Ve Švédsku byly koncem roku napadeny tři mešity zápalnými lahvemi. Zatím není jasné, zda-li nakupení požárů v Upsalle, Esloru a Eskilstuně byly koordinovaným útokem na tyto stavby a kdo byl pachatelem.

Lze však s jistou mírou pravděpodobnosti předpokládat, že jde o projev odporu proti muslimské víře a jejich nositelům. Jde o reakci na narůstající problémy liberální a kdysi konsolidované společnosti, která nyní čelí obrovským problémům díky své vstřícnosti vůči přistěhovalcům.

Boření sakrálních staveb provází lidstvo od nepaměti. Ničení chrámů máme zdokumentováno již v 5. století před Kristem, kdy Židé přišli o svůj hlavní náboženský symbol pod náporem Nabuchodnorozových vojsk. Ničení svatostánků jako center víry, vzdělanosti a identity patřilo vždy k velmi účinným formám likvidace kultury. Největší dokonalosti v této činnosti dosáhli patrně Němci v 30. letech minulého století, kdy na svém i na dobytém území spálili téměř všechny židovské synagogy i další stavby judaistického charakteru.

I v současné době máme zprávy o vypalování katolických kostelů v Nigérii a Egyptě, dochází rovněž k likvidaci muslimských mešit v rámci bojů mezi sunity a šíity.

Lze konstatovat, že lidstvo se za oněch více jak 2500 let nepoučilo a jistý archetyp chování je universálně přítomen a to bez ohledu na vývoj uspořádání společnosti.

Základním fenomenem při ničení sakrálních staveb je nenávist a strach. Nenávist je vedena proti jiné kultuře a jejich nositelům, které majoritní společnost považuje za natolik odlišné, že soužití s nimi je nepředstavitelné. Strach je nejspíše z pocitu, že dotyčná kultura ohrožuje tu mou a že původní kultura, jejímž jsem nositelem, v jakési pomyslné soutěži prohraje.

Lze předpokládat, že vypálení svatostánku kteréhokoliv náboženství může jejich vyznavače donutit pod strachem odejít z tohoto místa na jiné, kde nebudou mít obavy o svůj život i veřejné projevy své víry. Mám za to, že u muslimských vyznavačů to paradoxně vyvolá přesný opak, tedy zvýšení agresivity vůči původním obyvatelům.

Je jasné, že přítomnost muslimů v Evropě představuje stále sílící problém, s nimiž si starý kontinent neví rady. Evropa se zbavila či pomaluje zbavuje svých křesťanských základů a nastolení jiných „filosofií“ ve 20. století /nacionálního socialismu či komunismu/ se neujalo. Evropě navíc nezadržitelně vymírá původní obyvatelstvo, které mění budoucnost aspoň udržením vyrovnané reprodukce za všudypřítomný hedonismus. Ten a nic jiného přitahuje přistěhovalce z různých kontinentů, kteří si však - na rozdíl od Evropanů - udržují vedle své vysoké porodnosti i své náboženské přesvědčení v dalších generacích. Konstatování faktu, že muslimy v Evropě nechceme se tak dostává do stejné úrovně jako přání, aby zítra teklo ve Vltavě místo vody pivo.

Jedinou možností - zatím málo či vůbec neuplatňovanou - je důsledné vymáhání práva i na příchozích imigrantech. Jako podmínkou „sine qua non“ by bylo akceptování všech podmínek života v nové zemi a zdržení se vedení jakékoli kampaně proti současnému stavu a zřízení. Pokud by kdokoliv s tímto závazkem nesouhlasill, případně by se později provinil proti vstupním podmínkám, byl by neprodleně deportovován zpět do své původní země.

Současný protest - tedy vypálení mešity - je důsledkem nečinnosti vedení společnosti v uvedených intencích. Navíc se domnívám, že v konečném důsledku se vypálení mešit obrátí proti původní zatím majoritní společnosti. Postižení muslimové budou poukazovat na tzv.“útlak a protivenství“, které je jim v nové zemi projevováno. Budou vyžadovat zvýšenou ochranu, což bude znamenat další výdaje. Je zde rovněž možnost odvety - tedy útoků na náboženské symboly švédských převážně protestantských obyvatel. Žhářské útoky tak ve své podstatě nic neřeší a jeho původci se degradují na stejnou úroveň jako současní barbaři v Nigérii, Němci za tzv.“ Křišťálové noci“, případně i čtveřice mládenců z Vítkova.

Příkladem, že to jde i jinak, je společná existence prakticky všech možných náboženství v Israeli, kde nikdo nepotřebuje ničit ohněm svatostánky svých sousedů.

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora