Vlivný britský týdeník The Economist se ve svém nedávném vydání (10. září 2005) podrobně zabývá globálním porovnáváním úrovně univerzit. Vychází z důkladné, dva roky trvající a v roce 2003 dokončené práce univerzity Jiao Tong v Šanghaji. Tam identifikovali 500 nejkvalitnějších škol světa a vyhodnotili je podle pěti kritérií:

1. Nobelovy ceny (fyzika, chemie, lékařství, ekonomie - jejichž přiznaná váha se časem však snižuje, nelze se pyšnit příliš starým peřím); 2. Přední, značně citovaní vědci v 21 oborech; 3. Průměrný počet publikací v Nature and Science v období 2000 - 2002;

4. Záznamy jednak ve Science Citation Index, jednak ve Social Science Citation Index za stejné období; 5. Tzv. Academic Performance per Faculty - měřítko nedostatečně precizní a použité pouze pro americké a čínské instituce.

The Economist, rozhodně zdroj nikoliv proamerický, dodává objektivní, velmi studenou sprchu s tvrzením, že "Amerika má nejlepší systém vyššího vzdělání na světě. Sedmnáct z dvaceti nejkvalitnějších univerzit jsou americké. Na amerických univerzitách v současné době působí 70 procent všech laureátů Nobelovy ceny."

K nevíře! Již před časem (Neviditelný pes, 28.červenec 2004) jsem v článku Hodnocení univerzit právě na toto téma napsal: "Jen zřídka lze potkat evropského intelektuála, který by se o počínání Ameriky nevyjadřoval s mravním rozhořčením a na kvality jejího ducha nereagoval úsměšky. Za návštěv v rodné zemi slyším pohrdání a v nejlepším případě politování podiv, že život mrhám mezi tak prázdnými nekulturními tvory a proč jsem toho ještě nezanechal." Když jsem pak uvedl nějaká ta předsudkům neodpovídající fakta, typický evropský znalec odpověděl, že o ty velké výkony se přece zasloužili vesměs Evropané nebo aspoň potomci přistěhovalců. Čímž vyvrátili co? Však Amerika je především výtvor evropské imigrace. Že by národ, vytvořený z takového materiálu, nezřídka zdroj mnohé závisti a nenávisti, by pak tolik zprimitivněl?

Vítězná desítka nejprestižnějších učilišť světa vypadá takto: 1.Harvard (USA); 2.Stanford (USA); 3.California Institute of Technology (USA); 4.Berkeley (USA); 5.Cambridge (Velká Británie); 6.Massachusetts Institute of Technology (USA); 7.Princeton (USA); 8. Yale (USA); 9.Oxford (Velká Británie); 10.Columbia (USA). S dvěma výjimkami samí tito amerikánšětí zabedněnci a nikde v dohledu věhlasné starobylé instituce - Sorbonna, Bologna, Heidelberg či naše stověžatá Praha. Karlova univerzita se v pořadí belhá až ve skupině 301 - 350. Kdysi slavná Humboltova univerzita v Berlíně, v minulosti krášlená intelektuálními giganty s jmény Hegel, Fichte, Planck, Einstein a Heisenberg, už po dobu půl století Nobelovu cenu nezístala ani jednu a na onom rebříčku světového hodnocení se dělí o pětadevadesáté místo s univerzitou v mormonském Utahu.

Za velikánského experta se nepokládám, ale jakožto majitel dvou doktorských kloboučků (Karlova univerzita a Columbia) nějakou zkušenost s porovnáváním kvality přece jen mám. (Vím ze své doby jen o jednom dalším našinci na Columbii a jistěže pár dalších by se našlo na jiných adresách.) V New Yorku v profesorských kruzích přetrvávala již zcela neoprávněná reputace Karlovy univerzity, čemuž jsem mdle přikyvoval a bludné chvály nevyvracel. Rozdíl v akademickém prostředí, obsahu, stylu výuky, kritérii hodnocení, vztahu mezi učiteli a žáky byl radikálně odlišný a schlíple jsem pak korigoval své importované nejapné premisy.

Leč vraťme se k podrobnostem, jak je prezentuje The Economist. Za největší problém pokládá přílišnou roli státu v mimoamerickém světě. Stát si přivlastnil pravomoc mikromanažera, rozhodujícího i o prkotinách akademické obce. Její příslušníci jsou státními zaměstnanci a podle toho se s nimi tak zachází.

Kromě závislosti na eráru a jeho byrokracii, efektivní fungování univerzit podlamuje jejich vlastní obrovitost: rozrostly se ve vzdělávací instituce k nezvládnutí. Pominuto tak bylo prorocké varování anglického spisovatele Kingsley Amise, že "víc znamená hůř". Univerzita v Římě - 180,000 studentů (kde zkoušky jsou nadále ústní a profesor má na kandidáta pouhých pět minut); Univerzita v Mexico City - 200,000 ; Anadolu univerzita v Turecku - 530,000. Davy se množí, zdroje nikoliv, stát šetří, znechucené pedagogické kádry odcházejí za lepším.

