Jak se dalo očekávat, pravicoví politikové využili příležitosti k tvrdé kritice prezidenta republiky a zahraniční politiky ČR za to, že se zpronevěřuje morálněpolitickým hodnotám, jež jsou s ní spojeny v polistopadovém vývoji a jež dávaly ČR v mezinárodním společenství autoritu státu bojujícího za demokracii a lidská práva.

Záminkou se stala významná cesta prezidenta a zástupců podnikatelských kruhů do Číny, během níž Miloš Zeman potvrdil dřívější stanovisko vlády, že ČR plně uznává územní integritu ČLR.

Ke kritice se znovu připojil Jiří Pehe, který v jednom ze svých komentářů sarkasticky rozebral Zemanův výrok v čínské státní televizi, že tam nepřijel poučovat o tržním hospodářství a lidských právech, ale naopak poučit se, jak zvýšit ekonomický růst a stabilizovat společnost.

Prvá část Zemanova výroku je zcela namístě; druhou lze problematizovat, protože ČLR a ČR dělí neobyčejně rozdílný historický vývoj, kultura a politický systém. Pehe však nevytýká tento rozdíl, ale opět využívá kritiky Zemana k tvrdému odsudku komunistické Číny.

Domácí hrátky

Ta, jak napsal, nechce připustit „nic tak otravného a těžkopádného, jako je parlamentní demokracie“, tvrdě prosazuje monopol moci KS Číny, potlačuje lidská práva, zavírá představitele opozice, kontroluje média, omezuje přístup k internetu, neobtěžuje se s dodržováním sociálních práv, s bezpečností práce, sociálními standardy nebo s autorskými a patentovými právy.

Některé kritické poznámky o stavu lidských a sociálních práv v Číně jsou samy o sobě správné, ale jsou přece jen účelově vytržené z reálného historického a kulturně-civilizačního kontextu. Jsou součástí kritiky, jež se u nás vynořila i ve spojení s pozváním dalajlamy Václavem Havlem do Prahy a s populárním lidskoprávním atlantismem.

Pokud si Pehe při kritice současné zahraniční politiky ve vztahu k Číně stěžuje, že jí nepředcházela hlubší domácí diskuse o této otázce, jež se podle něho vztahuje „k identitě našeho politického uspořádání po roce 1989“, pak dodávám, že on i další kritici mají natolik fixní apriorní stanoviska, že opravdovou diskusi vylučují.

Stanovisko o územní celistvosti Číny jsou ve shodě s pozicí zahraniční politiky ČR od jejího vzniku. Nyní je však oproštěna od laciného hauzírování s lidskými právy ve vztahu k Číně, jež sloužilo víc domácím hrátkám, než aby mělo mezinárodní efekt, tím méně vliv na tamní vývoj.

Uvedu některé myšlenky Henryho Kissingera a Helmuta Schmidta, osobností s hlubokou znalostí mezinárodní politiky včetně Číny i s nadhledem při posuzování jejího vývoje, tedy toho, co malému českému přístupu namnoze chybí.

Kissinger v knize Umění diplomacie při analýze vztahů USA a Číny napsal, že Čína historicky dominovala ve své oblasti, která jasně představovala jí známý svět.

„Každý pokus předepisovat jí, jaké má mít instituce a vnitrostátní praktiky, by v ní vyvolal hlubokou zášť. Tuto obecnou citlivost ještě zesiluje čínský názor na podíl Západu na jejích dějinách… Číňané považují Západ za původce nesčetných ponížení. Rovnoprávné postavení, vášnivé trvání na tom, že se její země neskloní před cizím poručníkováním, není pro čínské vůdce taktikou, nýbrž mravním imperativem,“ uvedl.

Čína je země se složitou historií jediného státu, který trvá již tři tisíciletí. Schmidt o ní vydal knihu Čína, náš soused, která česky vyšla z mého podnětu v roce 2011 překladem německého originálu z roku 2006, aniž se jí dostalo náležité pozornosti.

„Doufám, že přispěje k tomu, abychom o Číně přemýšleli bez povrchního přesvědčení o vlastní morální a politické nadřazenosti. Mnozí Evropané rádi přijímají americké předsudky, posuzují Čínskou lidovou republiku negativně a adresují Číňanům morální výtky… Číňané mohou brát vážně jako partnera pro dialog jen toho, kdo o Číně a jejím dlouhodobém vývoji něco ví,“ napsal Schmidt.

Postupné reformy brání revoluci

K požadavku Jiřího Peheho na parlamentní demokracii v Číně se vztahuje tento Schmidtův názor: „Ani mě nenapadá, abych se západní povýšeností požadoval demokracii od mimoevropských států se zcela odlišnými dějinami a jinou kulturou. Kdo zažil Čínu před třiceti lety a srovnává ji s dnešní Čínou, ten vidí, jak se značně zvětšily možnosti jednotlivých občanů, také pokud jde o svobodu a práva.“ K tomu podle Schmidta přispěla řada činitelů. „Na prvním místě ekonomické otevření, které umožnilo vstupovat na trh, připustilo soukromé vlastnictví, soukromé podnikání a zahraniční účast. Dále rovněž styk s jinými kulturami, který Čína předtím ve svých dějinách nezažila… Tento proces stále pokračuje, ale sotva někdy povede ke státní formě anglického westminsterského typu.“

Německý exkancléř také napsal: „Politická reforma není totéž co demokracie. Politická reforma se musí zavádět postupně, chceme-li zabránit revoluci. Stále se musí trochu reformovat. Malý krok, příští rok zase dva malé kroky, přespříští zase jeden poloviční, také krok zpátky, aby nikdo nezdivočel. Tedy něco, co Číňané dělají. Ale nějaké jednorázové,zavedení demokracie‘ by v Číně sotva někdy fungovalo.“

Bylo by si přáti, kdyby čeští novináři i politikové tyto zkušenosti vzali v úvahu. Ubylo by povrchních soudů.

Právo, 5.11.2014

Autor, ústavní právník, byl poslancem ČSSD