Těmi dvěma jsou ovšem Čína a Indie, oba v Asii, kontinentu člověčinou nejvíc napěchovaném. V porovnání je Afrika vlastně poloprázdná, tím však nijak víc vyhledávaná. Spíš tomu je naopak, jak potvrzují neutuchající pokusy mnohých tisíců uprchlíků, z nichž přemnozí na vetchých bárkách hynou ve Středozemním moří při pokusu dorazit k evropským, nijak pohostinným břehům.

Ony dva nejpočetnější národy se ovšem značně liší - vzhledem, jazykem, náboženstvím, historickou zkušeností, vším možným. Jen Indové okusili evropský kolonialismus. Britové je dodávali do svých držav, aby se plahočili na plantážích či v dolech, došlo k dovozu poddajných kuliů. Ti časem sílili početně i hospodářsky, stali se konkurencí původnímu obyvatelstvu, jež případně i převálcovali. V Pacifiku na ostrovy Fidži Britové přivezli tolik Indů, že už jsou s původními Fidžijci v početní rovnováze, což je ta jediná tam dosažená rovnováha. Indové monopolizují obchod, Fidžané jsou vlastníky vší půdy, tak jim zaručuje ústava. Hospodářskou moc Indů kompenzují svou politickou mocí. Indický lékař, právník, obchodník versus fidžanský úředník, policista, vlastník půdy, zaměstnanec v turistickém ruchu. Obě strany zdůrazňují své rozdíly a vzájemně nelichotivé stereotypní soudy. Fidžané že jsou bezstarostní lenoši, veselé kopy, Indové že jsou hrabivci s podvodnými sklony.

Indové expedováni do Jižní Ameriky (např. Trinidad) a Jižní Afriky. Tam v horkém vlhkém pobřežním pásu Natalu cukrová třtina vyroste do mnohametrové výše. V Africe východní (Keňa, Tanzánie, Uganda) se stali separátním etnikem mezi tamějším bělošským a černošským světem, neoblíbeni, nemilováni, mnohými nenáviděni. Nejen tam svou houževnatostí, též nedostatkem zábran polepšit si nechvalitebným počínáním, s pomocí rodinných aliancí, z plantáží pronikli do jiných činností, zejména do maloobchodu, mnohde se stal jejich monopolem, ale již není, poněvadž po likvidaci britského kolonilismu došlo i k jejich vyvlastňování, vyhánění. V té době (začátek sedmdesátých let) jsem tam na místě byl, porovnával podobnost s nešetrným odsunem našich bývalých sudetoněmeckých sousedů.

V Jižní Africe jsem byl celkem čtyřikrát. V Durbanu se Zulové utkali s Indy s výsledkem značného počtu mrtvých a zraněných na obou stranách „Dojde-li k černošskému povstání, my budeme první, koho oddělají,“ povzdychl si mi indický lékař, s nímž jsem se seznámil na ostrově Mauritiu, posléze pobýval pod jeho střechou v luxusním sídle v Pretorii (zlaté kohoutky v koupelně) a v jeho BMW doprovázel na cestách k výlučně černošským pacientům kmene Ndebele.

Hodně jsem se dozvídal v Pietermarizburgu, hlavním městě Natalu, od našince, moravského inženýra, který v zaměstnání velké zahraniční firmy byl již mnoho let v každodenním styku s černošským personálem. Započal jsem s dotazováním: „Tady čtu v učebnici o Zulech, že jsou stateční, rozhodní, pohostinní, konzervativní, že jsou vynikající tanečníci a bubeníci, dobří přátelé, ale také nepřátelé, věrni svým náčelníkům, značně pověrčiví.“

„A zejména jsou blbí,“ můj chvalozpěv přeťal znalec. „Ti tak nejvýš hlídat a salutovat. Práci oddřou ženské.“

„Ale mají dobrou paměť – někteří jsou přece vynikající lingvisté,“ oponoval jsem.

