Před několika dny dostala Angela Merkelová ve Spojených státech nejvyšší civilní vyznamenání Spojených států, tzv. Medaili svobody. Novináři se tomu ale vysmívají. Tento akt totiž přesně ukazuje rozdíl mezi symbolickou politikou a reálnou politikou: vyznamenání a čestné doktoráty patří do jiné kategorie než praktická politika, protože o důležitých tématech panují právě v této době mezi Spojenými státy a Německem hluboké neshody.

Komentátoři připomínají, že podobně to bylo i se samotným Barackem Obamou: ten dostal Nobelovu cenu míru v roce 2009, kdy byl jen pár měsíců ve funkci a kdy ani neměl čas něco učinit. Šlo jen o symbolickou odměnu za jeho plány. I medaile pro paní kancléřku je spíš odměna, kterou Spojené státy dávají najevo, že doufají v budoucí vylepšení vztahů, a není to odměna za vykonanou práci.

Pohled Washingtonu na práci paní kancléřky je v roce 2011 dokonce mnohem skeptičtější než před jedním rokem. Fiona Hillová, americká expertka na Evropu, řekla: "Stále víc a víc vzbuzuje paní kancléřka dojem, že Německo nemyslí v prvé řadě na přátelství se Spojenými státy." A Stephan Szabo z Transatlantic Academy dokonce řekl: "Německo je dnes nejdůležitější zemí v Evropě, ale chová se jako malé Švýcarsko."

Amerika se od Německa liší ve vztahu k atomové energii, protože Amerika chce do rozvoje atomových elektráren investovat miliardy, ve vztahu k Lybii, protože Německo v OSN hlasovalo proti zásahu společně s Rusy a Čínou, a Amerika se kriticky dívá i na finanční a hospodářskou politiku Německa: obě strany mají jiné představy o tom, jak se dostat z následků finanční krize. Někteří experti zhoršené vztahy přičítají i tomu, že oba politici nenašli k sobě bližší vztah: jejich lidská chemie je příliš rozdílná.

Platí to ale i opačně: Němečtí politici se dívají na Baracka Obamu jako na prezidenta, který nasliboval velké věci, ale málo z nich splnil. Jako příklad se v Německých médiích objevují třeba slova Baracka Obamy z minulého podzimu, že do roka budeme moci uvítat palestinský stát, čímž podle paní kancléřky vzbudil u Palestinců nereálná očekávání. Podobně jsou kritizována i slova Baracka Obamy, že s intervencí v Libyi USA nepočítá a přesto k ní došlo. Paní kancléřka Obamovi už nevěří, že je schopen řešit velké problémy naší planety. Oba se shodnou nejspíš jen v tom, že jsou ze sebe zklamaní. Tento dojem je možné odečíst i z oficiálních fotografií, které se objevují v tisku: chybí na nich zdvořilostní úsměvy tak typické pro podobná setkání.

Nejostřeji se dle expertů ke vztahům obou zemí vyjádřila americká ministryně zahraničí Clintonová, když v dubnu v Berlíně prohlásila po té, co Německo se odmítlo zúčastnit zásahu proti Libyi: "Svět nemůže čekat na to, až se v Benghází bude opakovat druhá Srebrenica."

A zcela zřetelně to dal americký prezident najevo při posledním setkání skupiny G8 před pár týdny ve Francii, kdy se setkal mezi čtyřma očima pouze s francouzským prezidentem, kterého rovněž veřejně chválil za jeho vůdcovské schopnosti, a s kancléřskou hovořil jen na zasedání. Angela Merkelová se pak nezúčastnila ani jednání o válce proti Libyi a ani neřídila jednání o této otázce s Rusy. Neue Zürcher Zeitung to komentoval slovy: "Je to cena za nedostatek odvahy Německa!"

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6