Fiasko Západu v Afghánistánu není porážkou vojenskou, jak se může na první zdát. Je to porážka povýtce ideologická, zákonité vyústění vývoje v té části světa, kde po desetiletí byly vědomě znehodnocovány principy, na nichž judeokřesťanská civilizace kdysi spočívala. Bylo nám názorně předvedeno, že střet mezi rozbředlou, nekoncizní, rádoby pokrokovou snůškou destruktivních idejí tvořících rámec tzv. „probuzeneckých“ (v američtině „woke“ – nezaměňovat s buditelstvím!) myšlenkových proudů a velmi konsistentní, byť z našeho hlediska barbarskou ideologií politického islamismu nemůže dopadnout jinak než vítězstvím toho druhého. 

Armáda, která jde do těžkého boje s protivníkem vybaveným třebaže primitivní, leč vnitřně neprotichůdnou sadou náboženských a tradičních hodnot, aniž by sama nějaké silné hodnoty vyznávala, je přímo odsouzena k potupné porážce. Nepomůže jí obdivuhodně vysoké procento těhotných mužů a včerejších žen, pokud jim schází síla bojovného ducha. A kde ho brát a nekrást, když byli od narození poučováni, že samotná bojovnost, vojenská čest a statečnost, vlastenectví a vědomí civilizační a národní příslušnosti jsou kvality zavrženíhodné a v podstatě odporné. Prohráli nyní a prohrají vždy, neboť války se nevyhrávají jenom dokonalou výzbrojí, nýbrž hlavně silou ducha.

Vůbec nečekám, že zvěstovatelé nových pokrokových pravd poznají a uznají, že chybovali, půjdou do sebe nebo do Canossy, uberou ze svého dutého povýšenectví, připustí na okamžik, že jimi hlásaná jediná cesta není ničím jiným než zrádným scestím. Bylo by to bláhové očekávání. Nejspíše udělají to, co umí nejlíp: odstaví odpůrce od mikrofonů a kamer, dehonestují je nálepkováním, že jsou to nacisté, fašisté, tmáři a konspirátoři, a půjdou spát s povznášejícím vědomím, že udělali pro blaho lidstva vše, co mohli. Budou se opět cítit zklamanými a podvedenými, kterým jako tehdy „strana náhle uhnula doleva“. Právě jejich neschopnost číst svět je zárukou všech příštích porážek a debaklů.

Kdo z vás si ještě pamatuje, jak tito vykladači událostí jásali nad příchodem Joea Bidena k moci? Jak zlopověstný Trump málem zboural vojenské spojenectví NATO tím, že žádal členské státy, aby plnily vlastní závazky a posilovaly národní obranu. Naštěstí přišel Biden, alianci zachránil a učinil ji nejakceschopnější v dějinách. „Amerika je zpátky – na nás se můžete spolehnout.“ Kdo si to dnes dovolí bez uzardění tvrdit tváří v tvář početným Baltům, Ukrajincům, Gruzíncům ponechaným v Afghánistánu na milost a nemilost osudu jen proto, že tomu uvěřili?

Dávno před afghánskou potupou se státní politikou Bidenovy Ameriky stal plytký antitrumpismus. Co udělala Trumpova hrůzovláda, bylo prohlášeno z definice za škodlivé. Zásada je to prostinká: za každou novou výzvou, za každým nečekaným problémem hledej Trumpa a jeho záškodníky. Co Trump činil, špatně činil, proto čiňme přesně naopak. Trump podporoval stavbu ropovodu z Kanady do Texasu, tož pro jistotu ho zrušme nadobro, i za cenu dražšího a deficitního paliva. Trump škodil stavbě ropovodu Nord Stream 2 z Ruska do Evropy, Biden ji umožnil. Trump znemožnil hanebnou jadernou dohodu s Íránem, proto se ji Biden snaží vrátit do hry. Trump vystoupil ze zotročující Pařížské klimatické dohody, Biden do ní Ameriku vrátil. Trump uzavřel jižní hranici země pro nelegální migraci, Biden ji znovu otevřel v přesvědčení, že jedině zákonné je to, co je nelegální. Za humanitární katastrofu na hranici ovšem nemůže Biden, ale jeho zpátečnický předchůdce. Afghánistán byl logickým vyústěním této politiky neumětelství.