„To je pravda, však již řada vystudovala, například práva – ale prozatím jsem nepotkal ani jednoho inženýra elektroniky. Ten se ještě neudál v celé Africe. Jejich představivost není lineární. Všechno mají kulaté, i domky. Chybí jim schopnost abstraktního myšlení.“

„Dáte přednost zaměstnat černocha nebo Inda – jako, řekněme, skladníka?“ zeptal jsem se.

„Inda jako skladníka a černocha, aby ho hlídal.“

Nedovedu si představit Inda, který by za nynější situace usiloval o imigraci tamějším jihoafrickým směrem. Určitě raději zamíří do Ameriky, ať už k získání motelu či jiné příležitosti.

- - -

Indie nedávno zažila notný politický otřes v podobě překvapivé volební porážky Congress Party - strany zakladatelů indické nezávislosti, s níž jsou spojena jména Nehru, Gandhi, vládní předsedkyně Indiry, posléze zavražděné, též role jejích synů, rovněž násilně ze světa zprovozených.

Generace hodně jiného druhu předáků přejímá vládní žezlo. Po noblesních brahmínech s nezřrídka výtečným britským vzděláním přicházejí předáci ze značně skromnějšího prostředí. Nynější premiér Narendra Modi, vítaný reformátor, avšak není jednoznačně výtečný, ba ani zcela chvalitebný. Například odmítl jednoznačně zatratit náboženské násilí v souvislosti s letošní volební kampaní v Delhi, jež vedlo k poškození, ba i totálnímu zničení jednoho kostela.

Vehementnější je aspoň verbální úsilí cosi konečně již užitečného udělat ve prospěch ovzduší, veřejné hygieny. Poprvé jsem tam přijel před víc než třiceti lety a jedním z mnoha nevábných a věru nezapomenutelných zážitků bylo počínání mužské části obyvatelstva, bezostyšně kálícího na městských chodnících. Skupinky pánů v podřepu vysedávají, si ulevují, od smrdutého výsledku se vztyčí a důstojně odkráčí. Takže aby další chodec dbal, na co že šlápne. Ženy jsem tam při takovém výkonu nepostřehl. Činily tak a zřejmě nadále činí v pokud možno intimním ústraní, někde za stromem, v křoví, v příkopu, u moře - zpravidla nikoliv v centru velkých měst.

Důvodem takových zvyklostí není jakýsi úchylný exhibicionimus, ale absolutní nedostatek soukromí. Statistické údaje, ba i odhady se podstatně rozcházejí. Stovky milionů domorodců aby se dosud potýkaly s tak nevábným údělem.

- - -

Vstupme do bytů i s moderním hygienickým vybavením a můžeme se stát svědky sice méně častého, ale zdaleka víc drastického počínání, známého eufemismem „nehoda v domácnosti“.

Kdysi jsem o tom napsal dost podrobné pojednání, které teď ale nemohu najít, abych mohl získané zdroje podrobně ocitovat. Tedy jen to zásadní: prapříčinou oné „nešťastné události“ je manželova lakota. Na rozdíl od převažujicího obyčeje na africkém venkově, kde zájemce o ženitbu musí platit rodičům své vyvolené určitým počtem dobytka (na Nové Guineji platidlem jsou prasátka), v Indii to je nevěsta, která se musí dostavit s věnem (hotovost, též šperky, zlato vítány). Nezřídka se stává - takových případů, čili vražd je ročně několik tisíc - že manžel polije nevěstu petrolejem a sirka postačí, že dotyčná vzplane a z paliče se stane vdovec připravený k zopakování takového obohacení. Případnému zájemci čtenáři doporučuji knihu Brides are not for Burning. Dowry Victims in India, že ženy - oběti věna v Indii - nejsou na upalování. Autorka Ranjana Kumari, rok vydání 1989. Statistiky, hrůzné podrobnosti.

Toť tedy v civilizaci s velikou ohleduplností vůči zvířatům, ale též s tradicí suttie, vysloveno „satý“, po smrti zpravidla značně staršího manžela spolu s ním upálit živou manželku a tak ji ušetřit trýzně přežívajícího vdovského osudu.

