Zabil ho muslimský fanatik kvůli náboženství, ale podle levice je prý vrahem policie. Reakce mezinárodních médií.

Minulý týden jsem vám asi jako první v této zemi předložil podrobnou zprávu o veřejné popravě učitele dějepisu Samuela Patyho, kterou ve Francii zorganizovala muslimská mládež. Je to velký případ, který přiměl dokonce i prezidenta Macrona, aby veřejně vystoupil proti muslimskému teroru. Mezitím proběhla ve středu celonárodní manifestace a mělo by dojít k návrhům konkrétních opatření. V pátek jsem si řekl, že se s odstupem podívám, jak situaci posuzuje francouzský list Causeur. Jde totiž o skvělý časopis, založený relativně nedávno novináři v čele s Elisabeth Lévy v touze dělat kvalitní neideologickou žurnalistiku. Už při psaní o protižidovském teroru jsem si jej všiml, protože skvěle kritizoval pokryteckou levicovou kulturu. Co jsem se tam dověděl o případu Samuela Patyho, mě nepotěšilo.

Nesmíme se hněvat na muslimy!

Po každém islamistickém útoku ve Francii (i ve Velké Británii, v USA a jinde) přijde fáze, kdy se zapomene, kdo byla oběť a kdo pachatel, a místo toho se začne volat po tom, že nejdůležitější je chránit naše muslimy. To znamená, že i tehdy, kdy jde o čin podporovaný muslimskými duchovními nebo širší muslimskou komunitou, se jej zakazuje kritizovat. Tím se ovšem zavírá cesta k nápravě.

V případě Samuela Patyho začala tato fáze dřív, než jsem čekal. Profesorka Ingrid Riocreux popisuje ve svém článku „Samuel Paty zemřel nadarmo“, jaká byla reakce učitelských odborů FSU (Fédération syndicale unitaire). Den po atentátu poslala FSU učitelům vzkaz, kde sdělila: „FSU žádá všechny, aby se zdrželi jakékoliv politické instrumentalizace. Odmítá jakoukoliv stigmatizaci muslimů.“ Ačkoliv šlo o případ, kdy se muslimští studenti a jejich rodiče podíleli na podněcování k útoku na učitele i na přípravě, nesmí se o tom mluvit. Učitelé se musejí tvářit, jako by se to nestalo.

Je přitom třeba zdůraznit, že Samuel Paty plnil své pracovní povinnosti. Hodina o svobodě projevu nebyla jeho osobní exhibice. Ve Francii totiž učitelé dějepisu musejí vyučovat i předmět zvaný „mravní a občanská výchova“ a téma svobody projevu patří k tomuto programu.

Vrahem je prý francouzská policie...

Ještě horší zprávy však přináší Jeremy Stubbs, který ve svém článku sledoval reakce mainstreamových médií v USA, Velké Británii a Švédsku. V nich je patrná snaha mlčet o tom, co se stalo, vyjadřovat nanejvýš neurčitou solidaritu s kýmsi a přenášet vinu na policii, což je v souladu se současným americkým hnutím za „defundování policie“, jež je třeba zdůvodnit všudypřítomnou policejní brutalitou.

Nejdál v tom zašel prestižní americký deník New York Times, který o vraždě učitele Patyho informoval v článku s titulkem „Francouzská policie zastřelila na ulici muže po smrtelném útoku nožem“. Řekněte mi, co byste si po přečtení takového titulku mysleli, že se vlastně stalo? Usoudili byste z toho, že jde o zprávu o islamistickém teroristickém útoku, že jde o veřejnou popravu učitele? Ne, na prvním místě je, že „policie zastřelila“, protože titulek úmyslně převrací časovou souslednost událostí a tím i kauzální souvislost.

To je postup nám důvěrně známý ze zpravodajství o izraelsko-palestinském konfliktu. Pachatelem je pařížský dopisovatel New York Times Adam Nossiter. List sice po veřejné kritice titulek změnil, ale původní verze je pořád vidět na odkazu, který jsem vám k tomu připojil. Pan Nossiter za to nejspíš dostane Pulitzerovu cenu, stejně jako tvůrkyně dezinformační série esejí „1619 Project“, které vycházely ve stejném listu. V dalších článcích o atentátu pak Nossiter kladl důraz na údajně přehnané reakce francouzské policie a bál se represe proti muslimům. Dále sugeroval, že zavražděný dějepisář si vlastně za svou smrt mohl sám, protože jeho muslimští studenti jej prý včas varovali, aby neukazoval v hodině karikatury proroka Mohameda. Dokonce to dal do dalšího titulku svých úžasných článků.

Tento styl má tu výhodu, že v souladu s uvažováním těchto levicových novinářů ukazuje muslimy jako uvážlivé, moudré a mírumilovné bytosti, zatímco jejich protivník – v tomto případě učitel – vypadá jako neprozíravý, hloupý, podléhající vášním. Pan Nossiter přitom neřekne, že svoboda projevu byla součástí povinného předmětu mravní a občanské výchovy, kterou dějepisář Samuel Paty vyučoval.

V Británii pak pan Roshan M. Saliuh, vydavatel listu umírněných muslimů 5Pillars, začal vydávat alarmující tweety vyjadřující obavu z pronásledování muslimů. Zároveň obvinil policii z brutality a vyzval k zákazu časopisu Charlie Hebdo. Nepřímo také schválil muslimský teror proti kritikům islámu. Tvrdil totiž, že křesťanství se nebrání stejným způsobem jen proto, že to je už poražené náboženství, zatímco islám je v plné síle. Švédská média reagovala rovněž výkladem, který sugeroval, že učitel si za svou smrt mohl sám.

Ve stejném duchu píšou někteří čtenáři do diskuzí pod články Causeuru. Jak mohl v hodině ukazovat karikatury proroka Mohameda, když věděl, že se to muslimům „nebude líbit“ (déplaire)? Ale proč si někdo myslí, že „nelíbení“ je pro muslimy zároveň automatické povolení zabíjet?