aneb Zamyšlení po dvanácti letech

Uplývá v těchto dnech dvanáctý rok od chvil, kdy americké intervenční jednotky dobyly Bagdád, čímž víceméně skončila takzvaná druhá válka v Perském zálivu. Po vojensko-strategické stránce šlo všechno nad pomyšlení výborně; irácký diktátor Saddám Husajn si držel čtvrtou nejpočetnější armádu světa, nezmohla se ale na účinnější odpor a neslavně skončil i diktátor sám. Byl jsem rád, co bych se k tomu nepřiznal, a držel jsem Bushovým hochům palce, jakkoli se stalo příkazem doby nahlížet na protisaddámovské tažení bezmála jako na zločin. Nicméně jsem si už v prvních dnech po pádu Bagdádu všiml jistých úkazů zavdávajících příčinu k pochybám, půjde-li stejně výborně i všechno další. Napsal jsem tehdy na to téma článek do listu Annonce, jejž lehce připozměněný a opatřený doprovodnými texty předkládám uvážlivému čtenáři. Neboť jsem toho domnění, že má co povědět, a možná ještě naléhavěji, i dnešku.

*

Přihodilo se v kterémsi jihoiráckém městě, že jeho mužové vyšli rozhořčeně do ulic, aby demonstrovali proti americkému velení, jelikož jim dosud neobstaralo dostačující přívod pitné vody. Byli to pravděpodobně titíž mužové, kteří jedva dozněla střelba, horempádem spěchali vykrást a zničit zařízení vodárny až do posledního šroubku. To není bizarní příběh ze země, jež dala světu knihu Tisíce a jedné noci, nýbrž velmi alarmující předzvěst toho, jak se mohou věci vyvíjet dál. Válka se silami saddámovské tyranie byla rychlá, krátká, s minimálními ztrátami; v tom se Americe navzdory černým proroctvím a hlasům vznešeného karatelství podařilo její dílo skvěle. Jestli bude probíhat právě tak skvěle všechno další, je však nejisté. Věřme, že americké vedení má stejně reálnou představu o nastolení civilní správy v poválečném Iráku jako o postupu válečných akcí; přesto bych se osmělil poukázat na těžkosti, jimž se nejspíš nevyhne.

I když se podaří sladit protichůdné zájmy a přivést k jednání rozhašteřené politicko-náboženské skupiny: co z něj vzejde, bude jiná správa, než jaká je obyčejem na obou březích Atlantiku. Bude provozovat jinou politiku, jejímž vyjádřením budou jiné instituce, jiný stát. Nechci hned předpovídat, že špatný; to ponechme budoucnosti. Ale jiný bude dozajista. Rád bych doufal, že ve Washingtonu o té jinakosti vědí a počítají s ní, protože bez toho by se po všech válečných úspěších dočkali jen trapností a ostudy, a kdo má rád vyšklebování americké prostomyslnosti, mohl by si přijít na své. Vyhnout se tomu ale může být obtížné, jelikož v Americe, podobně jako v ostatních zemích Západu, je na pováženou o jinakosti mluvit, i když sám pro sebe si pochopitelně každý myslí leccos. Z jinakosti životních a myšlenkových způsobů totiž mohou neuctivé huby snadno přejít k úvahám o rozdílnosti kvalit, z nich k řečem o nadřazenosti či nedostatečnosti… ó, ó. Malér! Rasismus a diskriminace! Porušení posvátné zásady political correctness, neboli příkazu kulturní rozdíly nevidět, a nedají-li se přehlédnout, nebrat je na vědomí, do politického plánování nezahrnovat.