- - -

Je mnoho příležitostí, jak tato potenciální velmoc si i doslova kálí do vlastního hnízda. Takového počínání si mnozí vládní činitelé vědomi jsou. Premiér Modi teď nedávno (prosinec 2014) prohlásil, že není většího hříchu než usmrcování novorozenců ženského pohlaví. Britský The Economist, publikace s výtečnou reputací, ve svém vydání z 14.3.2015 uvádí údaje za období 2010-2012, že v porovnání s 1000 narozených chlapečků, holčiček je jen 908, čili téměř o 10 % méně.

Ještě větší disproporce se projevuje při srovnávání gramotnosti. V roce 2011 u mužů dosaženo 82 procent, zatímco u žen 66 procent, čili se stále zbývající jednou třetinou uvězněnou v analfabetismu.

Zdaleka největší mediální událostí postihující pověst Indie přímo v globálním rozsahu - značně tak s přispěním dokumentárního BBC filmu - byl případ skupinového znásilnění - gang rape - mladistvé studentky lékařství v městském autobusu bandou přiožralých výrostků, což dotyčná oběť - jediné dítě nuzných, bídně přežívajících rodičů - nepřežila.

Znásilnění, v Indii běžná, každodenní událost, v tomto případě se stalo centrem značné pozornosti. Prospěla jí reakce útočníků, bez pocitu nějakého provinění. „Zavinila si to sama, je třeba dvou rukou, aby se mohlo zatleskat,“ jeden z nich takto zareagoval. Jeden z obhájců zdůraznil své přesvědčení, že stát se to jeho dceři, tím ona sama by ho byla zneuctila, takže by i on byl nucen ji zabít. Což mi připomnělo jiný případ ze sousedního Pákistánu: šestnáctiletá nevidomá služka pracovala v domácnosti, jejíž majitel, jakož i jeho syn ji znásilnili. Soud oba obviněné zprostil obžaloby, poněvadž ona poškozená vinou své sleposti nebyla schopna je v soudní síni rozpoznat.

V Indii se sice značně vraždí, ale téměř vůbec nevěší. Pod tlakem veřejnosti domácí i zahraniční tentokrát ale učiněna výjimka. „Když slyšíme o takových znásilněních, naše hlava se hanbou sklání,“ premiér Modi v srpnu 2014 prohlásil. Tentokrát učiněna výjimka, suroví násilníci, ke svému velikému nemilému překvapení, odsouzeni ke smrti oběšením byli.

- - -

Na rozdíl od Indie Čína nikdy nebyla evropskou kolonií, tak ušetřena a rovněž neobohacena všelikými plusy či minusy. Číňané se nedopouštějí okázalého kálení na boulevardech, nyní v éře již nemaoistické totalitní krutosti vesměs pominuly, vstup do strany je k mání všemožným zájemcům, dochází k rozmachu ultramoderní architektury v provinčních centrech, o nichž jsme nikdy neslyšeli. Náramný rozmach silniční a železniční sítě, tunelů a mostů. Právě probíhá výstavba 82 nových letišť. Do provozu a dalšího rozmachu modernizace, každý měsíc do soukromého vlastnictví přibyde přes pět milionů automobilů.

Čína láme světové rekordy ve všelijakých disciplinách - též v množství poprav, víc jich uskuteční, než co zvládne ostatní svět dohromady. V Mao Ce-tungově rudé knížtičce citátů čteme: „Hlava není pažitka. Když se jednou usekne, podruhé již nenaroste.“ Pravda pravdoucí.

S provinilci se v Číně nikdy nezacházelo příliš něžně, ale zavíralo se málo. Dávala se přednost jinačímu druhu trestů. Buď výprask (bambusovou holí, úkon úředně přesně předepsán, kolik že úderů, místo dopadu, kalibr hole), nebo poprava (metoda jen jedna, totiž zardoušení – ne tedy věšet, střílet, stínat, čtvrtit, topit, upalovat).

