Snad si Rusové zachovají chladnou hlavu

Nedávno Turci pískali, bučeli a provolávali Allahu Akbar na stadionu v Istanbulu při minutě ticha za útoky v Paříži. Brusel jim chce platit výpalné za imigranty a teď sestřelili ruský bombardér. Tak to je parťák za všechny prachy.

„Naši fanoušci by se měli během minuty ticha nebo hraní hymny chovat lépe,“ prohlásil na adresu fanoušků turecký kouč Terim. Nebyl jsem ani „Je suis Charlie“ a nejsem ani teď „Je suis Paris“ nebo „Je suis France“. Přesto jsem se zúčastnil akcí, kde minuta ticha za oběti teroristických útoků proběhla. Z úcty k obětem, které za nic nemohly, ne k francouzskému establishmentu s plakáty s prázdnými hesly v rukou, jehož domácí i zahraniční politiku považuji za jeden z hlavních důvodů vzniku podhoubí pro radikalizaci muslimů ve Francii. Turečtí fanoušci se prý měli chovat lépe. Lépe? Neuvěřitelný eufemismus maskující skutečnou podstatu vztahu Turků k dění v Evropě a na Blízkém východě.

Do mozaiky těchto vztahů zapadá i výpalné placené Turecku daňovými poplatníky členských států EU, které Brusel nabídl za to, že nám budou posílat méně nelegálních imigrantů. Oficiálně má být použito na zlepšení podmínek v uprchlických táborech, aby z nich lidé neutíkali k nám. Upřímně, v Turecku je takový režim, že bez jeho souhlasu a zavření očí by se z těch táborů nedostala ani noha. Představa, že Turecko sdílí naše hodnoty a způsob uvažování, je mimo mísu. Nic na tom nezmění ani obnovené laškování s jeho vstupem do EU.

Zájmy Turecka v Sýrii? Nezpracovaná ropa z vrtů ovládaných Islámským státem, dopravovaná do iráckých zařízení k další úpravě, smíchaná následně s jinou a skrze ropovody posílaná do přístavu v Turecku k prodeji dál za světové ceny je poměrně důležitou kartou ve hře. A pak přijde Rusko a jako první hráč u stolu začne ničit tisíce cisteren a vrty, základní zdroj financování Islámského státu. A k tomu stovky míst s bojovníky ISIS, kteří tento byznys hlídají. Do vzduchu přitom lítají zbraně i peníze, kterými Turecko podporuje například al-Nusru. Míra frustrace tureckých podporovatelů chaosu na Blízkém východě musí dosahovat závratných výšin. A pak, možná, na několik vteřin přeletí bombardér patřící Rusku území Turecka. Bombardér státu, se kterým už, konečně, při společném boji proti Islámskému státu jednají i pokrytecký francouzský prezident Hollande, kterému teče do bot, nebo americký prezident Obama. To bylo řečí, když šlo o sankce. Teď jde o víc. Jde o hlasy ve volbách u sebe doma a rostoucí odpor občanů proti zahraniční i vnitřní politice. Teď už se hodí i Putin, ale hlavně opatrně, aby to nevypadalo blbě.

Po sestřelení ruského bombardéru členem NATO svolalo Turecko mimořádné jednání této organizace, aby o bezprecedentní události informovalo ostatní. Nedivím se. Turecko je silný stát a má obrovskou armádu. Vidět ale na tiskové konferenci s jordánským králem výjimečně vytočeného Putina, kterýpo tom, co Západ vyzbrojil vzájemně nesmiřitelnou opozici proti Asadovi, ve skutečnosti jako první začal opravdu bojovat proti Islámskému státu, to vás vrátí do reality. Sestřelit ruské letadlo a pak se rychle schovat pod deštník s ostatními v rámci sdílené odpovědnosti. Turecko dneška. Přemýšlím, kam by poslal vojáky Obama a jakou operaci proti terorismu by naplánoval, kdyby mu sejmuli letadlo a do amerických pilotů ještě ve vzduchu na padáku stříleli s pokřikem Allahu Akbar parťáci těch, kteří poslali letadlo k zemi.

Bývaly doby, kdy nám bez možnosti získávat informace v reálném čase tlačili do hlav, že Svaz sovětských socialistických republik je mírotvorcem, zatímco na Západě jsou imperialističtí vrazi, kteří se nás snaží zničit. Byla to bouda. Dnes už to není tak jednoduché. Informace z míst světových konfliktů se k lidem skrze sociální sítě a internet dostávají rychleji, než si stihne establishment připravit své vrtění psem. Svět není černobílý a zlo a dobro nemá územní čáru na mapě. Snad bude mít teď Rusko chladnější hlavu, než Turci.

Převzato z blogu se souhlasem autora