Pobýval jsem před nějakým časem v Dubaji. Byl právě pátek, muslimská to neděle, a z amplionů blízké mešity zaznívalo sváteční kázání. Někdejší znalost arabštiny mi už z největší části povypadala z paměti, abych ale poznal, že každé desáté slovo je vzrušené, extaticky provolávané „arabí! arabí!“, k tomu mi ještě stačila. Snad bylo dobře, že jsem nerozuměl víc, nebo to dobře nebylo, nevím. Asi bych se býval dozvěděl mnohé o mimořádné výtečnosti lidu arabského, o jeho samým Alláhem dané nadřazenosti nad ostatními národy a kulturami, o předurčenosti přivést veškerenstvo na cestu pravdy Prorokovy. Je to kříž s vyvolenými národy. Alláh stvořil ve své potměšilosti v tom nepokojném koutě světa hned dva, i není divu, že se to tam pere a mydlí, mydlí a pere, domydlit nemůže. Ledaže židovská vyvolenost je věc interní, navenek se nevnucující a nikoho neohrožující, není-li sama ohrožena. Kdežto vyvolenost arabská, pověřená úkolem ozářit světlem své víry lidstvo po všech rovnoběžkách a polednících, slibuje ještě lecjakou patálii, zvlášť bude-li se Západ i nadále chovat tak ochočeně jako doposud.

Přitom není tak vzdálen čas, kdy dubajský imám své arabí, arabí, tak výbojně nevyvolával. Po dlouhá staletí se muslimský Orient vcelku pokojně oddával svému bazárovému hemžení a na ozařování planety světlem víry pomýšlel leda teoreticky, pakli vůbec. Cosi se změnilo na pláních Blízkého východu v posledních desítiletích, změnilo a nalilo latentnímu mesianismu čerstvou mízu do žil. Jméno mízy jest známo: ropa. Renezance islámského sebevědomí snad měla vícero příčin, ale ropné bohatství jakožto nástroj pokoření nemilovaného Západu bylo a je z nejhlavnějších. Důvodně lze předpokládat, že skončí-li zmíněná závislost, bude konec i muslimskému sebevědomí se všemi průvodními jevy včetně nejprotivnějších. Proč se to ještě nestalo? Nač čeká Západ? Nemá v ruce páku, jejíž pomocí by se vyvlékl z ropného chomoutu?

Ale má. Nebo lépe řečeno, snadno by ji mohl mít. Nedůvěřoval bych příliš poučením z toho zdroje, ale mohl mít pravdu onen hodnostář české energetické společnosti ČEZ svým tvrzením, že kdyby se jen čtvrtina peněz, co jich stojí všechny ty větrníky a solární panely, vložila do výzkumu termojaderné fuze, mohl by mít Západ nadbytek čisté a laciné energie když ne hned, tedy ještě během tohoto desítiletí. Ale Západ se k vyvléknutí z ropného chomoutu nemá. Stavba termojaderné elektrárny kdesi na francouzském jihu, první, která by byla schopná dodávat víc energie, než je do ní vkládáno, skomírá na nedostatek prostředků, jež jsou na druhé straně všemi trychtýři nalévány do drahých a neúčinných hraček tzv. alternativních zdrojů. Proč, k čertu? Je Západ tak neprozíravý? Tak zahleděný do svých posvátných mód? Nebo mu tolik lomcuje osrdím obava, že by majitelé ropných polí, chudinkové, přišli o pramen své moci a vlivu? Pozdržme se na chvíli u této představy. Nemusí být tak praštěná, jak na pohled vypadá.

