Pohled do historie

Turkmenský národ nepoznal v celé historii lidstva pocit nezávislosti. Na ni museli Turkmeni čekat až do roku 1991, tedy až do rozpadu Sovětského svazu. Jejich území bylo v historii pravidelně napadáno a okupováno, nejčastěji od Rusů, ačkoli Turkmeni představovali nejintenzivnější odpor mezi národy v celém regionu. V roce 1881 Rusové dobyli Střední Asii v bitvě u Geok Tepe a v roce 1924 vytvořili Turkmenskou sovětskou socialistickou republiku, čímž se Turkmenistán stal jednou ze svazových republik SSSR. Pro samotný národ to především znamenalo usídlení tradičně kočovných Turkmenů a kolektivizaci jejich zemědělství. Ekonomiku ovládlo centrální plánování. Vedle toho byli obyvatelé země vystaveni procesu Evropeizace. Komunismus byl špatně přijímán a nacionalistické hnutí existovalo až do 30.let 20.století.

Turkmenistán byl jednou z nejméně rozvinutých a zaostalých republik bývalého SSSR. Během Gorbačovovy perestrojky však tato republika zachovávala konzervativní směr. Stejně jako ostatní republiky ve Střední Asii preferovala zachování Sovětského svazu, který potřebovala pro jeho ekonomickou moc a společný trh k tomu, aby země prosperovala. Země tak vyhlásila nezávislost 27. října 1991 jako jedna z posledních z celého svazu. Bývalý sovětský vůdce Saparmurat Nijazov si udržel moc i po vyhlášení nezávislosti a učinil z Turkmenistánu nejrepresivnější režim z bývalého SSSR. Vládl zemi od roku 1985, vytvořil si osobní kult a nechal se oslovovat Turkmenbaši. Podívejme se na Nijazovův režim podrobněji.

Zrod režimu a jeho udržování

Udržet si moc pomohlo prezidentovi několik faktorů. Jeho režim byl podpírán zvláštní kombinací obrozujícího se islámu, patrimoniální administrativy, sekulárního diktátorství a osobního kultu. Co se týče náboženství, tak Turkmeni jsou sunitští muslimové, ale nejsou po 70 letech vlády Sovětů definováni vírou. Nijazov se odvolával na islám, jen když se mu to hodilo. Ve skutečnosti docházelo k represi víry. Povoleny byly pouze sunitský islám a ruské ortodoxní křesťanství. Náboženské komunity musely mít nejméně 500 členů, aby mohly být registrovány. Ostatní církve byly pod silnou státní restrikcí. Turkmenistán je jediná země ve Střední Asii, kde byly zničeny mešity a kostely. Jako zdůvodnění posloužily obavy z možných hrozeb islámskému fundamentalismu.

Důsledné represi se nevyhnul jakýkoli náznak opozice, ať již existující či jen zdánlivé. V zemi neexistují svobodná média a lidská a politická práva byla pošlapávána. Žádný stát ze Střední Asie nezašel tak daleko. OBSE a Kongres USA lidská práva v zemi odsoudily, ale Nijazov to ignoroval. Útlaku byla vystavena také oblast kultury a školství. Sám změnil i osnovy ve školách a podřídil je procesu Turkmenizace. Přednost ve vyšším vzdělání měli Turkmeni. Minulost a původ studentů byly zkoumány tři generace zpět. Učitelé měli 30 dnů, aby dokázali, že umí dobře turkmensky, jinak museli rezignovat. Akademie věd byla zničena a stejné záměry měl prezident i s Národní knihovnou.

Velmi účinná byla Nijazovova schopnost balancovat mezi domácí a zahraniční politikou. Vůči zahraničí prosazoval pozitivní neutralitu. Izolace jeho země mu pomohla distancovat se od nepohodlných koalic na počátku nezávislosti země. Neutralita byla výhodná ještě z jednoho pohledu. Zabraňovala Turkmenistánu vyvážet svoji ideologii a neohrožovat své sousedy. Tím se Nijazov vyvaroval většího odsouzení ze Západu. Navíc menší populace etnických Rusů dávala Nijazovovi větší možnost manévrování vůči Moskvě. Jedinou zárukou státu, jak si udržet nezávislost, byl prodej zemního plynu. Ale vyjednávání se Západem bylo ochromeno. USA podporovaly transkaspickou cestu dopravy plynu, Nijazov však byl proti. Postupně utužil obavu z cizinců a nechal je monitorovat. Ani Rusko nemělo zájem na tom, aby Nijazov vybudoval nezávislý ropovod. V minulosti Moskva dokonce odřízla Ašchabatu přístup do Evropy. Země se postupně odpoutala od Západu a našla spojence v Číně a Íránu, tedy v zemích s podobným přístupem k lidským právům.

Nijazovův prezidencialismus – sultánský režim?

Někteří autoři přirovnávají Nijazovův režim k sultanismu. Turkmenistán se však vyznačuje několika odchylkami od tohoto modelu. Jedná se především o absenci velké autonomní armády. Existují pouze interní bezpečnostní služby a ty až do své smrti plně ovládal Nijazov. Prezident propojil stát a režim a držel klíčové moderní a tradiční instituce. Politická či náboženská opozice nebyla povolena. Nezávislí kandidáti byli buď členy zotročeného parlamentu, státními zaměstnanci či zaměstnanci státního podniku. Média neměla svobodu slova, ta byla za Gorbačova dokonce větší. Opoziční aktivisté byli proto nuceni odejít do exilu, případně byli uvězněni či mrtví. Opozice se proto schází v zahraničí, nejčastěji ve švédském Stockholmu.

