Dnes jen velmi líný nemluví o potřebě morálky ve finančnictví. Proč by se však – u všech svatých – měli chovat poctivě právě finančníci? Nerozhoduje snad o výsledném stavu hospodářství a společnosti také chování dělníků, rolníků a pracující inteligence? Nebo třeba kněží, učitelů, vědců, vojáků z povolání, ba i samotných politiků? Podívejte se na „rodinné foto“ poslední G20 – samý umravňovatel a kazatel: Nicolas Sarkozy a Silvio Berlusconi, Dmitrij Medveděv a Barack Obama… Morálkou se přece nemíní jen manželská věrnost nebo zrušení zásady maximalizace zisku. Nemravné přece nejsou jen nadměrné bonusy a „zlaté padáky“. Proč by se měl při pohledu na povýšenecké a zároveň proradné chování mocných tohoto světa omezovat v lačnosti bankovní úředník?

V dnešním Washingtonu vyšlo z módy odvolávat se na „historické“ Obamovy projevy v Berlíně a Praze – pouhé jejich citování vhání barvu do tváře hodnostářů Bílého domu. Tehdy USA potřebovaly ukázat televizní záběry evropských davů jásajících při pohledu na zjeveného mesiáše. Dnes už je to jedno. V Praze americký prezident zdůraznil reálnost íránské jaderné hrozby nejen pro USA, ale i pro jejich spojence a potvrdil závazky v oblasti protiraketové obrany. Íránská hrozba nikam nezmizela, ale to už je dnes také jedno. Na poslední zprávy o raketových zkouškách a o dalších zařízeních k obohacování uranu v Íránu odpověděl Obama výrokem hodným „čínského boha srandy“: „Jde o vhodnou příležitost, aby Írán prokázal dobrou vůli.“ Takových příležitostí bude mít Írán i nadále zřejmě mnoho.

Nemá smysl pouštět se do technologického srovnání starého a nového konceptu protiraketové obrany. Nemá ani smysl se upínat ke kompenzaci, kterou za porušený slib dostanou Češi a Poláci. Nejde pouze o technickou záležitost. Je to otázka zásad, tedy navýsost morální. I ta část amerického tisku, která zůstává vůči prezidentovi loajální, uznává, že jde o kapitulaci – o kapitulaci bez protihodnoty coby novém principu mezinárodních vztahů a novém přístupu k problémům. Prý moudřejší ustoupí. Politické hřbitovy jsou plné takových moudřejších.

Předzvěstí amorálního rozhodnutí se stala neúčast Obamovy vlády na pietním aktu v Gdaňsku u příležitosti 70. výročí vypuknutí druhé světové války. Tři měsíce čekala Varšava na formální odpověď na pozvání. Nakonec Bílý dům vzkázal, že nepřijede nikdo, protože všichni jsou na prázdninách až do Svátku práce 4. září. Když polský velvyslanec vyslechl tuto kuriózní výmluvu, hořce se omluvil za to, že Hitler přepadl Polsko již 1. září, aniž by počkal na americký svátek. Přítomnost prezidentova poradce na jeho oslavách pak jen zvýraznila políček Polákům.

Větší strategický omyl než snížení americké vojensko-politické přítomnosti v Evropě si lze sotva představit. Historické osudy Evropy a USA jsou nedílně propojené. Již v 17. a 18. století se severoamerické kolonie zúčastnily prakticky všech evropských válek: sedmileté, o falcké, španělské a rakouské dědictví. Ve válce o nezávislost bojovaly na straně zámořských kolonií také Francie a Španělsko. George Washington sice varoval své rodáky před příliš pevnými svazky s evropskými mocnostmi, „náš osud by neměl záviset na osudu jakékoli části Evropy a náš mír a blahobyt by neměly být spojené s projevy evropské ješitnosti, žárlivosti, zájmů, nálad nebo rozmarů“, ale již v roce 1801 USA poslaly do Středozemního moře vojenskou flotilu, která zbavila Evropany nebezpečí marockého a alžírského pirátství. Pro USA byl izolacionismus vždy vábivou, leč neuskutečnitelnou ideou. Vracet se k ní dnes však znamená odvíjet dějiny pozpátku a zapomenout na poučení 20. století – zadarmo nebo kvůli nepatrným ziskům se zříct vítězství ve studené válce a zradit odkaz nekrvavých demokratických revolucí ve střední a východní Evropě.

Pro Izrael hodina pravdy již odbila. Když během loňské návštěvy Blízkého východu Obama, tehdy ještě prezidentský kandidát, prohodil, „říkám to se vší určitostí, že nejvěrnějším přítelem Izraele je Izrael,“ bylo to sice přeřeknutí, jenže „Freude, Freude, Freude, vždycky na tě dojde“. Hillary Clintonová, tehdy Obamův nesmlouvavý rival a kritik, slíbila v případě útoku na Izrael vymazat Írán z povrchu zemského. Obama na to krotce odvětil: „V posledních letech jsme slyšeli mnoho vyhrůžek ohledně vymazání toho či onoho z povrchu zemského. Všechny se však minuly účinkem. Můj styl to není. Dosáhnu téhož cíle jinými prostředky.“ Proto Írán opět má a bude mít příležitost prokázat dobrou vůli.

Bez americké přítomnosti v Evropě, jež vždy tlumila vášně, se evropská jednota stane jen další iluzí. Již nyní tu a tam vystrkují růžky běsi místních nacionalismů. Doutnající uhlíky vzájemných křivd mohou být znovu rozdmýchané. Bude to sice znamenat konec Obamovy doby, jenže to už všem bude jedno.

Týdeník EURO 40/2009

Autor je publicista