Pořádat za účelem rozšíření vlastní a oslabení moci protivníkovy nákladné války s vysoce nejistým výsledkem, to už se dnes nenosí. Kdybych byl za současných podmínek vládcem, usilujícím o destabilizaci konkurenční říše účinnými, avšak nenásilnými prostředky - zvlášť kdyby šlo o říši demokratickou - věděl bych si jiné rady. Požádal bych šéfa svých tajných služeb, aby mezi jejím obyvatelstvem vytvořil paniku; aby chaotickými akcemi k odvrácení iluzorního nebezpečí vyčerpala své finanční zdroje a zruinovala svou ekonomiku, aniž jí to přineslo za mák užitku. Za prostředek paniky se pak nejlépe hodí obtížně definovatelný, přitom i laické veřejnosti aspoň povrchně snadno pochopitelný problém. Zcela vylhaný být nesmí; musí obsahovat zrno skutečnosti, byť i nepatrné a zanedbatelné. Je pak úkolem profesionálů dezinformace, aby se jej chopili a zveličili tak, že nezbude prostor pro nic jiného. Demokratickou veřejnost musí zachvátit hrůza z následků, bude-li problém zanedbán; musí uvěřit, že věc je nutno řešit okamžitě, všemi prostředky, za cenu jakékoli oběti. Panika působí zajisté věrohodněji, obdrží-li zdání vědeckosti; i jest věcí zkušeného organizátora, aby vyhledal badatele buď dostatečně ješitné, nebo zkorumpovatelné, kteří mu potřebné zdání dodají, politiky druhého řádu toužící po zviditelnění, tisk s jeho potřebou senzací. Aby zapřáhl do vyvolávání a šíření poplachů ty, kteří jsou beztak první u všech protestů a demonstrací, ať už proti čemukoliv. Odpůrci, poukazující na nevelký rozsah rizik a nepřiměřenost akcí k jejich odvrácení, musí být umlčeni, zesměšněni, musí být opatřeni znamením podivínských výstředníků, nemajících podporu ve skutečné vědě, nebo ještě lépe zaprodanců nějaké lobby. Podaří-li se to, je protivník ze tří čtvrtin vyřízen; pak zbývá už jen uvážit, jakým prostředkem ho dorazíme.

Krásné, není-liž pravda. Jen nevím, mám-li si dát popsanou metodu patentovat; neníť vyloučeno, že na ni připadl už někdo přede mnou. Kdo by to mohl být… nu, popřemýšlejme. Výběr není tak veliký. Řádného environmentalistu a kritika globalismu jistě ze všeho nejdřív napadnou jména olejářských gigantů, kteří by, pravda, mohli mít zájem na udržení Západu v ropném chomoutu. Nedostatkem toho řešení je skutečnost, že různí Shellové, Texacové a jiní toho druhu jsou giganty spíš jen minulými, ovládajíce ne víc než 20% současného trhu, všechen ostatní olej protéká rukama blízkovýchodních a jim podobných vlád. Rovněž je obtížno si představit, že by i ten nejshellovatější Shell disponoval tak výkonnými dezinformačními službami; nějaký vliv může mít, ale spíš jen druhořadý. Ne, zamiřme jinam. Co takhle Čína? Taky sotva. Tajnosnubné služby Číňan bezpochyby má, ale stěží k tomu, aby rozvrátil západní hospodářství, na jehož jakéms takéms fungování co exportní velmoc závisí, ne, ani tudy pátrání po šiřiteli užitečných panik nevede. To už spíš režimy států ropu produkujících, najmě muslimských; jest známo, že tajné služby nebožtíka Saddáma Husajna zaměstnávaly na půl milionu špiclíků; a neprohádáme mnoho, předpokládáme-li, že takový Írán či Saúdské království v té disciplině za řečeným nebožtíkem příliš nezaostávají. I ta teorie ale má svůj kaz: íránská či podobná dezinformace může mít svou působnost v bratrských islámských zemích; západní státnictvo, ať je jak chce naivní, by jí po všech těch zkušenostech už asi nenaletělo. Je tady však ještě, inu, inu, jistá slovanská polovelmoc, nemohoucí zapomenout na časy, kdy byla velmocí opravdovou, před níž se třásl svět. Hřebínek jí od těch dob poněkud spadl, ale tajné a ovlivňovatelské služby jí zůstaly, výkonné, brilantní, kam se hrabali a bezpochyby dosud hrabou provozovatelé téže živnosti na Západě. Vyšel diskrétní signál z komnat Lubjanky, a v západních městech se statisícové demonstrace vydaly na pochod; podnět byl vydán, a povstalo hnutí Mírové, Pugwashské, studentská rebelie roku osmašedesátého, i ledacos jiného k podvrácení síly Západu. Dnes už to tak slavně nejde, ale zkušenost je tady, jsou tady i bohaté archivy, aniž by pominulo umění najít každému ze západních prominentů příhodné máslo na hlavičce, kdyby si moc vyskakoval, případně mu je tam s profesionální dovedností umístit. Ale k tomu se ještě vrátíme.

