26.9.2020 | Svátek má Andrea


SVĚT: Energie a nové dělení světa

25.6.2008

V 60. letech kontrolovaly společnosti ExxonMobil, Shell, BP, Chevron, Conoco a Total zhruba 85 procent světových ropných rezerv. Dnes je 80 procent nalezišť v rukou státních firem producentských zemí. Západní ropné společnosti svého času zlepšovaly náladu investorů zvěstmi o tom, jaká další ropná pole mají ještě v rukávu. Státní společnosti přiživují strach, že pumpujeme z posledního; zvyšuje to cenu jejich zboží a posiluje pozici jejich vlád. Ve hře o ropu jsou totiž nejenom maximální zisky, nýbrž i maximalizace politické moci. Západní vlády si toho všimly, ale většinou jen švadroní o „strategickém partnerství“ a „společné zodpovědnosti“, i když vědí, že tyto pojmy zejí prázdnotou; druhá strana přece slyší pouze na moc a peníze.

Všechno zlé pro něco dobré. Po desetiletí byl konflikt mezi Západem a Východem osou světové politiky. Podle ní se odlišovali přátelé od nepřátel, důležité od nedůležitého a možné od nemožného. Po zániku komunismu ztratily mezinárodní vztahy své zakotvení. Teď však zase víme, na čem jsme: Energie je nový společný jmenovatel, který dává zlomkům událostí, postojů a zájmů smysl. A kdo chce, vidí, že dvacet let po ukončení „studené války“ jde opět o střetnutí autoritářských a demokratických systémů. Nejedná se sice o spiknutí řízené z Moskvy, z Rijádu nebo dokonce z Caracasu, ale Západ je přesto vystaven soustředěnému a rychle rostoucímu tlaku, který ohrožuje existenci jeho společenského zřízení. Autoritářské systémy ze všech koutů světa odsávají jeho blahobyt, rdousí jeho ekonomiku a ohrožují jeho politickou stabilitu. Každá naše další úspora je pro ně jen důkaz toho, že si mohou ještě přirazit.

Jak dlouho si budou západní země ještě moci dovolit předstírat, že extrémně rostoucí ceny energie píše pouze bájná „neviditelná ruka trhu“? Jak dlouho budou ještě moci reagovat pouze ekonomicky, totiž spořením? Podle nedávné zprávy Mezinárodní energetické agentury snížily západní země za posledních třicet let energetickou náročnost své výroby o polovinu. Jen tak dál? Určitě, ale západní země se neobejdou bez ekonomického růstu, který (přes veškerou efektivitu) nutně vede k vyšší spotřebě energie. Hospodářský růst totiž není samoúčelný, nýbrž je předpokladem politické stability. Vlády demokratických států jsou (na rozdíl od autoritoritářských systémů) přímo závislé na spokojenosti obyvatel. Současné zvyšování cen energie je tudíž výzva stejně ultimativní, jako byl konflikt s komunizmem. Ti kteří energii zdražují ohrožují budoucnost západního společenského systému.

Co dělat? Spořit, stavět větrné mlýny a atomové elektrárny ostošest, oživovat těžbu uhlí a bádat a bádat…? To všechno nepomůže dosti rychle. Ani biopaliva nepředstavují řešení. Podle výpočtů německého profesora Gerda Eisenbeisse by energetická hodnota celosvětové sklizně všech (k výrobě potravin používaných) rostlin pokryla asi šestinu světové spotřeby energie. Přesto se některé západní vlády chovají tak, jako by ze strachu před možnou klimatickou smrtí chtěly spáchat okamžitou hospodářskou a politickou sebevraždu.

Když to takhle půjde dál, budou jednoho dne všechna okna ucpána mechem, střechy pokryty kolektory, mýt se budeme přesto ve studené, miniauta budou na příděl a i poslední výrobní podnik se přesune do rozvojových zemí, které budou energií nedotčeně plýtvat dál. Ano, to by šlo pouze za cenu změny systému, přechodu k asketické ekodiktatuře. A přesně tak zní klíčová otázka: Buď demokracie změní vlastní systém, nebo musí prosadit změny politiky v systémech ostatních. Chtějí-li západní státy zachovat svůj demokratický charakter a sociální mír, musí ofenzivně ovlivňovat své okolí; to je fyzika moci a podstata nové systémové výzvy.

Západ by měl svou moc (i když je toto slovo v Evropě na indexu) použít, dokud ji ještě má. Nejprve je třeba tlačit na producenty energie, aby zvýšili těžbu, a na rozvojové země, aby zrušily subvencování energie. Ale to nestačí. Je důležité, aby západní státy (tou či onou formou) dosáhly větší kontroly energetických zdrojů. „Myslete nemyslitelné,“ žádal v horké fázi studené války americký futurolog Herman Kahn a zformuloval v 60. letech eskalační žebříček možného střetu systémů. Dnešní eskalační žebříček začíná u důrazných proseb o zvýšení denní produkce a může vést až k obsazení určitých regionů vojenskými jednotkami spotřebitele. Že je to vyloučené? Rád bych se mýlil.

psáno pro Týden








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.