Já v Boha víru mám, jenž lidstvo stvořil k podobě své… jej kletbou svou teď vzývám… (árie Jaga z Verdiho opery Othello)

Abych tak řekl, při vší úctě k panu Verdimu nevěřím příliš na existenci Jagů, zloduchů ze zásady, kteří páší ničemné skutky z žádného praktického ani nepraktického důvodu, jen že jim to působí zvrhlé potěšení. Dokonce bych řekl, že je zlá vůle mezi příčinami průšvihů a katastrof spíš ještě zanedbatelnější. Žháři, sadističtí vrazi a podobná společnost jednají z hnutí chorého mozku, ne racionální úvahou; jejich místo není už ani v kriminále, nejspíš tak v blázinci. Ani vrtáci, popletové, nemehla a hlupáci nebývají extrémně škodliví; mohou způsobit chaos či zaostání, sotva však rozsáhlejší katastrofu. Na katastrofy globálního rozměru, obrovské, neodčinitelné, z nichž se neodvratně odvíjí příze katastrof následných, vychylujících světa běh už natrvalo z přirozeného směru … na ty má bez výjimky monopol vůle dobrá. Rozhlédněme v dějinách posledních dvou staletí: nebylo maléru tak strašlivého, s následky tak ničivými, aby u jeho zrodu nestál dobrý, ušlechtilý, spravedlivý, pokrokový, vlastenecký či jiný takový úmysl. Chápu, že se může zdát pobuřující, co jsem právě napsal; posuňme však hodinky historie o dvěstě let zpátky – v zájmu zachování objektivity bych se dál nepouštěl – a udělejme si procházku tím, co následovalo. Záměrů netoliko krásných, ale aby z nich také vyplynulo něco trvale prospěšného, nenajdeme ani jako šafránu.

Ale dejme tomu, že se nějaký Jago přece jen vyskytne i mimo operu: můžeme ho chápat, třebaže ne omluvit. Jagové vycházejí z téže logiky jako středověcí světci, shledavší, že svět je plný bídy, bolesti, nezaslouženého utrpení i jiných nespravedlností. To jim zaselo do myslí zmatek. Je přece Stvořitel nekonečně dobrý a slitovný, proč uspořádal svět právě takhle? My ovšem tušíme proč: kdyby se svět měl chovat dle našich představ dobra a zla, život na něm by za miliardu let svého trvání nepokročil dál než k trilobitům poplavávajícím v prvohorním moři, a kdoví jestli. O tom však dobráčkové svatí ještě nevěděli, i zřekli se světa a jeho svodů a odebravše se do skalní postevny, trávili čas modlitbami a pojídáním sušených kobylek. K témuž závěru docházejí i Jagové, ledaže jej interpretují opačně: svět je zlý a nespravedlivý, jiný být nemůže, protože je zlý a nespravedlivý i Bůh, jeho tvůrce, Bůh, jejž je marno vzývat modlitbou, neboť rozumí jen zlé kletbě. Nicméně byl Verdiho Jago ještě poctivý chlapec; škodil svým cynismem jen sám sobě a snad několika jiným, kteří měli tu smůlu, že se mu připletli do cesty. S nadšenci plnými dobré vůle k předělání světa je tomu zapeklitěji.

Jen samotná dobrá vůle ovšem nestačí, aby někdo zavařil světu na pekelný guláš; k tomu je třeba i dosti vysoké inteligence. Robespierre, Trockij, Himmler, Che Guervara, celé řady jiných… všimněme si, že to nebyli a nejsou prosťáčci nevalného ducha; pocházejí vesměs z vyšších společenských tříd a vzdělání jim nechybívá. S kategoriemi světců i Jagů sdílí základní předpoklad, totiž že svět je stvořen od kořene chybně; na rozdíl od nich se však s ním neuchylují do skalního ústraní, ani z něj nevyvozují cynický, leč pouze soukromý postoj k člověku a světu, nýbrž se energicky chápou díla nápravy. Nepochybují, že jsou povoláni vytvořit svět jiný a lepší, plný štěstí a harmonie; aby toho mohlo být dosaženo, je nejprve nutno zničit ten starý a špatně udělaný. Teprve na jeho troskách že lze… leč nechme hovořit klasiky zlatého věku spasitelství:

„Uvést do pohybu destruktivní síly je jediný vznešený cíl racionálního člověka. Tato ničivá vášeň sice zdaleka není sama podstatou revolučního činu, ale bez ní je revoluce nemyslitelná, jelikož nemůže být žádné revoluce bez dalekosáhlého, vášnivého, spásonosného a plodivého ničení, neboť z něj a jenom z něj povstanou nové světy.“ (Michail Alexandrovič Bakunin)

