Obamův tiskový mluvčí použil v souvislosti s Al Kajdou v Jemenu formulaci, která je na indexu - war on terror. Amerického prezidenta dostihla nehostinná realita, ale radovat se ze ztráty jeho politické nevinnosti nikam nevede. Snad jenom tiše vzpomeňme jeho zatracovaného předchůdce. Ale za přemýšlení stojí jiná, závažnější témata.

Západní demokracie se dvacet let po svém historickém triumfu ocitla v defenzivě. Zní to paradoxně, ale nemělo by nás to překvapit. Převážná část její duchovní elity tradičně využívá své zaručené ústavní svobody a velmi slušně žije z toho, že dělá zbytku společnosti špatné svědomí. Činí tak s takovým úsilím, že jí nezbyde čas na to, zaznamenat své omyly. Příklad z praxe? Oblíbenou omluvou pro terorismus je chudoba. Důkazů není třeba. To dá přece rozum. Před sedmi lety byl zveřejněm empiricky podložený článek Američana Alana Kruegera a české orientalistky Jitky Malečkové, který tento populární předsudek zpochybňuje. Kdo to zaregistroval? Málokdo, protože se to nehodí.

Od samého počátku boje proti terorismu stála v popředí západní diskuze záludná otázka moralizujících intelektuálů. Jaké prostředky smějí obránci použít, aniž by tím poškodili to, co brání, totiž občanské svobody? Ochránci svobody jsou proto tvrdě kontrolováni, svoboda jejích nepřátel je naproti tomu téměř absolutní; volba zbraní, okamžiku útoku a nádavkem volnost pohybu a presumpce neviny. Do jisté míry se tato omezení dají obejít masivním nasazením techniky. V případě Omara Faruka Abdulmutallaba to fungovalo dokonale. Informace o jeho nebezpečnosti a plánech byly k dispozici, ale nebyly správně vyhodnoceny. Zmatek v amerických tajných službách má nepochybně mnoho společného s byrokratickým šlendriánem a klasickými zákony profesora Parkinsona. Ale ve stejné míře souvisí i s omezeními, která jim ukládá nezištná západní veřejnost, pečující o bezpečnost svých nepřátel více než o svou vlastní.

Jak je možné, že při ochraně občanských svobod jsou právě ony na překážku? Nepochybně k tomu dojde v tu chvíli, kdy absolutní hodnotu lidských práv přeneseme i na ty, kteří je ohrožují. Z tohoto dilematu není úniku. Když nepřítelem může být kdokoliv, mění se primát lidských svobod ve zničující bumerang.

Dokáže se demokracie ubránit pouze za použití demokratických prostředků? Moc bych na to nesázel. Co z toho plyne? Jestliže se v západních společnostech neprosadí zdravý pud sebezáchovy, tak vznikne paradoxní situace. Dvacet let po jejím historickém triumfu bude demokracie opět ohrožena; tentokrát dokonce i sama sebou.

E15, 8.1.2010