Občas lze slyšet blábol, že Biden přece nenařídil nesmyslný vpád do země, nad kterou ještě nikdo nezvítězil. Leč ani Obama za osm let svého vůdcovství, ani Biden jako druhý nejmocnější muž v zemi, nikdy o odsunu nemluvili a nic pro to nepodnikli. Mýtus o nezdolatelném Afghánistánu je založen na hluboké neznalosti dějin. Nad Afghánistánem nevítězil jenom líný, Alexandrem Makedonským počínaje, Brity a Rusy konče. Američani dobyli Kábul za několik málo dnů. Jiná věc je trvalé přivtělení, ale o to přece nikdo nikdy vážně neusiloval. Afghánistán totiž není žádný řádný stát, je to spíše zeměpisný pojem pro rozsáhlé území obydlené množstvím polodivokých kmenů, pro něž stát Afghánistán vůbec neexistuje. Je to pestrá směs kmenových území. Proto také představa o jednotné afghánské armádě, natož spojené nějakou pokrokářskou ideologií, je nebezpečný mýtus, pouštní fata morgana.

Dvě desetiletí americká byrokratická mašinérie prosazovala planou iluzi, že liberální postmarxismus je schopen coby společná ideologie vytlačit politický islám. Na udržování této iluze při životě Spojené státy vynaložily hafo peněz – a stejně ji neuchránily před pádem. Úroveň lhostejnosti a nekompetentnosti Bidenovy vlády vůči Afghánistánu překračuje mez lidské představivosti, pokud se nejedná o vlastizradu. Jde o největší ponížení, které kdy v moderních dějinách zakusila světová velmoc. Ve srovnání s obrázky z kábulského letiště se i odchod Sovětů zpětně jeví jako docela spořádaný a vypočitatelný.

Měsíc a půl před obsazením Kábulu Tálibánci hlásila americká rozvědka, že hrozba pro hlavní město nepřijde dřív než za rok a půl. Ještě čtyři dny před pádem Kábulu nám vojenští experti věšeli bulíky na nos, že západní armády mají k dobru nejméně další tři měsíce. Surrealistické hodnocení stavu na bojišti je projevem endemické nekompetentnosti. Za Bidenova vrchního velení armáda se dala do zběsilého úprku a zanechala na bojišti všechno – místní technickou obsluhu, celý strojový park, zbraně, munici. Vojenská rozvědka dokonce zanechala na místě biometrickou banku údajů o všech Afgháncích, kteří pro západní armády pracovali. Řeči o tom, že Američané přece nebudou umírat za ty, kteří sami za vlast bojovat nechtějí, jsou jen další nehoráznou lží. Nyní vidíme, že dost Afghánců bojovat chce, leč už nemají čím – Biden daroval dokonalou výzbroj Tálibánu, ne jim. Že prý prostě musel dodržet dohodu Trumpa, který první zavelel k ústupu. Padesát Trumpových výnosů zrušil jakoby nic, jen ten osudový, nikdy nikým nepodepsaný, musel stůj co stůj naplnit? Jen další nebetyčná hloupost!

Trumpův plán stažení skutečně existoval, jenže vypadal jinak než to, co předvedl jeho nástupce. Podle Mika Pompea, bývalého ministra zahraničí, který vedl jednání s Tálibánem, se plán skládal z několika posloupných bodů. Jednat vždy z pozice síly, proto až do konce ponechat v zemi silné armádní uskupení pro strýčka příhodu. Odvézt veškerou bojovou techniku, všechny zbraňové systémy a munici. Vyhodit do vzduchu všechno, co odvézt nelze: přistávací dráhy, letištní vybavení, vojenské základny a stavby. Bezpečně zajistit odvoz všech Američanů, spolupracujících místních a jejich rodiny. Teprve potom stáhnout zbývající jednotky.

