V souvislosti s čínským postupem proti Tibetu se v tisku před nedávnem objevily výzvy k bojkotu letošních olympijských her v Pekingu. Bojkotují je sice – byť ojediněle – někteří světoví politici, výzvy však směřovaly zejména na adresu sportovců. V historii doposud předvedly masivní bojkot her obě mocnosti; tehdy však nešlo o akt jednotlivců z důvodu svědomí, nýbrž o celonárodní akce řízené vrcholnými politiky.

Je poněkud zarážející, že ve většině uspořádaných internetových anket jasně převážil názor, že by i naši sportovci měli hry bojkotovat. Můžeme si samozřejmě přát, aby jich na tuto olympiádu jelo co nejméně. Sportovec však není veřejným činitelem; sport je až na výjimky jeho povolání, jeho každodenní tvrdý chlebíček a olympiáda vyvrcholením veškerého jeho úsilí. Pokud použijeme ekonomickou paralelu, olympiáda je klíčovým trhem celého odvětví. Zde se uzavřou kontrakty, které mají sportovcům navrátit všechno úsilí a finanční investice, které svým totálním odevzdáním se sportu učinili. Proč po nich chceme, aby tuto příležitost rytířsky odepsali? Proč nám nevadí všichni byznysmeni vyspělého světa, kteří čínský trh trvale a čím dál víc využívají ke svým ziskům, ale žádáme po sportovcích, aby se ho nezúčastnili a ztrátu uhradili ze svého? Chtít po sportovci, aby sabotoval olympiádu, je stejné jako požadovat po zemědělci, aby demonstroval proti zahraniční politice vlády tím, že po celoroční dřině, orbě, setbě, vláčení, hnojení a zavlažování nakonec v době žní nevyjede na pole a nechá úrodu shnít.

To ovšem neznamená, že se máme s smířit s přetvářkou světa, v níž se země, kde jsou političtí vězni při výsleších dodnes biti a poléváni vařící vodou, bude okázale a falešně hlásit k vznešené olympijské myšlence. V demokracii však zahraniční politiku vlády nehlídají a neřeší zemědělci, nýbrž ten, kdo je k tomu zvolen a za to placen, totiž parlament. V olympijském světě má pak tuto roli plnit ten, kdo olympiádu Číně přiřkl, tedy Mezinárodní olympijský výbor. Je na něm, aby prosazoval úctu k olympijské myšlence z titulu a váhy své funkce.

Země, která odmítne vpustit novináře na své území v okamžiku politických bouří proti vládě, není olympijských her hodna. Jestli však z tohoto důvodu chceme po někom žádat vyhlášení bojkotu, pak nikoli po sportovcích, nýbrž po Mezinárodním olympijském výboru. Můžeme se jen udiveně ptát: Jestli se Čína skutečně přibližuje světu v otázce lidských práv, jak se dnes s oblibou říká, jak na tom tedy byla v době, kdy jí MOV přiřkl pořádání her?