Nikoliv uniformita, ale rozmanitost charakterizuje úspěšný americký systém, což platí i pro jeho způsob financování. Stát rozhodně není tím jediným a v přemnohých případech ani tím hlavním zdrojem. Soukromá filantropie, pravidelné a nezřídka velmi štědré dary vděčných absolventů projevujících loajalitu ke své někdejší alma mater s vervou fanoušků fotbalových klubů. I na naší State University of New York at Binghamton někteří mí bývalí studenti potěší zasláním šeku na milion dolarů. Celonárodně, v roce 2004, tato filantropie dosáhla výše 24,4 miliard dolarů. Některé soukromé univerzity jako například Harvard či Yale mají více majetku a větší rozpočet než mnohé státy třetího světa. Po mecenáších se pak pojmenovávají budovy a všelijaké ústavy. Averell Harriman, někdejší velvyslanec v Moskvě, věnoval naší Kolumbijské univerzitě 11 milionů dolarů a tak vznikl Harrimanův institut pro studování politických systémů sovětského typu. Tiskový magnát Annenberg věnoval černošským učilištím sto milionů, ač zajisté ani na jednom se tam nevzdělával. Zbožní puritáni založili v sedmnáctém století Harvard, onu nynější světovou jedničku. Téměř tři století poté pan Stanford na památku svého zemřelého syna založil na opačném konci kontinentu univerzitu s jeho jménem, nyní hodnocenou jako tu druhou nejznamenitější ve světě. Jednotlivci jako Ezra Cornell, Cornelius Vanderbilt či Johns Hopkins se zasloužili o zrod dnes slavných univerzit, nesoucích jejich jméno. Akademická obec si rovněž přivydělává rostoucím počtem svých patentů, které jim vynášejí přes miliardu dolarů ročně. Ze zdrojů jak veřejných tak soukromých získávají instituce či jednotliví pracovníci granty, finanční podpory někdy v úctyhodné výši. (Například na naší univerzitě student, zdatný v počítačové technologii, který sem přijel ze severní Moravy, získal od Pentagonu grant půl milionu dolarů.)

Vzdělání v Americe stojí zájemce peníze a výše školného neustále roste. I ty nejdražší instituce ale poskytují značné úlevy studentům ze sociálně slabších rodin. Například osoba z rodiny s ročním příjmem pod 40.000 dolarů má na Harvardu studie zcela zadarmo.Dosud jsem za dlouhá léta vyučování nepotkal nikoho, kdo by nemohl studia dokončit z výlučně finančních důvodů. Lze si vypůjčit, nutno se zadlužit, později se to splatí, takový krok se určitě vyplatí. Nejpříjemnější je ovšem získání stipendia. Existují tlusté almanachy o stovkách zdrojů, kde žádat. Některé stanoví podmínky jen všeobecné, jiné až přespříliš specifické (například poskytnout podporu v Nebrasce narozeným Indiánům, ochotným věnovat se studiu latiny). Zájemce aby se pustil do trpělivého studia fasciklů. To jsem ale nevěděl v době svých nuzných studentských let. Anglicky jsem se sice domluvil, ale zemi, jejímu fungování, jsem nerozuměl a neuspěl jsem s ani jednou žádostí. Buď jsem žádal příliš brzo nebo příliš pozdě, jakožto čerstvý imigrant jsem se nekvalifikoval tam, kde americké občanství bylo jednou z podmínek, a jakožto přistěhovalec jsem neuspěl v soutěži o peníze rezervované pro studenty zahraniční. Takže nezbývalo, než si koupit smoking u českého vetešníka a jít číšničit na Manhattanu do Vašatovy restaurace na 75. ulici u První avenue.

Větší procento populace se podílí na vyšším vzdělávání než téměř kdekoliv jinde, potvrzuje The Economist. Většina graduantů na bakalářské úrovni jsou ženy, třetinu tvoří příslušníci rasových menšin, 80% studentů si při studiích přivydělává.. Evropské země utratí na vyšší vzdělání pouze 1,1% hrubého národního důchodu, na rozdíl od 2,7% v USA. Tam mají učebny s menším počtem studentů, s efektivnějšími učiteli a s kvalitnějším výzkumem. Evropská komise odhaduje, že 400.000 evropských vědeckých pracovníků z Evropy se teď angažuje v USA, aniž by se jejich většina chtěla kdy vracet. Proporcionálně na počet obyvatelstva Evropa produkuje jen čtvrtinu patentů než co se jich vymyslí v Americe.

Pod přílišnou kontrolou státu nezávislost univerzit nemůže příliš vzkvétat

a rovněž to nepřispívá ke vzniku prostředí, v němž by školy mezi sebou ostře soutěžily, o peníze a pocty se praly. Dává se přednost poklidné harmonii bez existenčně ohrožujících novot.

Jak Evropě, tak Americe ale začínají šlapat na paty Indové a ještě víc Číňané. Během necelé jedné generace procento čínské mládeže s přístupem k vyššímu vzdělání se zmnohonásobilo z 2 - 3% na 17%. Během deseti let, se počet udělených doktorátů znásobil dvanáctkrát. (A třetina vyučujícího personálu na University of Peking má doktoráty z amerických učilišť.)

Ale ani situaci na nebi amerického akademického světa nelze prezentovat jen v duhových barvách. Nejvíc mi vadí tam již trvale zabydlená politická korektnost, intolerance, pokrytectví, zdůrazňování oné diversity v podmínkách, kdy odvážlivec se skutečně odlišným názorem si koleduje o malér. S podrobnou zkušeností by se ovšem setkal i v Evropě na sebevelebnějším učilišti.

K O N E C