Místo toho, aby plán naplnil, Biden v souladu se svou strategií postupoval Trumpovi natruc. Dal Tálibům nečekaný dárek: jednaní přerušil a stanovil s nikým nedohodnuté konečné datum odchodu ze země – 31. srpna, v domnění, že takto oslaví výročí teroristického útoku na newyorská Dvojčata. Nyní to moc na oslavu nevypadá. Již 2. července, měsíc a půl před pádem Kábulu, afghánská obsluha největší vojenské základny Bagrám, kde mimochodem v rámci mise NATO sloužil také český kontingent, s překvapením zjistila, že základna je prázdná – Američané ji opustili v noci, aniž by jakkoli upozornili velitele afghánské posádky nebo aspoň vlastní spojence z NATO. Prostě zdrhli pod pláštíkem tmy jako nějací lupiči. Darmo říkat, že regulérní armáda se takto nechová. Vydáním vojenské základny i s veškerým vybavením teroristům se Bidenovi podařilo zahnat vlastní expediční sbor do kouta – pro evakuaci Američanů a spojenců zbylo jen jedno letiště, to kábulské.

Agónie se táhla šest týdnů, až doteď Tálibán prakticky neměl dopravní prostředky, pokud za ně nepokládáme stovku zrezavělých pickupů značky Toyota s kulomety na korbě. Pro území velkosti Texasu to není nic: de facto postup teroristů probíhal s rychlostí, jakou bojovníci mohli zdolávat terén pěšky. Na žádný odpor nikde nenarazili – jakýpak odpor, když Biden nakázal svým jednotkám ustupovat bez boje. Nesmyslná strategie úprku zarazila samotné Tálibánce. Nečekali, že jako první nebudou staženi do bezpečí civilisté, nýbrž bojové jednotky. Jakým neuvěřitelným diletantismem byla poznamenána strategie odchodu, je jasné z toho, že pro záchranu 2500 vojáků bylo třeba navelet do Afghánistánu dalších 6000 výsadkářů. Celá neumětelská akce vypadá jako dějinné ponížení velmoci, ačkoli se dala s přehledem odvrátit. Jak poznamenal jeden z generálů NATO: „Problém s americkým spojenectvím spočívá v tom, že jeden nikdy neví, kdy se sami střelí do nohy.“

Legendární nekompetentnost americké „probuzené“ levice bude mít nedozírné následky. Kdo teď zastaví případný vpád Číňanů na Tchaj-wan? Kdo se postaví nějaké další agresi Putina, pokud si to usmyslí? Kdo zabrání Íránu dotáhnout výrobu jaderných zbraní do „zdárného“ konce? Jen šílenec mezi evropskými liberály si dnes může myslet, že má v Bidenově Americe spolehlivého spojence. A přitom přemýšlivý pozorovatel dobře věděl a nahlas varoval, že to nebude první případ debaklu ideologie s vervou sdílené Bidenem. Velmi podobnou situaci svět zažil již v roce 2014. Tehdy zcela živelný odchod amerických vojsk z Iráku nařízený geniálním Obamou vedl k vytvoření Islámského kalifátu na uvolněných prostranstvích. V Afghánistánu již vzniká Islámský emirát. Tálibánci, kteří svého času vyhodili do povětří gigantické sochy Buddhy staré půldruhého tisíciletí, co nevidět převezmou po padlém režimu členství v UNESCO, kde budou horovat pro ochranu světového kulturního dědictví.

Americký filozof Thomas Sowell, když srovnával války v Iráku a ve Vietnamu, truchlivě poznamenal: „Američtí vojáci obě dvě války vyhráli, leč naši politici dokázali prohrát mír.“ Osud vojáků a příznivců ponechaných svému osudu v Saigonu v roce 1975 zůstal navždy nezhojitelnou ranou pro Ameriku a svět. V roce 2021 Biden možná uštědřil americkému statutu světové velmoci poslední ránu z milosti. Ovšem to sotva otřese svědomím komentátorů, kteří po celou dobu fandili zlu a nyní se staví do pózy někým oklamaných a pomýlených. Ti se záhy určitě oklepou. Už se oklepávají.