„Naším úkolem je strašná, úplná, neúprosná destrukce celosvětové úrovně.“ (Sergej Genadijevič Něčajev)

A abychom jmenovali i někoho neruského, modernějšího a dodnes slaveného, nechme zaznít slovům J.P. Sartera: „Revoluční režim se musí zbavit určitého počtu jedinců, kteří jej ohrožují. Nevidím jiný prostředek než smrt. Revolucionáři v r. 1793 patrně zabíjeli ještě příliš málo.“

Ničení a zabíjení, zabíjení a ničení ne jako výron mysli zločincovy, nýbrž jako cesta ku spáse a blahu, na to nestačí žádný Jago, to už musí přijít duch vzdělaný a inteligentní, ušlechtilého zápalu plný. Jen v takovém se působením okolností a určitých osobních předpokladů vyvine cosi, čemu bych udělil název „temná fantazie“. Taková, jakou se opájel Karl Marx; nezabýval se příliš tím, co by mělo přijít po té jeho proletářské revoluci, nýbrž si zálibně maloval obrazy hrůzy a zkázy: „…odlesky hořících měst jsou vidět na nebesích… melodie Marseillaisy a Carmagnoly, doprovázené duněním děl, zatímco guilotina odbíjí čas…“ Fuj tajbl, pokrokový mysliteli, abych se tak decentně vyjádřil.

Nepodceňujme fantazii; je nejtvořivější mezi nadáními lidskými. Spolu s dostatečnou dávkou inteligence a rozumu (což není totéž), s bohatstvím životních zkušeností a několika dalšími předpoklady může vést k lidské kvalitě nejvyšší, totiž k moudrosti. Může se ale také na půli cesty zlomit, z pozitivní, tvořivé fantazie se stane fantazie temná, ničivá, schopná vychýlit svět z přirozené dráhy, která se pak jen dlouho a nesnadno narovnává, pakli už nezůstane pokřivená natrvalo. Povězme si, kdy a za jakých podmínek se tak děje: když je potenciální spásonoš jat netrpělivostí. Když se mu zazdá, že proces nápravy světa probíhá příliš pomalu nebo se roztrácí v slepých uličkách; to proto, že mu stojí v cestě různí reakcionáři, kontrarevolucionáři, tmáři a zpátečníci a jiná podobná verbež. Tehdy vzplane hněvem: zajisté že vybudujeme šťastné zítřky, soudruzi, ale nejdřív musíme vyhubit tenhle reakční hmyz. Musíme zbořit jeho paláce, musíme zruinovat jeho zámožnost, musíme zlomit jeho pýchu, musíme vykořenit jeho dědičné vlastnosti, a to nejde jinak než dokonalou destrukcí všeho. Teprve na troskách starého řádu můžeme… a tak dále. Netřeba dodávat, že ničení a boření jde spásonošům od ruky výtečně, kdežto se spravedlivějšími etc. světy to bývá zapeklitější.

Vážený čtenář zajisté pochopil, že nepíši tohle všechno, aby se zapoškleboval těm, kdo kdy plánovali nápravu špatně stvořeného světa, dosáhli však jen velkolepého zmatku. Počíná se ale pětadvacátý rok od času, kdy se žalostně zhroutil poslední světaspásný experiment, a my troubové jsme si mysleli, že se teď snad už lidstvo, aspoň západní, proboha z takových chimér vyléčilo. Kdepak. Lidstvo možná ano, jeho odrůda, zvaná „spásonoš,“ se jen oklepala z ostudy a máme ji tu zpátky se zbrusu novou ideologií, již je tentokrát už hergot sakra doopravdy souzeno, aby dala světu konečnou, optimální podobu. Je nutno uznat, že se temná fantazie dneška nevyjadřuje guilotinami, šibenicemi a tábory smrti, jen vizemi světa zaplaveného do výše sedmi vídeňských loktů vlnami potopy (což není tak vzdáleno Marxových hořících měst) v důsledku oteplování atmosféry a řádkou jiných patálií, nebude-li poslušen jejího komanda. Ani není zaměřena na výboj jako předešlé, spíš se svou ad absurdum dovedenou zásadou tolerance na ustrašený, podlézavý ústup, jako by neznala krásnějšího cíle než zánik vlastní civilizace. Jinak lze shledat leckterou shodu. Jako marxismus-leninismus, i teorie politické korektnosti na sebe béře vědecký plášť, dobře vědouc, že se človíček z ulice v úctě zastaví před majestátem vědy tam, kde by poslal do háje politiky. Jako revoluce jakobínská, i multikulturalismus se dokázal stát módou lepších lidí; však i hraběnky a markýzy za časů Ludvíka XVI bývaly celé uchvácené ideami rovnosti, svornosti a bratrství, než skončily na popravčích lešeních.

