Táže se pan Fareed Zakaria článkem v devatenáctém letošním čísle týdeníku Respekt: „Proč vyrábí imigrační krizi?“ Neuvádí sice jméno onoho zloducha, bez nějž by zřejmě žádné imigrační krize nebylo, z pokračování však vyplývá, že jím je míněn americký president Donald Trump. Čím si dotyčný státník vysloužil páně Zakariovu nevůli, bylo by na delší vyprávění, dvě zmínky v závěru článku však podávají určité vysvětlení. Celý propletenec obav, zvláště mezi americkými bělochy bez vysokoškolského vzdělání, klíčovou Trumpovou voličskou základnou… praví se v jedné. …obavy z kulturního vytěsnění jsou klíčové pro pochopení motivace Trumpových voličů z řad bílých pracujících, dává k lepšímu druhá. Pomiňme páně Zakariův jemnocit, s nímž se zmiňuje o běloších bez vysokoškolského vzdělání a bílých pracujících, místo aby rázně zahovořil o té nevzdělané pakáži, a obraťme pozornost nejklíčovějšímu detailu jeho polemiky, k substantivu běloch. Neboť jest zřejmo, že kdyby se ten bídný Trump nechal povznést do presidentského stavu voliči černými, hnědými nebo jakkoli jinak zabarevnými, bylo by všechno v pořádku. Ale bílými… fuj fuj. Že se nestydí!

Nuže, doznávám se k tomu, že jsem běloch. Jsem jím, i kdybych se panu Zakariovi pro radost krémem na boty namazal. A jaksi nejsem ochoten postavit se až na samý konec fronty veřejného zájmu a péče za všechny ty černé, hnědé a jinak kolorované. Není k tomu důvodu, naopak. Dobami antickými počínaje nositelem všeho, co si zaslouží být zváno pokrokem (jsouť i pokroky, o něž není co stát) vždy byl a zůstává člověk… chtěl jsem napsat bílé pleti, ale nenapíšu; zbarvení pokožky je jen vnějším a nedůležitým znakem celého souboru schopností a nadání, pro něž se evropsko-americká civilizace stala vůdčí sílou světa. Aniž bych chtěl snižovat civilizace východoasijské, avšak i Japonsko s Koreou se musely inspirovat jejím příkladem, aby vystartovaly k svému obdivuhodnémuu vzestupu.

Bohužel se jistý hornorakouský tlučhuba postaral slovu „rasa“ o nedobrý zvuk; nicméně lidské rasy existují, byť i v běhu posledního půlstoletí všelijak namíchané a promíchané. Liší se od sebe krom toho do únavy omílaného zbarvení pokožky i výše zmíněnými nadáními či naopak nenadáními, jak snadno zjistí každý, kdo se trochu potoulá světem. Možná nejsem nejvhodnější příklad, ale nikdy jsem se nenaučil pořádně tancovat; co naplat, jsem bílý neohrabanec, který se musí tanci učit a někdy i nenaučit. To na rozdíl od každého černého haranta, co žádné taneční školy navštěvovat nemusí a nepotřebuje, má tanec v krvi, je to jeho nadání, s nímž se narodil. Ale až teď ve mě hrklo; není to rasismus, vyzvedávat nadání černých před bílými? Že ne? Uf, to se mi ulevilo. Tak dál.

Doznávám rovněž, že bych se špatně hodil za Popelku. Dřepět nad mísou čočky a trpělivě přebírat zrníčka… nejdéle za pět minut bych do té mísy kopl. Jakáž pomoc, jsem netrpělivý běloch, nadání drobné mravenčí práce mi není vlastní. Lidem Dálného Východu ale vlastní je. Takový Číňan by celý den přebíral zrníčka, až by měl večer čočku pěkně rozdělenou na dvě hromádky, jednu kvalitnější, druhou méně kvalitní. Opět se táži: je rasismus, co jsem právě napsal? Ještě pořád ne? Tak dál.

Takže je asi rasistické, napíši-li že i bílý člověk má svá nadání, jimiž vyniká nad ostatní plemena lidská. Schopnost organizace například, nejen pro tuto chvíli a tento jednotlivý případ, ale s výhledem na dlouhé úseky času dopředu. Uvažování reálné, dovedoucí odlišit co je uskutečnitelné a co luzný, avšak darmý sen. Zvídavost a tvořivý nepokoj; kdyby to naši předkové nechali na jiných, dodnes by byla Země placatá a svět končil u jedné skály tamhle v království portukálském. Ochota riskovat, bez níž by Kolumbus zůstal sedět na břehu neprobádaného oceánu a Magalhães nevyplul na cestu kolem světa věda, že možnost vrátit se zpátky stojí tak jedna ku pěti, a kdoví jestli. A třebaže to leckomu nebude pasovat do obrázku imperialistického vykořisťovatale a neevropských národů podmanitele, je bílý člověk nadán i soucitem a účastí se slabšími a chudšími. Jak jinak si vysvětlit ty miliardy rozvojové pomoci, co jich už přes půl století rozsévá po méně vyvinutém světě, i když jest otázkou, je-li tak někomu opravdu pomoženo a nemusí-li skutečná pomoc vycházet z vlastního vědomého úsilí.

A když už se tak neslýchaně rouhám duchu této doby, postoupím ještě o krok dál. Rozhlédněme se po současném světě: nejsme-li raněni slepotou optimismu, musíme doznat, že to není žádná sláva. Na jednom konci sektářské rvačky a pranice, na druhém beznaděj, z níž lidé hledají východisko úprkem do zatím ještě jakž takž stabilní Evropy… Nevím, lze-li nalézt přímou sovislost, ale nápadné to je: dokud bílý člověk vykonával dozor nad oblastí, jíž se říká třetí či - ó, svaté pokrytectví - rozvojový svět, byly sice všelijaké tahanice, vcelku ale panoval určitý řád. Svrhnuvše koloniální jařmo staly se země takzvaně rozvojového světa dějištěm zmatků a blázinců, vzteků a nenávistí, místy docela pěkně krvavých. Čím to… inu, zpronevěřil se bílý muž svému úkolu, a dějiny mu to neodpustily.

Rudyard Kipling je ovšem dnes jakožto básník kolonialismu silně v nemilosti, nicméně stojí za to zamyslet se nad jeho poémou Břímě bílého muže: To bílého muže břímě - své syny vyšlete, ať v cizích krajích slouží těm, jimž prý pány jste - ať obranný jsou pancíř divochům divných ras, z nichž každý plaše zírá, půl děcko a půl ďas - to bílého muže břímě, boj věčně podnikat, vyhlásit zápas moru a a nasycovat hlad - a válka-li se končí, v níž o věc míru jde, pohanů blud a tupost vše v niveč uvede. To bílého muže břímě, to dávná jeho mzda, od těch, jimž neseš dobro, jen zášť, jen úhona - a pokřik těch, jež zvolna uvádíš k světlu dne: „Chcem zpátky k nevolnictví a k egyptské své tmě!“

Jenže bílý muž své břímě shodil ze zad domnívaje se, že tím posloužil sobě i jiným. A ono houby, jak dnes už je dosti zřetelně znát. Egyptská tma zahaluje rozvojový svět čím dál hustěji, a cesty zpět není. Břímě, ponecháno samo sobě, se nad všechno pomyšlení rozkynulo, že už je neunese nejen bílý muž, ale snad ani bílý Pánbůh.

Tak. A teď mě můžete kamenovat pro to kacířství. Jest tomu už jednou tak, že dějiny, potvory, spíš dávají zapravdu kacířům než kazatelům oficiálních nauk; a obávám se, že tak tomu bude i tentokrát. Ne že bych se z toho těšil.

Hannover, 27. července 2018