15.1.2021 | Svátek má Alice


SVĚT: Cenzura jako vrcholný projev civilizace

1.12.2020

V ruské Státní dumě v těchto dnech probíhá novelizace zákona o informaci. Nové znění předpokládá potrestání sociálních sítí provádějících systematickou diskriminaci ruských sdělovacích prostředků. Otázka zdaleka není technického rázu – jedná se o univerzální problém soudobé civilizace.

Popudem ke změně existujícího zákona se stal zákaz propagandistických vystoupení známého prokremelského televizního bijce Vladimíra Solovjeva na síti YouTube. I když smyslem nového znění zákona je snaha zajistit Putinovu režimu právo nerušeně prezentovat na Západě oficiální pohled na svět, Ezopův jazyk kremelské propagandy mluví o obraně práv a svobod občanů Ruské federace před diskriminací západních sociálních sítí.

Stojí za povšimnutí, že v novele zákona se mluví o diskriminaci, nikoli o cenzuře, i když ve skutečnosti jde právě o ni. Diskriminace totiž předpokládá znerovnoprávnění uživatelů z obecně známých důvodů – podle rasy či etnického původu, náboženského vyznání, sexuální orientace, atd. Všechny známé případy vymazání či opravných zásahů do příspěvků, dočasného či trvalého zákazu publikace na sociálních sítích jsou spojeny především s vyslovovaným názorem. I když formální odůvodnění může vypadat jinak – jako boj proti lživým nebo zavádějícím tvrzením –, Ezopův jazyk i v tomto případě znamená jen a jen cenzuru z ideových příčin. Porušení zákona chce Rusko trestat pokutou do 3 milionů rublů, zpomalením trafiku nebo zákazem působení na území Ruska. Právě to třetí opatření se zdá být nejpravděpodobnějším a jeho uplatnění se očekává v nejbližší době.

Mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov ve svém výkladu nové zákonné úpravy zdůraznil, že mezinárodní sociální sítě provádí obdobně diskriminační politiku také vůči svým západním uživatelům, jenže to, jak budou bránit práva svých občanů, je věcí západních politiků: ruskému státu leží na srdci především práva obyvatel Ruska. Je zajímavé, že jiná komunistická diktatura, Vietnam, zavádí obdobná opatření zhruba ve stejných dnech jako Rusko, zatímco Čína už před časem donutila Google předávat státním orgánům klíčovou informaci obsaženou na jeho platformách.

Radost mnoha svobodomyslných Rusů z toho, že bezuzdná ruská propaganda konečně dostala přes prsty, se zdá být poněkud krátkozraká. Jedná se totiž o univerzální úkaz, jenž má s lidskou svobodou pramálo společného. Cenzura zajišťuje kontrolu nad smýšlením jednotlivců a odjakživa byla privilegiem moci. Právo na cenzuru je pojistkou práva na vládnutí. Současná nevídaná expanze jevu cenzurování souvisí s novým progresivnějším pojetím svobody slova. 

Boj o správnou interpretaci 1. dodatku americké ústavy (svoboda vyznání, vyjadřování atd.) je pravým jádrem probíhajícího zápasu o radikální civilizační změny. V zásadě svoboda slova ano, leč přece ne každého slova. Jsou názory vysloveně škodlivé, zavádějící a brzdící společenský pokrok. Takové závadové názory je třeba vyselektovat, aby je společnost mohla účinně potírat. Cenzurování je třeba nově chápat jako mimořádně žádoucí nástroj prosévání informace tak, aby společensky prospěšné postoje byly odděleny od plevele názorů zavádějících a tmářských.

Sociální sítě logicky prosévají a vyřazují výroky a tvrzení „porušující stanovená pravidla společenství“. Tu sadu pravidel všichni známe, prostým odkliknutím s nimi stvrzujeme souhlas. Zavazujeme se tím vyhýbat se válečnému štvaní, vědomým lžím, propagandě nenávisti a rasových, náboženských či sexuálních předsudků, konspiračním teoriím, popírání vědecké pravdy. Jediným problémem těchto bohulibých pravidel je to, že je mimořádně těžké, ba zcela nemožné je neporušit. To, co se nedá neporušit, je protismyslné z definice a zakládá podezření, že slouží jiným než deklarovaným cílům.

