Nejsem optimista, prohlašuje světoznámý fyzik Stephen Hawking ve svém zvukovém příspěvku zveřejněném na webové stránce Bigthing.com. Hawking komunikuje prostřednictvím hlasového syntetizátoru, takže při poslechu jeho projevu je těžké se vyhnout vzpomínce na Čapkova Chief Salamandra. S tím rozdílem, že Hawking nevyhrožuje. Naopak varuje. Kubánskou krizi, kterou mylně zařazuje do roku 1963 (došlo k ní o rok dřív), pokládá za moment, kdy lidstvo stálo zatím nejblíž sebezničení. Takových okamžiků bude podle něho přibývat a je nepravděpodobné, že lidstvo v současné podobě a struktuře vydrží ještě dalších sto, dvě stě let. Nejvíce ho podle něho ohrožuje sebezničující gen vedoucí k agresivitě. Řešení vidí v rozšíření lidstva do vesmíru, tedy v kolonizaci kosmického prostoru. Už letos na jaře se Hawking připomněl široké veřejnosti varováním, že setkání s eventuálními mimozemšťany by nemuselo znamenat žádnou idylu (Hawking: Nechtějte mluvit s mimozemšťany, LN 27. 8.). Tentokrát oživil myšlenku, kterou vyslovil před Royal Society už před čtyřmi lety. „Naše budoucnost bude bezpečná, teprve až se rozšíříme ve vesmíru a ustavíme tam nezávislé kolonie,“ prohlásil tehdy. Idea je v očividném rozporu s tezí o nebezpečných mimozemšťanech. Pokud by vesmír bylo „něco, v čem je možno se rozšiřovat“, analogicky inteligentní bytosti by dříve či později musely na obdobnou ideu přijít taky a pak by byl konflikt nevyhnutelný, jak sám Hawking dovozuje a co jsem se pokusil v sérii esejů dovodit i já před patnácti lety.

Samotná myšlenka kosmické expanze není nová. Přišel s ní už v sedmdesátých letech devatenáctého století bizarní ruský učenec Nikolaj Fjodorovič Fjodorov. Podle něho je nesmrtelnost úběžník, k němuž směřují snahy vědy; jakmile bude nesmrtelnosti dosaženo, začne být aktuální otázka životního prostoru. Není jiné řešení než se odstěhovat do kosmu. Že tam není vzduch? Lidé jsou schopni si zvyknout na všechno, dovozoval učenec. Jeho myšlenky fascinovaly Konstantina Eduardoviče Ciolkovského, průkopníka teorie raketového pohonu kosmických lodí. A od Ciolkovského vedla směšně krátká etapa, která vyústila ve „velký skok pro lidstvo“, vykonaný dnes už osmdesátiletým Neilem Armstrongem na povrch Měsíce.

Málokteré prohlášení dnes zní archaičtěji a možná i více anachronicky než nepřímá Hawkingova výzva „jdi do kosmu, mladý muži“. Kolonizaci kosmického prostoru jsme dnes vzdáleni možná víc než za dob Johannese Keplera, který o životě na Měsíci napsal svoje Somnium už v roce 1634. On a jeho následovníci věřili a doufali, kdežto my jsme vůči pobytu v kosmu plni skepse. Ani ta mohutná mediální autorita Stephena Hawkinga nestačí tuto skepsi narušit. Střízlivě uváženo, ke kolonizaci Měsíce, natožpak vzdálenějších kosmických těles (mezi kandidáty patří ani ne tolik Mars, jako Jupiterův měsíc Ganymedes), není žádný jiný důvod než prestižní, eventuálně vojenský. Což jinými slovy znamená, že k tomu není žádný rozumný důvod.

Sympatizanti kosmické expanze si mohou vzteky rozkousat klouby. Teď to naprosto není problém technický. Řečeno slovy Vladimíra Špidly, „zdroje jsou“, jenom ta vůle chybí. Konec konců, byly v minulosti společnosti, které měly technické prostředky k expanzi a nevyužily jich. Čínský admirál Zheng He se dostal až k africkým břehům už v první půli patnáctého století a snad obeplul i mys Dobré naděje. Jenže pak císařský dvůr rozhodl podobně jako americký prezident Barack Obama – takové cesty jsou nežádoucí a zavrženíhodné. Prostředky byly staženy z provozu, zničeny, stavitelé rozehnáni, námořníci připoutáni k rýžovištím. A byl klid na pět set let.

Hawking ve svém „chiefsalamadrovském“ projevu poukazuje na nebezpečný gen v lidské povaze. Takových nebezpečných genů jistě máme v sobě víc než dost. Jenže k expanzi v jakékoli její podobě, ať je to válečná výprava anebo vědecké bádání, je třeba větší či menší dávky agresivity. Neznámo je pokládáno za výzvu, za nepřítele, kterého je třeba zdolat. Hillarymu stačilo, aby Everest „byl na světě“, a vydrápal se na jeho vrchol. I v tom byl obrovský náboj agresivity. Jednotlivci i společnosti nehynou ani tak na přebytek podnikavosti, jako spíš na opak, na nedostatek. V tomto světle zkoumána ta otázka tedy asi nezní, zdali přežijeme příštích dvě stě let. „Lidstvo“ jako jednoznačně definovatelná struktura přece neexistuje, je to dynamicky proměnná množina vzájemně se ovlivňujících společenství. Tahle množina existovat bude, ovšem je otázka, v jaké podobě, v jakém tvaru. Bude to společenství moudrosti, snášenlivosti, úcty k jednotlivci, anebo to bude temné společenství nenávistných ideologií, ať náboženských nebo sekulárních? Téhle druhé varianty bychom se asi měli bát víc než vizí nějaké Kubánské krize 2, před níž nás varuje Stephen Hawking. Přičemž, při vší úctě, si nad některými jeho projevy povzdechneme, že pošetilost se nevyhýbá ani géniům.

LN, 12.8.2010