Byl vysloven smělý záměr vytvořit z Iráku demokratický stát. A věru, přál bych zdar tomu projektu, když ne kvůli Iráčanům samým – kdoví, jestli o něco takového stojí – tedy abychom my tady v Evropě byli ušetřeni dalších projevů arabsko-islámské jinakosti. Ale nevím. Každý ptáček se musí vylíhnout z nějakého vajíčka; není-li vajíčka, není ani ptáčka. Země mezi mořem Středozemním a Perským zálivem jsou kolébkou nejstarších civilizací světa; přesto se zdá, že vajíčko demokracie do jejich půdy sneseno nebylo, protože to by se snad za ty tisíce let vylíhl i odpovídající ptáček. Jenže jediný demokratický stát, povstavší v těch končinách od dob sumerských králů až po dnešek, se nazývá Izrael. Zároveň je to stát veškerým svým okolím srdečně nenáviděný, jehož zničení stojí v absolutním popředí tužeb arabského světa. Možná že v důsledku všelijakých územních, majetkových a jiných rozporů; ještě spíš však proto, že demokratické peří izraelského ptáčka tak velice dráždí arabskou rozčepejřenou jinakost. I nevsázel bych vysoké sumy na úspěch amerického plánu. Kdyby na březích Tigridu byly předpoklady k demokracii, nemusel by ji tam nikdo zpoza Atlantiku importovat, jelikož by tam už dávno vznikla sama.

Bývá ovšem poukazováno na dějinnou skutečnost, že koncem druhé světové války také nikdo nevěřil v možnost, že by se v Německu mohla uchytit demokracie, a vida: uchytila se. Skeptik možná řekne, že Německo je zemí západního životního způsobu, v němž je demokracie doma, takže ji nebylo nutno zbrusu nově zavádět, pouze očistit; námitku však lze odbýt poukazem: a co Japonsko? I tam byla po prohrané válce zavedena demokracie, třebaže nenáleží do okruhu západního životního způsobu!

Jistě. Kdo stane mezi chrámy a zahradami takového Kjóta, hned pozná, že není v Berlíně. Přesto má obojí kultura cosi společného, jakýsi důvod, pro nějž může být oplodněno vajíčko demokracie. Bylo by to trochu složitější vysvětlování, ale v zásadě lze říci, že obojí civilizace, jak euro-americká neboli západní, tak i východoasijská vyrůstají z téže půdy, ze způsobu člověka zemědělského, nuceného organizovat své živobytí s ohledem na blízkou i vzdálenější budoucnost. To se nedá na komando, to musí každý sedlák sám či ve společnosti sobě rovných; proto je vyjádřením společností původně zemědělských demokracie. Ostatně nejen ona; stejně tak i obrovská hospodářská dynamika a objevitelská invence jsou charakteristickým znakem obojí civilizace, jejž přenášet do neúživných půd lze právě tak nesnadno jako demokracii.

Berlín a Kjóto mají společného víc, než by se v povrchním pohledu zdálo. Tak například na rozdíl od Bagdádu se jejich obyvatelé po ukončení válečných akcí nerozběhli k plundrování vodáren, radnic a muzeí, nýbrž se jali otloukat cihly a odstraňovat trosky. K zlepšení stavu svého živobytí nepořádali bouřlivé demonstrace proti okupačním vojskům, nýbrž se té věci chopili s velkou trpělivostí a prozíravou pílí sami. I to bylo jakési vajíčko, z nějž se o málo později vylíhl ptáček nejen hospodářského rozkvětu, ale i demokracie. K vysvětlení toho rozdílu nepostačí obvyklé politicky korektní švitoření, ale hluboký pohled až k samým základům společnosti. V případě zemí islámsko-arabského okruhu je to společnost původně pastevecká, se všemi znaky toho způsobu. Alláh dal pastvu pro kozy a velbloudy letos, Alláh ji dá i napřesrok, jméno jeho budiž velebeno. Netřeba se starat, o budoucnosti přemýšlet. Zničil jsem zařízení vodárny – nu což. Alláh se postará, aby voda tekla, a když neteče, je v tom jistě nějaká podlost nevěřících. Ostatně vodárny ani muzea nikomu nepatří, nanejvýš státu. Sultánovi. Rozkrádat sultánovy věci se nedoporučuje, jelikož se za to sekají ruce. Když ale nevěřící sultána svrhli – proč ne?

Kdyby ovšem muzeum patřilo bratrovi, věrný muslim by se jej ani netkl. Bratranci… no, možná také ne. Sousedovi… to už by přišlo na to. Takové je odvěké vrstvení pastevecké společnosti: nejdřív přijde rodina. V ní se mladší podřizují starším, ženy mužům, a vůbec vládne řád. Poté následuje širší rod a po něm kmen. Až po tuto hranici je uznávána autorita a zachovávána solidarita, i když stupeň od stupně volnější. Se státem se lze identifikovat až naposledy, zejména je-li mu možno stranit proti někomu ještě vzdálenějšímu, proti cizákům či nevěřícím. Demokracie vyžaduje identifikaci s celou společností bez ohledu na stupeň spříznění, ale tomu potomek pouštních pastevců nerozumí. Každá vláda, tedy i demokratická, je přece prostředkem získání moci. A moc neznamená službu veřejnosti, jak to platí o několik poledníků západněji, nýbrž podíl na kořisti; čím vyšší postavení, tím bohatší kořist. Jako když beduínská rodina zasedne k jídlu. Nejlepší kousek si vybere náčelník. Po něm hosté a všichni mužští příslušníci rodu. Po nich děti, přesněji chlapci. Když se všichni najedí, přijdou ženské ohlodávat kosti. Tak tomu je a má být, všechno ostatní je nepochopitelný cizácký rozmar. Orientální společnost už dávno změstštěla ode dnů Prorokových, ale beduínský způsob myšlení je jí stále vlastní a nevymění jej za jiný ani za dalších tisíc let.

Ale z takových kamenů je těžké poskládat nejen demokracii, nýbrž i jakýkoli stát, v němž by řád a poslušnost nevymáhal sultánův kat. Dohody budou v jeho parlamentu uzavírány vždy jen za účelem dosažení výhod, ne z ohledu na obecný zájem (ne že by takoví beduínové nebyli k nalezení i jinde, není-liž pravda). A vším bude pronikat snaha o prestiž, neboť k čemu je určen Muž, než aby předváděl své bohatství a moc. Demokrat se snaží srovnat se svým okolím. Pastevecký předák se chce odlišit. Aby každý viděl, kdo před ním stojí.

Arabský člověk má svůj řád, jejž si vytvořil, jejž uznává, je mu přirozeností. Každý jiný mu může být vnucen jen nátlakem a za stálé hrozby trestem. Jediné, co je dítko Prorokovo ochotno převzít ze světa nevěřících, jsou hodnoty materiální; jest zjevno, že ti lidé kdesi za mořem mají krásná auta, skvělé zbraně a mnoho jiných věcí, jichž Alláh ve svém nezbadatelném úradku věřícím nenadělil. Ty chceme, všechno ostatní si mohou nevěřící nechat. Leda by to pozvedlo váženost mezi muži kmene, a to ještě jen na čas, neboť bezpochyby se blíží den, kdy se pravda islámu rozšíří na všechny země světa, jak předpovězeno súrou Pokání: On je ten, jenž vyslal posla Svého se správným vedením a náboženstvím pravdivým, aby zvítězilo nad všemi nábožentsvími jinými!

