Nových sedmi divů světa jsou pravděpodobně plné všechny dnešní noviny. Z těch původních přežily do dnešních dnů jen pyramidy - a to byl ten hlavní půvab oné bájné sedmy. Mohli jsme si domýšlet, jak vypadal Rhodský kolos a jak vysoká byla Diova socha - Zdeněk Burian nám sice všech sedm divů světa krásně vymaloval, ale tím jen podpořil fantazii. Kanaďan švýcarského původu Bernard Weber si usmyslel ustanovit nových sedm divů světa. Weberova fantazie šla ještě dál: ustanovit nových sedm divů světa všesvětovým hlasováním. Ten nápad samotný není zas tak moc velký div - geniálních nápadů máme všichni několik habadějů do týdne. Jenom je realizovat! Weberovi se to povedlo. A to je právě ten největší div světa.

Vždyť i sám způsob hlasování pro Weberovy divy byl přesně toho druhu, který lidi obvykle odrazuje. Bylo třeba stát se „členem společenství“, odrazovací podmínka číslo jedna. Bylo třeba si vymyslet kandidáty, tedy přemýšlet - odrazovací podmínka číslo dva. Poskytnout vlastní e-mailovou adresu, překážka třetí. Čekat na potvrzovací mail, a když přišel, klikat na potvrzovací link, odpor číslo čtyři a pět. Kliknutím se člověk dostal na volební stránku a zde bylo nutno dodat další detailní informace, odrazovací podmínka číslo šest. Bylo možno volit i po mobilu a těch odrazovacích podmínek tam bylo tolik, že tvořily jednu velkou megaodrazovací podmínku číslo sedm. Všech těchto sedm podmínek překonalo ne méně než sto milionů lidí na celém světě a televizní přenos z vyhlášení sledovalo 1,6 miliardy lidí! Jak to, že se našlo tolik smělců, kteří překonali sedm (ve skutečnosti více) odrazovacích podmínek a hlasování se zúčastnili? Ano, to je div světa. Ne jediný.

Světový web je do velké míry americká záležitost. Odhaduje se, že na světě používá internet asi miliarda lidí, z toho v USA je 210 milionů, tedy přes pětinu. Navíc Američané milují rekordy a honba za „nej“ patří k jejich stylu. Čekal jsem, že se do „divů světa“ dostane Socha svobody (byla nominována, a ostatně si myslím, že není o nic ošklivější než Kristus v Riu) a s trochou nadsázky i Big Mac s dvojitou porcí kečupu. No, a vida! Sedm divů se příjemně rozprostřelo po celém světě, na Evropu zbylo jen Koloseum a v Severní Americe se nenašlo nic, čemu by bylo dlužno se celosvětově diviti, takže je naopak ku podivu, proč tam tolik lidí jezdí. Zajímavým prvkem této události (či pseudoudálosti) je i postoj UNESCO: světová organizace byla proti. Není divu, protože doposud má památky pod palcem a statut „památka UNESCO“ je reklama k nezaplacení, fungující jako turistický magnet. Teď se vyskytla konkurence, supermagnet v podobě nálepky „jeden ze sedmi divů světa“.

Hrozí nebezpečí invaze turistů na Velkou zeď nebo Machu Picchu? Jen klid a nohy v teple. Vyvolené památky úpí pod náporem turistů už teď, to zaprvé. A humbuk se „sedmi divy“ je mediální bublina, po které za týden neštěkne pes, troufnu si prorokovat. Kdežto UNESCO, udílející visačku dobré kvality odměnou za dobré chování? To tady bude tak dlouho, dokud ho budou daňoví poplatníci skrze své vlády ochotni financovat. Což bude tak dlouho, až se stane spolu s celou OSN oficiálním divem světa coby organizace s nejmenším poměrem náklady/užitečnost.

LN, 9.7.2007