všemi ostatními ex-satelity někdejšího tábora míru včetně SSSR ( "Ty obře, je nám s tebou tak dobře!"), Slovinsko (32.), Polsko (33.) Slovensko (35), Estonsko (44.), Chorvatsko (46.), Maďarsko (46.), Lotyšsko (48.), Srbsko (54.), Rumunsko (56.), Litva (57.), Bulharsko (61.), Ukrajina (78.).

Pak už v tabulce zbývala jen Keňa a Nigérie. Zcela pominuta Bosna a Hercegovina, Montenegro, Makedonie, Albánie.

KONEC

Neoficiální stránky Oty Ulče