A je to tu zas. Holocaust nikdy nebyl, je to jen pohádka. Mýtus. Svět karikovat Mohameda nesmí, ale když oni karikují masově a programově vražděné Židy za druhé světové války, politicky korektní svět mlčí.

Předně se domnívám, že oficiální název „republika“ nemá v případě Íránu jakékoli opodstatnění. Ten termín, tak jak jej známe a vnímáme, nemá se stavem, který v Íránu panuje, nic společného. Je to pouhá karikatura republiky. Skutečnou moc tam mají islámští duchovní v čele s „rahbarem“. On sám pak jmenuje nejvyšší soudce, je vrchním velitelem ozbrojených sil, jmenuje Radu dohlížitelů, což je obdoba ústavního soudu, a má právo odvolat lidmi zvoleného prezidenta. Do ústavy přitom po islámské revoluci v roce 1979 vložili náboženské prvky, takže fakticky této republice vládnou duchovní. Současný prezident Mahmúd Ahmadínežád, společně s duchovními, je pak podle mého osobního názoru větším problémem pro svět než například současné vedení Severní Koreje.

Politika této „republiky“ obsahuje takové prvky, jako je minimum soukromého vlastnictví v oblasti podnikání (drtivá část firem je státních), vytváří mimo jiné velkou nezaměstnanost, která se podle některých zdrojů dotýká v důsledcích až poloviny práceschopného obyvatelstva. Oproti tomu je tento stát bohatý na strategické suroviny. Co se ovšem stane se sedmdesátimilionovým národem, který se dlouhodobě potýká s nízkou úrovní vzdělání, a co provede (a komu za to dá vinu) po vyčerpání zásob, se pomalu zdráhám předpovídat.

Včera mi přistál dlouhý mail od člověka, který přišel do Izraele v roce 1949 jako 16letý kluk. Přežil Terezín. Vyprávěl mi v něm mimo jiné, jak stavěli stát od nuly, jak museli chránit svá obdělávaná pole před Araby, kteří jim tam v noci chodili krást přes hranice, jak svůj nový kus země museli bránit v menších či větších válkách po napadení nebo hájit své zájmy po únosech svých lidí. Ale také o tom, jak se na stavbě státu od nuly podíleli ze všech zbylých sil ti, co holocaust přežili. Zejména v Evropě po tom, co islámský svět zjistil, že obyvatelé Izraele svou novou zem prostě nedají, mají islamisté zastání u současných levicových politiků. Izraelce totiž nelze ohýbat a to se do dnešním politikům prostě nehodí. Oficiálně se pak prostřednictvím médií a ovlivňováním veřejného mínění snaží navodit dojem nelegitimity existence Izraele a označovat jej za agresora.

Nový web v Íránu opět popírá holocaust, označuje jej za mýtus a dělá si ze zavražděných prostřednictvím karikatur legraci (holocartoons.com). Prezident Ahmadínežád již dříve řekl na adresu holocaustu: „Je pohádkou, je zneužíván jako zástěrka pro zločiny proti lidstvu.“ Na mítincích pak mává k těm, kteří hromadně vykřikují hesla „Smrt Americe“, „Smrt Izraeli“ nebo „Smrt pokrytci Músávímu“, který je v této „republice“ třetího tisíciletí opozičním politikem. Na tomto místě považuji za vhodné zmínit, že porovnávat například všeobecnou úroveň vzdělanosti a pracovitosti v Íránu a v Izraeli je jako porovnávat stovky let od sebe vzdálené kultury.

Dnes se v Íránu vymývají mozky tím, že holocaust nikdy nebyl a že je to jen mýtus. Jednou se tak může nakrásně stát, že za pouhý mýtus bude označen v té době již neexistující Írán, až se stane pro zbytek světa větší hrozbou, než je díky slovům svých představitelů dnes. Nebo alespoň napraveným historickým omylem. Jenže to by dnešní korektní politici se staženými půlkami nesměli koukat jen na své volební období a jen na svůj čas na tomto světě. Víte, jak to nakonec dopadne s íránským nekontrolovatelným jaderným programem v rukou „duchovních"? Ne západní Evropa, ne USA. Tu špinavou práci, ke které by nikdy nemuselo dojít, kdyby opravdu chtěli světoví politici vůči Íránu uplatnit své rezoluce a sankce a nechtěli ve skutečnosti opět jen suroviny, budou muset udělat Izraelci. Těm ovšem nepůjde o suroviny, ale znovu o přežití. Ostatní státy totiž nechají podle mě situaci právě tak daleko dojít, aby si nemusely špinit ruce.

To je podle mě dnešní politika vůči Íránu. Takový je současný svět plný politikaření a falše. Stojím za Izraelci. Málokdo musel v lidské historii prožít to, co oni. Jsem přesvědčen, že si zaslouží úctu a respekt. A ještě jednoho si na nich cením. Udělají, co řeknou. A říkají to předem, jasně a nahlas. A narovinu, to mi jako obecný postoj představitelů států v současné politicky korektní Evropě (ale dnes už i v USA), kde se nám kupí problém za problémem, velmi chybí. Inu, ne nadarmo předchází velkému poznání o skutečných hodnotách většinou velká tragédie. Jak u jednotlivců v životě, tak u národů v jejich historii.

Autor je členem Republikového předsednictva Strany svobodných občanů

Převzato z FrantisekMatejka.cz se souhlasem autora