Uplynulý týden přinesl dosti nečekané rozuzlení bělorusko-ruského sporu o ceny zemního plynu a ropy, který nepříjemně rezonoval i ve státech Evropské unie. Dohodu, na které se usnesli vyjednavači obou stran, je možno interpretovat především jako vítězství prezidenta Lukašenka. Zoufalá hra vabank se běloruskému lídrovi vyplatila. Prezident Putin již potvrdil, že Rusko bude dodávat svému západnímu sousedovi levný zemní plyn a ropu nejméně do roku 2011.

Otevřený spor, který vyvrcholil v prvních dvou týdnech nového roku, předznamenala prohlášení prezidenta Putina v druhé půli minulého roku, v nichž zdůraznil nutnost přejít u dodávek těchto strategických komodit na světové ceny. Trnem v oku bylo ruské straně především to, že významnou část ruských dodávek běloruské rafinerie zpracovávají a prodávají na západ za světové ceny. Alexandr Lukašenko, který ihned pochopil, že taková opatření by znamenala sociální zemětřesení a reálné ohrožení jeho pozice, neprodleně zareagoval výrokem, že v tom případě by byl nucen uvalit na paliva procházející přes běloruské území tranzitní daň. Konkrétně se jednalo o 45 dolarů za tunu ropy na každých sto kilometrů.

Situace se vyostřila s přelomem roku, kdy se Rusko rozhodlo přejít od slov k činům a Bělorusko zareagovalo avizovaným způsobem. Když se koncern Gazprom zdráhal nové poplatky uhradit, kompenzovaly je běloruské orgány odčerpáním 79 tisíc tun ropy přímo z ropovodu. Ruské úřady označily opatření za krádež a dodávky směrem na západ přerušily. Všichni zúčastnění, včetně Česka i Slovenska, tak měly možnost pocítit, jakou faktickou i psychologickou moc má ten, kdo otáčí ropnými a plynovými kohouty.

Nicméně dlouhá obchodní válka se naštěstí nekonala – prodělali by na ní totiž všichni. Pondělní prohlášení prezidenta Putina, v němž označil faktické prodloužení stávajícího režimu o čtyři roky, bylo sice definováno jako politický akt dobré vůle ve vztahu k bratrskému národu, není však pochyb o tom, že ruská strana své rozhodnutí pečlivě prokalkulovala a došla k závěru, že případné ztráty by převýšily plánovaný zisk. Zejména pokud Bělorusko zastupuje politik jako je Lukašenko.

Finančně vyjádřené ztráty Gazpromu, které prezident Putin označil za hospodářskou pomoc Bělorusku, jsou však nemalé. Rozdíly mezi světovými a smluvními cenami budou v roce 2007 představovat u ropy 2,5 miliardy a u zemního plynu dokonce 3,3 miliardy dolarů. Jednoduché počty vycházející z předpokládaného běloruského státního rozpočtu ukazují, že Rusko bude dotovat přibližně 41% rozpočtu svého západního soudeda.

Analyzovat na první pohled překvapivé rozhodnutí, které jednoznačně poškozuje ruskou ekonomiku, je možné jen s přihlédnutím k politickému rozměru celé problematiky. Expert ruského Centra politické konjunktury Dmitrij Abzanov, citovaný serverem Gazeta.ru, udává tři základní důvody. Za první považuje aspekt vojensko-strategický: Bělorusko plní funkci nárazníkového pásma mezi Ruskem a NATO, navíc jsou na jeho území ruské vojenské základny, za něž platí Rusko „nájemné“, jež je o mnoho nižší, než je ve světě obvyklé. Druhou příčinou je ruský zájem na zachování jednotného hospodářského teritoria, které přináší výhody oběma stranám (Bělorusku, které má takto zajištěn zvýhodněný přístup na velký ruský trh, však přináší více). Třetí důvod svou důležitostí zastiňuje oba předchozí – společnost Beltransgaz, zajišťující přepravu ruského plynu na západ, je dosud běloruským majetkem, a proto si může Lukašenko diktovat podmínky.

Ruský koncern Gazprom, který chce podobným komplikacím v budoucnu zabránit, vyvíjí úsilí, aby minimálně 50% akcií Beltransgazu získal. Součástí dohody, která kromě plynulého zvyšování cen v souladu s cenami v Rusku předpokládá i odkup společnosti spravující dodávky na západ. Do té doby má však Lukašenko silnou vyjednávací pozici.

Lukašenko může být doma oslavován jako silný vůdce, který se o svou zemi dokáže dobře postarat. Lze však předpokládat, že rozuzlením energetické krize se jeho kariéra dostala do své závěrečné fáze. Lukašenko správně pochopil starou pravdu, že s Ruskem se dá vyjednávat pouze z pozice síly – to je nota, na kterou Kreml slyší. Na delší měření sil však zaostalá běloruská ekonomika nemá. Hořkou běloruskou pilulku Putin již spolkl a nyní je na tahu. Svou nespokojenost s Lukašenkem dával najevo již dříve a současný spor jej v jeho názoru patrně ještě utvrdil.

Je jistě pouze náhoda, že sjezd umírněné běloruské opozice v moskevském Centru Andreje Sacharova proběhl právě v těchto napjatých dnech. Je symbolické, že varování, že nikdo není nenahraditelný, přichází k prezidentu Lukašenkovi právě z hlavního města jeho východního bratra.

www.ruskodnes.cz