Ozbrojené konflikty vybuchují v dnešním světě tu tam, tu onde jako kukuřičná zrnka, než se stanou popcornem. I ten nejuťápnutější pacifista obvykle straní jedněm nebo druhým z jejich účastníků podle osobních sympatií či z obecně humanistického založení. V nedávné válce o Náhorní Karabach jen necita by nefandil vyháněným Arménům, tak jako před třiceti lety musel fandit vyháněným Ázerbájdžáncům. Ovšem hlasitá podpora jedné ze stran není nic jiného než válečné štvaní. 

Každý historický exkurs je opravdovou výpravou na minové pole, protože dějiny jsou plny subjektivních výkladů tak nebo onak pro někoho urážlivých. I národ, jehož jedinou známou kolonií byla Země Františka Josefa, je dnes vyzýván k přehodnocení své minulosti tak, aby byla zohledněna role včerejších utlačovaných. Mýlí se, kdo si myslí, že aspoň z popírání vědy nemůže být v žádném případě obviňován, neboť ctí okamžitý stav vědeckého poznání a vlastní názory si upravuje podle toho. Jeden vůbec nemusí prosazovat představu, že Země je placatá, aby se dostal do rozporu s proměnlivou vědou. Stačí z předběžné opatrnosti nesouhlasit se vším, co dnes hlásá nějaká mezinárodní instance. Chraň vás bůh před zpochybňováním role člověka v probíhajících klimatických změnách. Nebo třeba taková WHO v posledním roce měnila závazné názory jak ponožky, ať už se jedná o užitečnost roušek nebo medikací. 

Nějaké kritické zpracování vědních poznatků je to nejmenší, co se od vás očekává. Jak prohlásil nedávno šéf WHO Ghebreyesus, není na vás věřit nebo nevěřit v nějaké nařízení, nýbrž dodržovat ho bezvýhradně a nadšeně. Odvolal se přitom na okřídlené rčení hlavního amerického epidemiologa dr. Fauciho: „Dělejte přesně to, co vám říkají. To je všechno, co se od vás očekává.“ Jakože přemýšlet budete potom.

Všimli jste si, jak snadno se nám vyměnila znaménka u zavedených pojmů? Samostatný kritický postoj často vzdorující obecným trendům a hlavnímu proudu veřejného mínění, který byl společností kdysi vnímán jako tolik potřebné menšinové hrdinství, nám před očima dostává záporný nádech. Co bylo pociťováno jako vzácná lidská vlastnost – neoblomná vůle nevzdat se svého názoru za všech okolností, je náhle vnímána jako postoj kazisvětský, v podstatě sobecký, sebestředný, protispolečenský. Trvání si na své pravdě, ať již náboženské, sociální či vědecké, závažně poškozuje celé společenství na jeho cestě vpřed a musí být bez milosti vymýceno. Slovo „disent“, „disidentství“ vyvolávalo kdysi tichý obdiv svého okolí. Dnes může vyvolat jedině pohrdání. Je to postoj škůdce, vyvrhela, nepřítele lidu. Určitě to slyšíte v nejnovějším spojení „covid disident“ nebo „rouškopopírač“. 

Projevem lidské statečnosti je dnes ochota podřídit se, zařadit. Vyšší ctností doby je podvolení, nejlépe uvědomělé a dobrovolné. V té části moderní filosofie, které se říká humanitární epistemiologie, lze dnes narazit na obdivuhodný termín „deprivatizace myšlení“. Ve světě, kde „pravidla společenství“ jsou nadřazována nad osobnostní práva, nebylo možno nedospět k pochopení toho, že jedincovo myšlení (a z něho vyplývající postoje) nemůže být jeho vlastnictvím. Patří venkoncem širšímu kolektivu, ať už mu říkáme stát nebo společenství. Kdysi zbožňované principy individualismu, představa nezcizitelných osobnostních práv jsou dnes hrubě vytlačovány zásadami kolektivismu. Jediným myslitelným údělem uvědomělého člověka je být členem pokrokového kolektivu. Je načase uznat, že naše myšlenky patří státu. V tom nám ať pomáhá cenzura.

Někdo se může zeptat (ale ať to raději nedělá): „Ale přece někdo vždy bude určovat, co je správné a co je závadné, co je společenským blahem a co jeho opakem? Kdo to tedy bude?“ Jedním jsem si jist: vy to nebudete.



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.