Hádáte se o George Bushe a chcete vyhrát? Připomeňte 11. září. Ať patříte k odpůrcům, nebo stoupencům amerického prezidenta, argumenty hovoří pro vás - záleží na tom, jaké si vyberete. Vidíte? USA prohrávají v Iráku, tím i celou válku proti teroru vyhlášenou před šesti lety, znepřátelily si muslimský svět, zatímco Evropa s ním vychází. Tahle slova ladí s tím, co se děje na Středním východě, a vy zabodujete jako antibushovci, jako ti, kteří byli od počátku proti a teď dostávají za pravdu.

Vidíte? V USA se útok Al Kajdy neodehrál už šest let, zatímco Evropa zabředá do hrozby terorismu čím dál hlouběji - právě teď mělo namále Německo. Tahle slova ladí s tím, co se děje na starém kontinentě, a vy zabodujete jako bushovci, jako ti, kteří Evropu před lehkomyslností od počátku varovali.

Ve skutečnosti to není takhle černobílé, a už vůbec nejde o ideologický ani akademický spor. Držet se pouze Iráku coby jediné linky od 11. září by bylo zjednodušení - podobně jako představa Evropy zcela pasivní vůči hrozbě. Racionálnější otázky znějí takto: Kde se staly chyby v tažení proti teroru? Do jaké míry a jak je lze napravit?

Dnes je jasné, že výhradní koncentrace Washingtonu na Irák byla chybná. Mělo se vletět do Pákistánu, do Severozápadního pohraničí, té tajemné provincie mimo vládu a zákon, kde talibové nerušeně vedou své výcvikové tábory.

Takový názor zaznívá v dnešní Americe.

Má to ovšem jeden háček. Dnes sice víme, jaké chyby se napáchaly v Iráku, ale vůbec nevíme, jaké chyby by se napáchaly vojenskou akcí v Pákistánu. Jaké reakce by vyvolala invaze do 160milionové muslimské země, notabene jediné jaderné?

Těžko hledat jednoznačnou odpověď.

Je to podobné jako u nás s kuponovou privatizací.

Skoro každý je odborníkem na to, co se v ní udělalo špatně, že prý se měla zvolit jiná metoda.

Ale jaké škody by napáchala ona jiná metoda? Nevzpomínali bychom pak na promarněnou šanci kuponovky? To neví nikdo.

Také po čtyřech letech okupace Iráku už nejde jen tak „vletět do Pákistánu“. Musí se tedy napravovat alespoň známé chyby. Jednu ze základních ukázal premiér Málikí. Uvolnil cestu do státní správy bývalým členům Saddámovy strany Baas. Právě ty spojenci vyloučili pod dojmem úspěšné denacifikace Německa. Lze s těmito lidmi obnovit stát rozvrácený před čtyřmi lety? To je snad poslední naděje Američanů a obnovy Iráku.

Kdo nic nedělá, nic nezkazí. Tak by šlo popsat chyby Evropy na domácí frontě proti hrozbám. Platí to hlavně na prevenci a problém dobře ilustruje Německo.

Šest let po 11. září už nehrozí samotný import teroristů ze Středního východu, ale nábor domácích Evropanů, rozuměj muslimů s evropskými pasy. Právě s nimi se pohybují do táborů v Pákistánu jako ryby ve vodě. Kriminalizovat samotný pobyt v těchto táborech? S touto myšlenkou vyrukoval německý ministr vnitra Schäuble. Jenže to, co ještě v minulém týdnu vypadalo jako cesta k novému zákonu, už naráží na námitky ministryně spravedlnosti Zypriesové: Kriminalizovat chování, při kterém není doložena trestná činnost?

Německo chce totéž, co USA, uvalovat preventivní vazbu na potenciální teroristy, ale postupuje jinak. Amerika si nejprve našla právní díru, věznici Guantánamo, a až potom hledá zdůvodňující zákony. Německo nejprve hledá právní rámec. Mělo by to výhodu. Ti němečtí muslimové, kteří tvrdí, že do pákistánských táborů jezdí jen nasát atmosféru pravého islámu, by rovnou věděli, že přestupují zákon. Ale politikům zatím skutek utek. No-Go-Area aneb Judenfrei Berlín je ve zvláštní pozici. Má precizní zákony proti popíračům holokaustu a takový David Irving by tam z přednášky putoval rovnou za mříže. Ale ve srovnání s podceňováním nových hrozeb to vypadá jako příprava na minulou válku. V pátek zřejmě arabský útočník pobodal rabína ve Frankfurtu a Der Spiegel k tomu napsal, že i německý západ má své No-Go-Areas. Zní to pěkně, anglicky globálně, průvodcovsky, jako kdybychom slyšeli, že se ten smolař rabín ocitl v nepravý čas na nepravém místě. Kdyby se stalo totéž v bývalé NDR, asi bychom se dočetli, že tamní neonacisté chtějí mít svou oblast judenfrei. To už tak moderně nezní, že.

Šest let po 11. září by si Evropa neměla dovolit, aby pod pláštíkem politické korektnosti vůči jedné menšině (muslimové) byla ohrožena menšina jiná (Židé). A právě Německo by mělo dát budíček.

LN, 11.9.2007