Bystrému pozorovateli nebude zatěžko najít v současném světě řádku úkazů, zapadajících dosti přesně do svrchu popsaného mustru. Je zde přetrvávající protijaderná hysterie, bránící značné části západních států v odpoutání od fosilních paliv s jejich dýmy a smrady; je žertovné, že se tak děje v zájmu životního prostředí. Je zde ještě podivnější nezájem o vyklouznutí z ropného chomoutu prostřednictvím termojaderné fúze, raději si hrajeme s větrníčky a slunečníčky, jejichž schopnost vysvobodit Západ z moci vyděračů je nepatrná, i kdyby těch hrozných peněz nebylo, co ta legrace stojí. A je zde, čistě náhodně a bez zjevné souvislosti, i strašidlo klimatické, jemuž nenaházíme-li dost rychle do chřtánu miliardy, ba biliony, běda, běda, kyne světu kompletní zkáza. Aniž by někoho napadlo zamyslet se nad tím, jaký karambol přivodilo a kolik nás všechny stálo už jen lehkomyslné hazardování s hypotékami. Netřeba darů věšteckých k odhadu, že ještě mnohem nákladnější hazard klimatický srazí Západ na dno bídy a bezvýznamu už definitivně, nechá-li se i nadále vodit na této vařené nudli.

Nu, dosti už proroctví. Třeba je všechno tak, jak jsem právě napsal. Nebo také není, to ukáže až budoucnost. Jenže to už zase může být po čertech pozdě. Já jen… mám svou zkušenost patnácti let práce v oboru ukládání jaderných odpadů, kteréžto slovní spojení vytváří leckomu pěnu u úst ještě dnes, natož tehdy, na vrcholu hysterie let osmdesátých. Nebylo vědecké studie dokazující zkázonosnost toho počínání, aby se nezakládala na dokumentech z druhé, enderácké strany Labe; nebylo kraválů a randálů, aby nebyly financovány z téhož směru. Dnes už stěží dokážeme, co všechno ještě bylo takto umně fínancováno a organizováno. Slavné mírové hnutí prokazatelně; jestli též hnutí jiná, zelené například… Bůh suď. Vyvřelo v týž čas a z téhož kvasu; jestli spontánně, jak se vesměs předpokládá, na to bych moc nedal. Spontánně se sejde pět výtržníků k nočnímu zapalování popelnic; jsou-li účastníků protestních akcí (ovšemže vždy jen proti špatnostem Západu) tisíce a desetitisíce, jest záhodno zapátrat, kdo pozdvižení zorganizoval, zvlášť když vítr vane z notoricky známých stran. Zajisté že úplnou jistotu nebudeme mít ani pak. Důvod k podezření ano. Byli bychom proklatí hlupáci, kdybychom si je zakazovali, kdybychom trvali na nepochybné jistotě a opomíjeli možnost. Bylo-li podezření bezpředmětné, nu, chvála Bohu, nestalo se nic zlého. Bylo-li opodstatněné a my jsme si nad ním mávli rukou, nestačíme pak koukat celí vyjevení, co se na nás přivalilo.

A neobstojí uštěpačné řeči o teoriích spiknutí, jež nelze ničím dokázat. Něco dokázat si nechá jen amatérský lump. Profesionální dezinformant zůstává neodhalen, což arciť neznamená, že žádného není a nebylo, ani že je zbytečné se nad určitými zarážejícími jevy pozastavovat, drobty souvislostí shledávat. Stejně jako například, že ano, souvislostí různých kejklíků v politice a právní praxi království českého, jimž se také ještě nepřihodilo, aby byly odhaleny. Ale to už jsem se trochu vzdálil od dubajského imáma, promiňte. I když, jak známo, souvisí všechno se vším, často i věci, do nichž bychom to bývali nikdy neřekli.

Hannover, 11. ledna 2011