Po bitvě je každý generálem a možná že dnes by některý pobitevní generál poradil prezidentu Obamovi, co se mělo udělat, než námořnické komando vzlétlo dobývat pevnost Usámy bin Ládina. Kromě mistrů střelby měli s sebou vzít člověka, který dokáže upravit a nalíčit tváře nebožtíků tak, aby se mohla těla vystavit a příbuzní mohli naposledy spočinout pohledem na tvář bližního před konečnou cestou. Napadlo mě to při pohledu na posmrtnou fotografii jiného mrtvého teroristy. V říjnu 1967 zastřelili bolivijští vojáci Che Guevaru. Také to byl muž na útěku, také to byl zločinec s krvavýma rukama, odpovědný za masové vraždy. Zabili ho, ovšem vyfotili, k dispozici je několik fotografických dokumentů, detail jeho tváře i jeho mrtvé tělo na nosítkách, obklopené bolivijskými vojáky. Tvář mrtvého je úhledná, čistá, jen dát fotku na tričko. Není pochyb o tom, že když jeho kat Mario Terán vykonal, co vykonat měl, na Guevaru jistě nebyl úhledný pohled. Krátce a dobře, před fotografováním se myslelo na publicitu a mrtvolu umyli.

Což se očividně nemyslelo při přípravách lovu na Usámu, podotýkám s přimhouřením oka: vždyť to byla regulérní bitva, kde na nějakou posmrtnou kosmetiku nebyl věru čas.

Viděli jsme fotografie popravených nacistických zločinců, fotky Goebbelse a jeho rodiny po sebevraždě, zveřejněno bylo i načerno vyrobené video Husajnovy popravy. Jenže to všechno bylo „něco jiného“. Zde jsme v situaci, kdy víme, že akt Usámovy likvidace byl dopodrobna dokumentován, do té míry, že snad i sám prezident sledoval akci v přímém přenosu. Pokud se ta informace potvrdí, došlo k přelomové události. Došli jsme hodně daleko od dob, kdy králové spolu bojovali s mečem v ruce. Dnes sedí panovník v křesle a pozoruje, jak mu jeho ozbrojenec zabíjí nepřítele.

Bude hrouda rozbitého masa na titulce Time?

Prezident Obama rozhodl, že dokumentaci nezveřejní. Je snadné si představit, co k rozhodnutí vedlo. Fotky a videa jsou bezpochyby úděsné. Střela prý pronikla do lebky nad levým okem. To, co zbylo, asi není podobné lidské tváři, spíš to bude hrouda masa. Ta falešná fotografie údajně mrtvého Usámy, která se brzy po akci objevila na netu, je v porovnání se skutečností silně idealizovaná. Taková fešácká smrt to je.

Svým rozhodnutím se ale Obama pustil do mediální bitvy, kterou nemůže vyhrát. Je proti němu část veřejného mínění a nejsou to jen lidé z ulice anebo senzacechtiví čumilové, kteří se běží podívat na oběť autonehody. Usámova smrt je bezesporu důležitá historická událost, měla svoji předehru a bude mít následky, a pokud je tu obrazová dokumentace, je těžké hledat argumenty, proč ji utajit.

Fotografie a videa jsou jistě šokující, ovšem videozáznamy lidí skákajících do propasti z hořících Dvojčat také byly šokující. Toto asi nebude nadlouho obhajitelný argument. Mnohé dokumenty se utajují, aby neohrozily bezpečnost jiných lidí. Bezpečně se dá čekat, že nikdy nespatříme spokojené mariňáky seřazené kolem nosítek s mrtvolou. Ale fotka mrtvoly samé nikoho neohrozí.

Utajování je opřeno ještě o jeden argument: jaký bude mít zveřejnění efekt na svět islámu.

Pro mnoho lidí v tomto světě je Usáma bin Ládin hrdina a mučedník. Jeho autorita sice značně zešedla, kola dějin jsou o hodně jinde, než byla v dobách, kdy se hroutila Dvojčata, nicméně ani dnes není Usáma „no name“ člověk. Zveřejněné fotografie by bezpochyby měly citový dopad a bezpečně se dá předpokládat, že budou propagandisticky využity. Jenže to muselo být jasné dávno předtím, než vrtulníky námořníků vzlétly. Zabitím se z psance stává mučedník v očích těch, kdo s ním sympatizují, to je pravidlo, které platilo vždycky.

Málo platné, toto je století směřující k maximální otevřenosti ve všech směrech. Paradoxně, lidé na jedné straně touží po maximální ochraně a utajení všeho, co se týká jejich osoby, a zároveň vyžadují maximální otevřenost všeho, co je veřejné. Tato tendence je typická pro svobodnou, principiálně otevřenou společnost západního typu. Proto mají WikiLeaks takovou podporu a Julian Assange je v očích mnoha lidí hrdina moderní doby. Před padesáti lety by to byl velezrádce, s tou výhradou, že by nikoho nenapadlo něco podobného, byť v mezích tehdejších technických prostředků, udělat.

Hned po Usámově smrti se spekulovalo, že akce byla načasovaná tak, aby Obamovi pomohla v kampani pro znovuzvolení do prezidentského úřadu. Těžko soudit, do jaké míry šlo o načasování, spíš to byl samovývoj situace. Nicméně jeho současný „boj za utajení“ mu naopak může hodě ublížit. Je to paradoxní. Jasný a konkrétní a logický důvod ke zveřejnění není žádný. Ničemu konkrétnímu a pozitivnímu se tím nepomůže. Je tu jediný protiargument: lidi to chtějí.

A proti tomu dlouhodobě nezmůže nic ani pánbůh, ani prezident Spojených států. Kdyby se uzavíraly sázky, tak na utajení do roka a dne nevsadím zlámanou grešli. Což je moje odpověď na výše formulovanou otázku, bude-li hrouda rozbitého masa na titulce Time. S velkou pravděpodobností ano.

LN, 6.5.2011