Něčím se ale současné úsilí o spásu lidstva přece jen liší od předešlých: nevyhrožuje, nehlásá likvidaci nepřátelských tříd, jen vylučuje, ostrakizuje, vystavuje pohrdání. Obrnilo se mnoha ušlechtilými pojmy, o nichž nikdo přesně neví, co znamenají, avšak kdo je nectí, budiž vyvržen z řad lidstva co nízký, nevědomý, nekorektní pes. Populista. Rasista. Pravicový (jaký jiný) extremista. Xenofob a islamofob. Živoucí příklad západní (jaké jiné) arogance. Až jednou nebudu mít do čeho rýpat, zkusím zapátrat po obsahu těchto výrazů; neočekávám, že bych nějaký našel. Temná fantazie dnešních spásonošů se může sakramentsky lišit od předchozích i ve výsledcích: z Robespierrova jakobínství, z Hitlerova nacionálního socialismu, z Leninova socialismu bolševického se svět za cenu nesmírných útrap a obětí, ale přece jen vzpamatoval. Z mnohem inteligentnější teorie politické korektosti, dosáhne-li opravdu svého, by se už vzpamatovat nemusel. Miliardové a bilionové částky, povyházené k zažehnání hypotetických pohrom na straně jedné, následky pohrom reálných, avšak ohleduplně zamlčovaných (nesluší se přece poukazovat na katastrofální přelidňovéní a jiné hříchy nerozvinutého světa) na straně druhé, to vše může velmi úspěšně rozvrátit Západ, uvrhnout jej do bídy a úpadku, z nějž už se nevymaní. A podlehne-li v zápase civilizací Západ, nemalujme si nereálné obrázky, nikdo jej v jeho roli nenahradí. Jeho zánik se může snadno stát předehrou k zániku všeobecnému.

Může, pravím, ne musí. Ještě máme my nekorektní psi v rukou prostředky, jak tomu zabránit. Zatím existuje v našich zemích cosi jako už dost sice opelichaná, ale přece jen demokracie; v demokracii pak, nemýlím-li se, rozhoduje nebo by aspoň měla rozhodovat občanská většina. Platí-li dosud tento předpoklad, nebyla-li ještě ustavena nějaká Národní fronta, v níž jest povolen pouze jeden názor a ostatní propadly prokletí, nemělo by být zcela nemožné šlápnout komandu temné fantazie na palec. Jako vždy v takových případech, je komandantů hrstka, hlučná sice, vlivná a rozkazovačná, přesto však hrstka. Počet těch, kteří s jejím velitelským nárokem nesouzní, ať zjevně nebo jen sami po sebe… nu, sčítání provedeno nebylo, výsledky různých anket však ukazují na dobrých osmdesát i více procent. Naštěstí je dnes už obtížné uvalit na kacířský názor cenzuru, jakkoli by snah nechybělo; internet s jeho blogy, facebooky a jinými kumšty skýtá možnost rozpoutání kritické diskuze i mimo stránky oficiálního tisku. Dejme tedy najevo našim politikům, že jsme to my, kdo svými hlasy umožňuje jejich rozkošné živobytí; a že bychom je také umožňovat nemuseli, rozhodnou-li se v rámci korektnostní ustrašenosti našeho mínění nedbat. Konec konců, líhnou se a sílí teď všude v Evropě politické směry nekonformní, na korektnostní pravdy nic nedající, a kde dnes ještě nejsou, vzniknou zítra nebo pozítří, protože obava občanské většiny ze ztráty civilizační identity se věčně pod pokličkou držet nedá. A že by nám tudíž nedalo velkého přemáhání, milí volení zástupcové, udělat v příštích volbách křížek u jejich názvu, kdybyste i nadále hodlali čelit hrozbám času ničím víc než šmajchlovnými řečmi.

Nestyďme se. Nebojme se. Mluvme, pišme, jednejme. Jsme lidé Západu, přiznejme se k tomu s hrdostí. Temná fantazie se na svém pochodu zdá být nezadržitelná, je ale závislá na našem… ale kdepak souhlasu. Jen na našem mlčení. Nedopřejme jí toho. Hledejme mezery v jejím brnění, upozorňujme na její omyly i holé podvody, ukazujme jednotlivě a konkrétně, kde argumentuje nepoctivě, zamlčuje nehodící se a hodící se zveličuje, dle okolností černými či zase růžovými barvičkami na vzduch maluje. Ať ještě další generace žijí v podmínkách západní společnosti, svobodné, tvořivé, v nepokřiveném slova smyslu tolerantní.

Přejato a upraveno z Nového Polygonu