Ruská agrese proti Ukrajině ukázala v plné nahotě absurdní systém fungování OSN, přesněji Rady bezpečnosti (RB). Ta má základní odpovědnost za udržování mezinárodního míru a bezpečnosti. Tvoří ji vítězné mocnosti 2. světové války.

S tím, že Rusko je nástupcem SSSR a ČLR nahradila v roce 1971 Čínskou republiku (Tchaj-wan). „Otcové zakladatelé“ OSN (Rady bezpečnosti) zřejmě nepočítali s tím, že agresorem může být někdo ze stálých členů RB – a že agresor případné akce proti němu v souladu s Chartou OSN smete ze stolu právem veta. Díky tomu jsou Spojené národa jako strážce světového míru do velké míry impotentní.

Z toho na druhé straně vyplývá, jak pošetilý je pohled na svět a jeho konflikty, který nám sugeruje, že pokud ta či ona vojenská akce nemá „požehnání“ Rady bezpečnosti, jde o porušení mezinárodního práva. Něco takového je falešné a nebezpečné.

Příklad nám poskytla současná ruská agrese proti Ukrajině. Zkusme si představit následující situaci. Rusko napadne Ukrajinu a Rada bezpečnosti navrhne rezoluci, která bude obsahovat – v souladu s článkem VII/42 Charty OSN – rozhodnutí o vojenské akci mezinárodního společenství proti agresorovi (Rusku), načež Rusko bude tuto rezoluci vetovat. To by ovšem znamenalo výhodu pro agresora - jenom proto, že systém ochrany mezinárodního míru a bezpečnosti je takto nedomyšleně nastaven. Je to fér? Samozřejmě že ne, jde o vrcholnou nemravnost. (Věc má i svůj tragikomický aspekt. Kdyby navzdory ruskému vetu západní armády vstoupily na Ukrajina, byla by Moskva první, kdo by hlásal do světa, že je to „bez mandátu Rady bezpečnosti“ – mandátu, který Rusové sami zablokovali. A kdo dal jim mandát vtrhnout na Ukrajinu? Absurdní.)

Zdravý rozum říká něco jiného. Mezinárodní společenství má plné právo jít Ukrajině vojensky na pomoc (pokud by k tomu mělo odvahu) bez ohledu na ruské veto v Radě bezpečnosti. Jde o takzvaný vyšší princip mravní.

Právě tento děsivý příklad (garant míru rovná se agresor) by měl být poučením, že OSN a její Rada bezpečnosti nesmí být „zlatým teletem“ a že bránit se agresi musí být možné i jinak než pouze tak, že budeme spoléhat na libovůli jednotlivých členů Rady bezpečnosti, jestli budou nebo nebudou vetovat právo států na obranu (odvetu) proti agresorovi.

V pátek 25. února přinesl web OSN zprávu, že Rusko blokuje akci Rady bezpečnosti týkající se Ukrajiny (obr. 1):

obr. 1

Víme to už z mainstreamových zpráv. USA a Albánie předložily návrh rezoluce odsuzující Ruskou agresi proti Ukrajině (a potvrzující její suverenitu a vyzývající Rusko, aby proti Ukrajině okamžitě přestalo používat sílu); k návrhu se připojilo jako podporovatelé dalších sedm desítek členů OSN. V Radě bezpečnosti dopadlo hlasování takto:

PRO

USA, Albánie, Spojené království, Francie, Brazílie, Gabun, Ghana, Irsko, Mexiko, Norsko, Keňa;

ZDRŽELY SE

ČLR, Indie, Spojené arabské emiráty;

PROTI

Ruská federace (její proti znamená ovšem veto);

Zástupkyně USA v OSN Linda Thomas-Greenfieldová k tomu řekla:

Před hlasováním:

„Hlasujte ano, pokud se domníváte, že by Rusko mělo nést odpovědnost za své činy. Hlasujte ne nebo se zdržte, pakliže nepodporujete chartu a připojujete se k agresivním a nevyprovokovaným akcím Ruska. Rusko mělo volbu. Máte ji i vy.“

Po hlasování (na adresu Ruska):

„Můžete vetovat toto usnesení, ale nemůžete vetovat naše hlasy, nemůžete vetovat pravdu, nemůžete vetovat naše principy, nemůžete vetovat ukrajinský lid.“

Web OSN také uvádí, že návrh textu předložený Radě bezpečnosti byl několik hodin před hlasováním významově oslaben, aby získal větší podporu. Konkrétně anglické sloveso (v 3. osobě j. č.) „condemns“ (silné odsouzení) bylo nahrazeno slovesem „deplores“ (slabší vyjádření nesouhlasu) a vypuštěn byl odkaz na kapitolu VII Charty OSN, která členům dává možnost přistoupit k vojenské akci v zájmu obnovení míru.

Ani tato úprava, vstřícnější vůči Rusku, na výsledku hlasování a vetu nic nezměnila. Každopádně ukázala, že drtivá většina států ruskou agresi odsuzuje, což by se mělo ještě více projevit, pakliže bude o témže hlasovat Valné shromáždění. Tam sice Rusové právo veta nemají, ale rezoluce Valného shromáždění nejsou zase právně závazné.

Hlasovací mechanismus v Radě bezpečnosti se sotva kdy změní. Nejnovější ruské veto budiž proto dostatečným argumentem, že bránit se agresi je legitimní i v případě, že OSN zůstane mimo. Argument, že ta či ona vojenská akce „nemá mandát Rady bezpečnosti“ je ve světle výše uvedeného pouhým duněním propagandistického zvonu.

Převzato z blogu autora s jeho svolením.