Nijazovův režim se také vyznačoval znaky personalismu. Jeho veřejné portréty s nápisy Lid, národ, Turkmenbashi visely po celé zemi. Města a podniky byly pojmenovány po něm a jeho portréty se objevily na platidlech. V hlavním městě vystavěl několik paláců a před svým hlavním sídlem si nechal vytvořit vlastní zlatou sochu v nadživotní velikosti. Jeho kult osobnosti se nejvíce projevil tehdy, když slíbil představit bibli svého nového náboženství. Následně kontaktoval ambasády muslimských zemí, jaká bude jejich reakce, když se prohlásí za proroka. Nebylo divu, že této sebeglorifikaci věřil, když turkmenská média ho představovala jako Boha. Sultanismus lze také charakterizovat jako spojení personalismu a dynasticismu, kdy vůdci důvěřují jen svým přátelům a příbuzným. Ale dynasticismus není typický pro Nijazova, protože jeho syn žije ve Vídni. Sám prezident vyrůstal v sirotčinci a nemá rodinu. V poslední době se opíral jen o silné byrokraty, které často střídal bez otevřené diskuse s klany a kmeny.

Sultanistické režimy získávají legitimitu skrze podporu sousedních supervelmocí. Ale Nijazov vyhlásil trvalou neutralitu, kterou OSN uznala v roce 1995. Také přistoupil k Hnutí nezúčastněných, což mu vytvořilo štít proti vnějšímu vlivu, hlavně z Ruska. Obecně měl velmi špatné vztahy se zeměmi Střední Asie, když se izoloval od aktivit svých sousedů. Nijazovův režim byl lhostejný k mezinárodnímu veřejnému mínění, především s ohledem na jeho závazky vůči OBSE v otázce lidských práv. Turkmenistán je členem této organizace, ale nedodržuje Helsinský akt o politickém pluralismu, svobodě slova a shromážděni, atd. Tvrdí, že západní instituce nejsou vhodné pro jeho zemi.

Ve vnitřní politice prezident vytvořil západní instituce, zřídil parlament a vládu, zavedl soudní systém a doplnil je tradičními institucemi jako radou starších. Ale to byla jen fasáda, kterou ignoroval. Jako první zavedl v nezávislé Střední Asii institut referenda. Byl jím zvolen v roce 1990 a poté 1992 a 1994. Jeho funkce mu byla prodloužena až do 2003 výsledkem 99%. Vytvořil instituce, aby byl přijat do západních organizací, ale poté je obcházel. A ony mu sloužily. V ekonomii stále existovaly vládní zásahy, ale spíše za účelem těžby surovin. Plyn a ropa byly plně v rukou Nijazova, který také schvaloval zahraniční investice. V poslední době však mnoho cizích investorů utíkalo. Sultanismus se tedy nehodí pro popis Nijazovova Turkmenistánu – chyběla mu autonomní armáda a znaky dynasticismu a mezinárodních norem. Důležitá byla osoba Nijazova, protože režim nelze bez něj pochopit.

Změna režimu?

Demokratické volby byly v zemi dosud odpírány. V roce 2000 představil Nijazov 10-letý plán demokratizace, během něhož mělo dojít k postupnému přechodu k multipartismu. V roce 2008 měly být dokonce povoleny další strany. Prezident sám na takovou změnu nebyl připraven. Několikrát tvrdil, že země nebude experimentovat s demokracií, pokud na to nebude připravena. V roce 2001 oznámil, že nebude v příštích prezidentských volbách kandidovat. Ty měly být 2010, ale tím jen popřel volby, které se měly konat 2002. Ale proč to vše? Zvýšená represe znamenala obavu ze zranitelnosti režimu. Nebylo však možné předpokládat, že by nestabilita vedla ke změně režimu. Režim, kde je moc v jedněch rukou, je sice nestabilní, ale pokud je moc držena pevně, což byl případ Nijazova, nemohlo být o změně řeči. Žádný prezidentův nástupce neexistoval a nikdo nevěděl ani netušil, co bude následovat. Možných scénářů je nyní hned několik.

Režimní zastánci tvrdé linie jsou silní, naopak reformátoři slabí, umírněná opozice neexistuje a důsledná opozice byla odsunuta do exilu. Slabost společenských sil vůči režimu činí změnu zezdola nemožnou a mezinárodní intervence není pravděpodobná. Změna tak prakticky přichází v úvahu jen z vládnoucí elity. Nástupce Nijazova na jeho postu prezidenta může vzejít ze 4 sil: 1. Může to být člen turkmenských technokratů, který je bohatý a spojený s plynným průmyslem. 2. Další možností je etnický turecký kandidát, protože Turkové jsou nejmocnější a nejlépe organizovanou ekonomickou skupinou v zemi. 3. Proruský kandidát by vyhovoval Kremlu, v jehož záměru je pokusit se více kontrolovat prodej turkmenského plynu a ropy. 4. Umírněný muslimský nástupce by naopak získal podporu Washingtonu, protože by přinesl alespoň částečné zklidnění celého regionu. Moskva, Teherán i Ankara se velmi zajímají, kdo bude nástupcem Nijazova, Washington už poněkud méně. Budoucí změna bude s největší pravděpodobností chaotická. Ať již nástupce Nijazova vzejde z jakékoli pozice, bude zřejmě nadále udržovat klientelistický model. Společenská trpělivost je neurčitá, ale bez jasných reforem v období po Nijazovovi bude nespokojenost růst.

Autor je politolog