Podivné cesty pastýře duší

Vlastně by mi do toho nemuselo nic být. Nepřísluším k žádné z církví, třebaže ateista také nejsem; vytvořil jsem si během života vlastní názor na věci transcendentální, s nímž si vystačím a nikomu se s ním nevnucuji. Nicméně jsem měl až donedávna jistou slabost pro církev katolickou, která dovede ve svých chrámech vytvořit ono ovzduší posvátného tajemna, v němž je duše lidská Bohu blíž. Teď už jaksi... já vám nevím.

Chápal bych, že církev katolická - jako ostatně všechna světová náboženství - se cítí zavázána konat dobro. Potírat chudobu, vyrovnávat sociální rozdíly, udílet almužny, mít srdce pro slabé a znevýhodněné. Světsky založený člověk by se možná ptal, kde jsou, medle, po staletích a tisíciletích té snahy už znát nějaké výsledky? Prostředky vynaložené za tu dobu církvemi, státy i osobami soukromými by přece musely postačovat k dokonalému vymýcení chudoby z povrchu zemského pro všechny časy, ale ono jí spíš přibývá. Něco nám v tom, jak se zdá, nefunguje; jako by skutky milordenství chudobu nemírnily, nýbrž stabilizovaly. Ale není úkolem církve zabývat se takovýmito aspekty, i to bych dovedl pochopit.

Co už jaksi nechápu, je způsob, jímž někteří církevní otcové obracejí vztah dárce k příjemci naruby. Je dostatečně zřejmé – i když asi jak komu – že má-li být vypomoženo potřebnému člověku, musí zde být člověk aspoň skrovně zámožný, ochotný vzdát se části svých prostředků v jeho prospěch. Zmínění otcové ale dělají, jako by obojí proti sobě stálo v nesmiřitelném antagonismu; jako by byl člověk zámožný nepřítelem chudého a naopak. Silně mi to zapáchá marxismem, pro nějž také zaměstnavatel netvoří se zaměstnancem jednotu, v níž jeden je podmínkou existence druhého, nýbrž jsou si navzájem nepřáteli. Na tom, zdrženlivě řečeno, pošetilém principu vznikl v katolické církvi ideový směr, udělivší si název teologie osvobození. Jednou z jeho nejvýznačnějších osobností se stal argentinský jesuita Jorge Mario Bergoglio, od 13. března 2013 papež František. Čímž se dostávám k jádru této úvahy.

Ke stavu nepřátelství může za sběhu nepříznivých okolností dojít. Nepřátelství jako princip je destruktivní protismysl. Jenže právě k němu se dopracovala teologie osvobození. Ostatně osvobození: naosvobozovalo se toho v celém světě za poslední století, že to až hezké není, a výsledkem byl téměř bez výjimky úpadek a zaostání. To se týká mezi jiným Jižní Ameriky, odkud zmíněná teologie svůj původ vzala; navzdory dvousetletému v jednom kuse nějakému osvobozování končina politicky nestabilní a hospodářsky druhořadá. Jelikož nelze připustit, že by příčinou té nedostatečnosti mohly být vlastní omyly a zanedbání, je hledán úlisný nepřítel, jenž to všechno zavinil; a nalezen je ve dvojím zlu: v kapitalismu a v USA, rozšířením pak v celém Západu. Z toho duchovního prostředí vzešel a v jeho smyslu myslí a jedná Svatý otec František, hlava církve římsko-katolické. Trochu mě poslední dobou mrzí, že přece jen nejsem jejím údem, abych se z ní mohl dát vypsat. Neboť co hlásá a jaké pózy zaujímá tento poněkud osobitý papež, už jaksi přesahuje míru toho, pro co ještě dokážu mít pochopení, a tušil bych, že nikoli pouze já.

Jistého sklonu k pozérství jsem si všiml brzy po jeho zvolení na stolec Petrův, ale valné váhy tomu nepřikládal, inu letora jižanská, předvádivá, to už patří k sobě, říkal jsem si. Až mi předloňského srpna zahýbal žlučí televizní snímek: stojí Svatý otec František na palubě jedné z bárek, jaké už po léta převážejí uprchlíky k evropským břehům, předčítá poselství plné lásky a porozumění pro ubohé běžence. Jelikož se mi zdálo být stěží uvěřitelné, že se otec František, jakkoli svatý, snesl na převaděčskou bárku z nebes, musel jsem vzít zavděk s alternativou, že se tak stalo po dohodě s příslušnou bandou, pravděpodobně nikoli zadarmo. A toč to jak toč, převaděčství je zločin; i nelze než klasifikovat výkon Svatého otce ne-li jako napomáhání zlému činu, přinejmenším jeho nedbání. Doznávám, že můj respekt k papeži Františkovi obdržel toho dne řádnou, dodnes nezapomenutou ránu.

