aneb Odpovědnost Donalda Trumpa za invazi Turecka do Sýrie

Turecká ofenzíva na severu Sýrie byla umožněna rozhodnutím amerického prezidenta Trumpa odsunout nepatrný americký kontingent mimo oblast bojů mezi Turky a místními Kurdy.

To je dramaticky převládající názor většiny politiků a novinářů. Trump tím pádem bude nést odpovědnost za lidské oběti a vše zlé, co se při tureckém postupu přihodí.

Jak to často bývá, názor, který převládá, nemusí být správný. V celé syrské válce největší počet lidských obětí nepřipadá na nynější boje, nýbrž na měsíce tzv. „arabského jara“, kdy zahynulo přes půl milionu Syřanů.

Prezidentem Spojených států byl tehdy Barack Obama, který měl možnost zasáhnout tak, aby zachoval americký vliv v regionu. Udělal všechno, aby o ten vliv přišel. Důsledkem neschopnosti Ameriky vypracovat jakoukoli strategii pro region bylo vzduchoprázdno, které zaplnili Rusové.

Že Trumpovi političtí oponenti využívají každý prezidentův krok, ať již správný nebo chybný, k získání politických bodů, je věc nanejvýš přirozená. Již méně pochopitelné je, když totéž dělají formální spojenci Trumpa.

Vlivný republikánský senátor Lindsey Graham označil rozhodnutí stáhnout vojska z bitevních polí za nejhorší možný signál vůči světu – signál toho, že Spojené státy jsou nespolehlivým spojencem a nyní je otázkou času, kdy Čína, Rusko, Írán a Severní Korea to pochopí jako vhodnou příležitost pro agresi.

Takový přístup je spíše moralistní než etický. I přes všeobecné sympatie vůči statečným a houževnatým Kurdům prezident Trump ani jeho předchůdci nikdy neuzavírali s kurdskou domobranou žádné dohody, které by předpokládaly jakékoli vojenské závazky vůči nim.

Politické směřování kurdských ozbrojených oddílů, i přes jejich obdivuhodné vlastenectví a bojeschopnost, zůstává pro Západ nepříliš srozumitelné. Usilují o demokracii nebo spíše o socialismus autoritářského typu? Zato vojenské spojenectví s Tureckem existuje, a nejen na papíře.

Paradoxně američtí vojáci a výzbroj se dostávají k bojištím přes letecké základny v Turecku. Nikdo Erdoganovu diktaturu z NATO nevyloučil a nezaznívají ani řeči o tom, že by to někdo z morálně rozhněvaných Evropanů chtěl.

Postoj evropských států vůbec zaráží nebývalým pokrytectvím. V mezinárodních vztazích platí zásada, že někdejší koloniální mocnosti nesou značnou odpovědnost za bezpečnost svých bývalých kolonií. Ve své dnešní podobě byla Sýrie nakonec vytvořena Francií a pro její bezpečnost platily především francouzské záruky.

Ve vztahu ke svým bývalým koloniím se Francie dodnes takto chová: posílá vojáky tu do zemí rovníkové Afriky, tu do Mali. Když francouzský prezident dnes předstírá, že syrsko-turecký územní konflikt je zcela věcí Donalda Trumpa, pak se jen vyvléká z vlastní odpovědnosti. Vždyť to byl on, kdo tvrdil, že Bašár Asad je pro Francii zcela nepřijatelný samovládce a nemůže být partnerem pro další jednání.

Stejně falešně zní německá kancléřka Merkelová coby strážkyně dobrých politických mravů: byla to ona, kdo poskytla Turecku mnohamiliardový dar za zastavení proudu syrských uprchlíků do Evropy. V pozici neutrálních pozorovatelů dění na Blízkém východě mravokárnost evropských členů NATO vypadá mimořádně nevěrohodně.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus