Z hlubin internetu na mne vyhřezla zpráva o tom, že nám hrozí elektronické civilizační ochromení, a protože je naše civilizace elektronická, tak to bude takzvaná totálka. Už brzy, příští rok. A nejsou to nějaké babské tlachy. Varování vzešlo z vědecké konference na téma "vesmírného počasí".

Účastníci konstatovali, že Slunce je už dlouho podezřele mírné a že až se do toho opře, bude to stát zato. Každých 22 let sluneční aktivita dosahuje maxima a každých jedenáct let je nejvíc slunečních skvrn. Cykly nejsou pravidelné, vychylují se oběma směry. No a příští rok by se měly setkat a Slunce bude vysílat obrovská kvanta energie. Tahle energetická smršť může vyřadit z chodu v první řadě satelity, ty jsou nejzranitelnější. Ovšem ani pozemní zařízené nejsou na tom o mnoho lépe, takže poškozena může být energetická síť a samozřejmě i síť internetu. K podobným výronům energie došlo už mnohokrát v minulosti, avšak teprve teď je civilizace tak úzce vázaná na elektroniku, odtud tedy akutnost nebezpečí, které na nás číhá už za rohem přechodu roku.

Pokud se ovšem příštího roku dočkáme. V den zimního slunovratu se podle interpretace mayského kalendáře má stát cosi, co změní svět. Jelikož pak je každá změna k horšímu, lze bez velkého rizika omylu kalkulovat s koncem světa. Má se to stát kvůli tomu, že Země, Slunce a střed naší galaxie se seřadí do jedné linky a z toho nastane takové pnutí, že konec světa je ještě to nejlepší, co se může stát.

Ledaže by to dopadlo ještě jinak. Do blízkosti Země se občas přibližují nebezpečné asteroidy. V minulosti to byly asteroidy 1862 Apollo, 2101 Adonis a poměrně nedávno 69230 Hermes. Klidu odborníkům nepřidalo ani pozorování srážky komety ShoemakerLevy s Jupiterem v roce 1994. Jupiter srážku přežil v pohodě, Země by něco podobného odnesla hůř než úder asteroidu, který měl za následek vyhubení dinosaurů.

A tak dále, a tak dále. V živé paměti jsou pochmurné predikce následků zlomu tisíciletí. Hrozba zvaná Y2K měla také vyřadit z chodu informatickou strukturu celého světa a celá ta aféra měla nesmírně příznivý efekt pro počítačové odborníky, kteří se specializovali na ochranu proti této pohromě. Ta nikdy nenastala a jak se později ukázalo, ani nastat nemohla.

Což samozřejmě neznamená, že pohroma globálního rozměru nemůže nastat.

Nikdo nepředpokládal, že by mohla nastat povodeň v rozměru toho, co nastalo v roce 2002. Nejenže nepředpokládal. Když už povodeň nastala a bylo vcelku jasné, že je teprve na začátku a voda bude stoupat, mnoho lidí na vysokých místech rozhodovací struktury nevěřilo, že se blíží cosi apokalyptického. Rádi se strašíme apokalyptickými vizemi. Můj obor literatury science fiction je takových vizí plný. Josef Nesvadba nabádal nás, mladší autory, abychom se nepatlali v apokalypsách a zkusili vytvořit utopii. Sám ale psal dystopicky, zálibně se například zabýval následky návratu doby ledové. Která, mimochodem, také dříve či později přijde a podle propočtů už tu měla být.

Zřejmě ty vize nějak potřebujeme k duševní rovnováze. Ostražité zvíře přebývající v hlubinách našeho ega potřebuje stimul, aby se drželo ve formě. Instinktivně cítí, že to bezpečné pohodlí kolem nás je jen křehká slupka a že stačí maličko a slupka praskne a běda, když nás nebezpečí najde nepřipravené.

Ale zvíře nezvíře, strašení nestrašení, nepřipravení budeme, až TO nastane. Může to být zítra nebo za deset let. Třeba začne moc foukat vítr a větrné elektrárny definitivně zdevastují systém rozvodu elektřiny na celém kontinentu. Ale i to je plané strašení, protože je předvídatelné. TO přijde z neznáma, náhle, se zničujícím efektem.

LN, 12.10.2012