Aby toho nebylo málo, v nedávných dnech hlava církve římské ještě přitvrdila, prohlásivši postoj západních zemí k uprchlickému problému za vyhlášení války. Doprčic, abych neklel, co byste ještě chtěl, Svatý otče? Desetitisíce a brzy snad už statisíce běženců přijímají s větší či menší ochotou evropské státy, vynakládají obrovské sumy na jejich ubytování a obživu, vyčerpávají kvůli tomu své finanční rezervy zanedbávajíce jiné, pro rozvoj země důležité projekty, riskují odpor obyvatelstva a rozklad politických struktur, a Vy tady... vyhlášení války. Nejste trochu neomalený ve své protizápadní zaujatosti? Kde jinde najdete tolik vůle pomoci bližnímu v nouzi, tolik křesťanské lásky, chcete-li, než v té naší už tak nadoraz zatížené Evropě? Jsou na světě i jiní a tímto časem bohatší, kteří by mohli poskytnout útulek uprchlíkům, navíc z větší části vlastním souvěrcům, kdyby je to náhodou napadlo. Ale nenapadá; a kdyby přesto přišli... vyhodí je. To není vyhlášení války? Ale nechám už lamentací, jelikož bych mohl, jak už jsem se rozjel, nazvat hlavu katolického křesťanstva pokrytcem, což se ovšem nesluší.

Byla v předešlé úvaze zmínka o hrozící ztrátě respektu k institucím státu, bude-li pokračovat ve svém dosavadním postoji k uprchlickému problému. Nevylučoval bych, že se totéž může přihodit i církvi svaté, bude-li si její nejvyšší pastýř i nadále počínat, jak si počíná. Nejsem asi sám, komu nadzvedl mandle svými neuváženými, nebo možná ještě hůř, uváženými výroky; a nejsem ani sám, kdo pokládá Západ za svou širší vlast a podobné výlevy ho... no, nejsem mohamedán, aby mě hned všechno uráželo, ale dejme tomu dožírají. Pořád ještě lze katolickou církev pokládat za velmoc se značným vlivem na světové dění; jelikož mimo oblast Vatikánu postrádá výkonné moci státní, je odkázána na úctu a soudržnost těch, kdož jí navzdory myšlenkové materializaci tohoto času zůstávají věrni. Jednostranná zaujatost může obojí těžce narušit; neníť každý chytlavý na ideje, jaké snad zaujmou chudobné campesinos bolivijských náhorních plošin, příslušníka středních společenských vrstev však spolehlivě naštvou a odradí. Jen tak dál, Svatý otče, a můžete se stát pastýřem bez oveček. A ovečky... no, zvyknou si. Obejdou se i bez pastýře; když na to přijde, naučí se hovořit se svým Pánem ve vlastním nitru samy. Taky jsem se naučil.

Snad by Svatý otec učinil lépe, kdyby se méně pletl do politických záležitostí – politiků, obzvláště levičáckých, má svět i bez něho dost - a více si hleděl povznesení duchovního, čehož má Západ naopak velice zapotřebí. Neboť nadcházejí časy nelehké. Turbulence, zachvátivší Evropu v důsledku demografických přesunů, jsou teprve začátkem dlouhodobějšího procesu, jenž kdoví v co může vyústit. Nedám moc na věštby, přesto mi občas zatane na mysli předpověď irského arcibiskupa Malachia ze století dvanáctého. S úděsnou přesností vypočítává pořadí papežů a jejich charakteristiky, počínaje jeho časem a konče... dneškem. Současný papež má být poslední, další už následovat nebude. „Až se tak stane, město sedmi pahorků (Řím) bude zničeno a strašlivý soudce bude souditi lid svůj. Finis.“

Po česku konec. To už člověkem otřese, i kdyby na proroctví nevěřil. Ale snad se svatý Malachius nestrefil a až se naplní čas papeže Františka, zasedne kardinálské kolegium k volbě dalšího. Dejž Bůh, aby volilo prozíravěji: pastýře, jenž by sjednocoval, ne štěpil.

Hannover, 3. září 2015

KONEC