Proto nečekám, že by se Irák aniž jiná končina té oblasti kdy stala zemí demokratickou, zakloubenou do systému západního světa a ctící jeho hodnoty. Nikdo nemůže ctít něco, čím pohrdá. Může být pouze na čas přiveden k neochotné spolupráci, a ještě spíš k poslušnosti, kdyby takhle stál nablízku kat s mečem k sekání rukou. Nepřenese-li americký četník takovou představu přes srdce, ani se nemusí o zavádění svých pořádků pokoušet. Obávám se, že ještě uplyne mnoho času a s ním i marných pokusů o import hodnot, jichž si cení západní svět, jejichž vajíčko ale v pouštním písku neleží a přenese-li se tam odjinud, nic kloudného se z něj nevyklube. Čím dřív se Amerika a s ní celý Západ omezí na prospěch a ochranu vlastní civilizační oblasti, tím lépe. Jiným oblastem může vypomoci ze zdrojů svého blahobytu, aby nestrádaly bídou, i když nevím; komu se pořád jen pomáhá a pomáhá, je z něj nakonec žebrák. Oblast islámského Východu se pak ze všech kultur světa pod západní peřinu vejde nejhůř. Co s tím… asi ne víc než udržovat vzájemně výhodné styky s rozumnějšími z jeho vlád, snášet všelijaké poskakování a vyhrožování a hlídat, aby zase některý moci a prestiže bažný sultán nezačal laškovat se silami teroru, nehrál si s jadernými či jinými toho druhu zbraněmi, případně aby se jeho kat nerozháněl mečem příliš náruživě. Kdyby ano, bez velkého upejpání udeřit, bratrstva teroru rozdrtit a slavného sultána poslat k čertu. To postačí, ve víc není možno doufat, leda postupem tisíců let, během nichž bude pouštně pastevecká mentalita vystřídána něčím jiným, těžko předpovědět čím. Genetika je proklatě zdlouhavá záležitost.

Vajíčko demokracie si raději hlídejme sami, aby nám nezasmrádlo v pukavec. Nic totiž není zadarmo a nic navěky, ani studna západních hodnot není nevyčerpatelná, kdo přes míru rozdává, nemívá nakonec nic, všechno se dá při jisté bláhovosti pokazit a ztratit.

*

Co k tomu s odstupem dvanácti let dodat… leda že všechno dopadá ještě hůř, než jsem naznačil svým článkem. Udržovat styky s rozumnějšími z blízkovýchodních vlád… ať mi někdo takovou ukáže. Fiasko tzv. arabského jara smetlo vlády i nerozumné, s nimiž navzdory tomu ještě mohla být nějaká řeč, a zůstal už jen čirý, nezvládnutelný chaos. Zničit bratrstva teroru by snad bylo možné, není však chuti ani odvahy; poté, co si G.W. Bush vysloužil svým zásahem proti iráckému tyranovi pověst válkychtivého blázna, se už nikdo k účinnějšímu zákroku neodhodlá. Bratrstva teroru demolují památníky starověkých civilizací, nenahraditelné dědictví lidstva, a to nikoli v rozporu, zdůrazněme, ale v souladu s doslovně pojímanými příkazy své víry; ze Západu se tváří v tvář té podívané ozývá bezradné bědování. Jestli někdo zná názornější příklad ústupnosti před silami zla, ať mi o něm poví. Od Sýrie přes Libyi až po Jemen a Somálsko se rozprostřel pás států-nestátů, beznadějně rozvrácených destruktivní, ve století sedmém utkvělou ideologií islámu. Ve statisícových proudech z nich prchají do Evropy lidé za vidinou konečně už klidného, sytého života, dát si ale do souvislosti rozklad a rozpad ve svých domovských zemích s touž ideologiií – neboť islám je víc než pouhé náboženství – je nenapadne. A budou se jí držet, netýkavě se jí zastávat, kritiku za urážku pokládat, až… až…

Je mi trochu mrňavo při pomyšlení, jaké až. Kam budou utíkat muslimové, až znehybnělá sterilita jejich víry rozvrátí i země, do nichž se uchýlili před rozvratem? A kam mají utíkat generace našich vlastních vnuků a pravnuků? Až doposud se Západ vyčerpával starostmi o kdekoho na východ i na jih, kdo o to třeba ani nestál; nezačne si konečně už jednou hledět vlastního přežití? Byl by čas. Z vajíčka sneseného do jeho půdy se vylíhl krásný, životaschopný ptáček svobody, demokracie a prosperity; chraňme si ho a pěstujme si ho. Nevydávejme ho do rukou těch, kdož domnívajíce se být majiteli vší pravdy, dovedou jen čerpat z cizího a vlastní rozvracet.

Hannover, 5. května 2015