Chceme svobodu a lidská práva, vzkazují obyvatelé Hongkongu čínským komunistům. Demonstrují vlastně za totéž, za co vyšli Češi do ulic před třiceti lety.

Hongkong je výstavní skříní ekonomické svobody. Z žebříčku kanadského institutu Fraser dokonce vychází jako nejsvobodnější ekonomika na světě.

Jenže ekonomická svoboda ani prosperita nestačí. Obyvatelé bývalé britské kolonie, která se před 22 lety vrátila do čínské náruče, chtějí také svobody politické a demokracii. A tak povstali proti místnímu vedení, které jde na ruku komunistům v Pekingu.

Po měsících demonstrací proti hongkongské správě dali najevo svůj odpor vůči politice, kterou v enklávě prosazuje pevninská Čína, také tamní voliči. Uštědřili kandidátům loajálním Pekingu těžkou porážku.

Pravda, byly to jen komunální volby. Místní rady nemají velkou moc. Výsledky však byly nevídané. Hlasování se účastnily více než tři miliony voličů (71 procent), dvakrát víc než před čtyřmi lety. A co je podstatné – téměř 90 procent z nich volilo zástupce stran, které stojí vůči komunistům v opozici.

„Nikdy a nikde předtím nehlasovalo ve volbách tolik Číňanů proti čínskému vedení,“ upozornil na webu stanice Deutsche Welle analytik Frank Sieren.

Britská nákaza

Správkyně Hongkongu Carrie Lamová na výsledek reagovala ujištěním, že bude názorům veřejnosti „pozorně naslouchat“. Je ale zřejmé, že naslouchat bude v první řadě čínským komunistům, kteří ji do úřadu dosadili.

Naslouchala jim už na jaře, když místnímu parlamentu předložila návrh vydávacího zákona, který měl umožnit deportovat do Číny stíhané obyvatele Hongkongu.

Byl to další ze série zákonů, jejichž cílem bylo posílit čínskou kontrolu nad oblastí. Stal se rozbuškou, která odpálila masové protesty. Obyvatelé Hongkongu měli zlé tušení, že čínská vláda chce normu využít k deportacím kritiků komunistického režimu do Číny.

Později demonstranti vznesli další požadavky – zejména na přímou volbu celého městského parlamentu i správce Hongkongu, což byl cíl deštníkové revoluce před pěti lety. Pro vládce v Pekingu to je samosebou nepřijatelné.

Právo volit guvernéra neměli obyvatelé enklávy ani za britské nadvlády. Jmenovala ho britská královna na návrh vlády Jejího Veličenstva. Jenže za britského panství byl v Hongkongu zaveden britský právní řád. Ten garantoval svobody, lidská práva i spravedlivý proces a obyvatelé města si zvykli na západní a otevřený způsob života, na beztrestnost názoru. Mnohým z nich z nich je proto čínský uniformní pořádek proti srsti.

Za mír, za kapitalismus

Ve smlouvě, kterou Britové v roce 1997 vrátili Hongkong Číně, získali od režimu v Pekingu záruku, že v enklávě bude platit zásada „jedna země, dva systémy“. Čínští komunisté se zavázali, že ve městě zachovají kapitalismus (volný trh), a budou tam dokonce „rozšiřovat demokracii“.

Je ale nasnadě, že čínská stranovláda by chtěla ekonomiku Hongkongu kontrolovat jako ekonomiku v pevninské Číně. A nelze pochybovat, že by si tam přála také kontrolovanou populaci, v níž odlišný názor je automaticky pokládán za „chybný“ a trestán.

Komunisté bezpochyby byli, a ještě budou v pokušení vyslat do Hongkongu proti demonstrantům armádu. Jenže za takové krvavé dobrodružství by platili vysokou cenu.

Samotný Hongkong není pro čínskou ekonomiku už tak významný, jako v době přechodu pod čínskou správu. Tehdy tamní hospodářství obnášelo téměř 20 procent HDP Číny, dnes se na ní podílí 2,5 procenta. Je to však pořád významné obchodní centrum, kde čínské firmy obchodují s akciemi a dluhopisy.

Největší ztráty by ovšem Čína zaznamenala v důsledku západních sankcí. Pocítila by je tím bolestivěji, že její ekonomiku sráží pokles domácí výroby, investic i spotřeby a také celní válka se Spojenými státy.

Vyhlídka na její konec a na obchodní dohodu s Amerikou se snížila poté, co američtí kongresmani schválili a Donald Trump podepsal legislativu na podporu hongkongských demokratů a v enklávě – na čínském území – zavládly nad hlavami demonstrantů americké vlajky. Pro čínské komunisty to muselo být ponižující a stěží stravitelné. Jejich Čína staví hedvábné stezky a projektuje megainvestice na všech kontinentech, chce převzít vedení světa, přitom nedokáže zkrotit ani maličký Hongkong.

Kolik zbývá času?

Čínské vedení nicméně může utěšovat vize, že v dlouhodobém výhledu získá Hongkong bez podmínek.

Když Britové chystali smlouvu o předání Číně, zakotvili v ní zásadu „jedna země, dva systémy“ na padesát let. V té době v Číně praskaly ledy a oni prostě nabyli přesvědčení, že s šířícím se trhem se tam rozšíří také demokracie. Z dnešního pohledu se to jeví jako bláhová představa.

Jistě, stát se může leccos. Třeba i to, že Čína bude za 28 let vskutku demokratická. A pokud ne? Pak by rok 2047 pro obyvatele Hongkongu mohl být orwellovským datem 1984.