Málo bylo pochopení pro koncept individuální viny. Není-li k mání pachatel, inu, odnese si to náhradník, někdo z rodiny. Tato praxe kolektivní odpovědnosti pomáhá i trošku vysvětlit, proč si Číňané v ještě nedávných dobách dávali tolik záležet na přísné výchově potomstva. Když by se děťátko nevyvedlo a něco provedlo, budu to já, rodič, kdo obdrží bambusový výprask, nebo mi dokonce zakroutí krkem.

Čínští soudruzi si potrpěli na pořádání veřejných poprav, pochvalujíce si jejich blahodárný výchovný účinek. Začátkem padesátých let popravili či jen neformálně umlátili několik milionů třídních nepřátel. Obyčej se udržel i v dalších fázích vývoje k lepšímu či horšímu.

Po Maově smrti, s odlivem revoluční říznosti, začalo přibývat nových forem kriminality. Však příležitost dělá zloděje, v rámci modernizace je pak víc spekulací, úplatkářství a všelijakých nepravostí. Na to mě v Číně upozorňovaly nástěnky s fotografiemi pachatelů a popisem jejich provinění.

Státní a stranické vedení odmítlo protesty Amnesty International, s tím, že vyjadřuje předpojaté cizácké myšlení a že je přece nehorázný nesmysl tvrdit, že trest smrti nemá odstrašující účinek. Jakpak by neměl, popraveného vraha odstraší dokonale. Pořádné tresty vedou k vítanému poklesu zločinnosti. Ať se tolerantní západní země podívají na vlastní zaneřáděné dvorečky, s mnohonásobně vyšší kriminalitou, než je ta čínská.

Televizní přenosy z popravišť již pominuly. Rovněž se již většinou nestřílí na sportovních stadionech. Tam jen odsouzence přivedou, rozsudek mu krátce zopakují a pak odvoz ke katovi. Ten, s ohledem na tradici, se přiblíží zezadu, aby ho oběť nepostřehla a její duch ho pak nemohl pronásledovat. Jeden výstřel do týla a kvůli pořádku též jedna fotografie výsledku pro soudní spis.

Takové počínání ovšem neprospívá dobré pověsti státu, který v současné době oslňuje svět svou hospodářskou potencí. Rovněž čínské reputaci nepomohl skandál, který se provalil v Bostonu, kde došlo k odhalení čínského zprostředkovatele, povoláním lékaře. Dostavil se totiž s katalogem a ceníkem nabízeného čerstvého zboží – tělesných součástí dosud patřících k budoucím popravám určených dodavatelů. Oči, všelijaké orgány, snad i údy k umnému přišití.

Financial Times citují soudce, jménem zde uvedeného jako Zhao Shije, člena vyššího lidového soudu v provincii Yunnan. Ten vylučuje eventualitu justičních omylů ve své jurisdikci, aniž by je ale vylučoval v jiných částech země. S praxí trestu smrti ovšem souhlasí, ale prosazuje humanizaci jeho provádění: nikoliv již kulku do týla, ale použití smrtící injekce. Jeho provincie již disponuje dvaceti speciálními, k tomuto účelu pořízenými mobilními vozy, které na požádání zajedou tam, kde jich bude třeba.

Oficiálně uvedený počet 6500 poprav v roce 2007 poklesl v roce 2013 na pouhých 2400. Dočítám se (The Economist, 14.3.2015), že koncem roku 2014 pouze 8000 orgánů získáno od dobrovolných dárců, mezi nimiž byli i ti popravení, o jejichž dobrovolnosti se dalo oprávněně pochybovat. Předsedající funkcionář vládního výboru, který má na starost tuto agendu darovaných orgánů, předpokládá letošní roční příjem v počtu přesahujícím 10 000, což ale bude zlomek předpokládané potřeby odhadované na 300 000.

KONEC

Neoficiální stránky Oty Ulče