Pokud vyjedete z Bruselu směrem na Lucemburg, pojedete kouzelnou krajinou, trochu podobnou učesané a upravené Českomoravské vrchovině. Můžete jet po dálnici nebo se přes kopečky státními silničkami dostat do Bastogne. Protože pokud už jste v Belgii a máte jen trochu romantické srdce, a navíc pokud jste viděli film Bitva v Ardenách, musíte tam. Musíte do Bastogne.

První dojem není nic moc. Obyčejné, podle vzhledu a stylu staveb i jejich mírné ošumělosti spíše francouzské městečko, se záplavou praporků a praporů, jak je v místě obvyklé.

V létě se nejlépe spí v kempu. Hlavně máte-li málo peněz. Což byl náš případ. Byla devadesátá léta. Za ohradou kempu, kterou vhodně tvořil naježený ostnatý drát, se pásly krávy. Takové jsem ve střední Evropě nikde neviděl. Bílé krávy vypadaly trochu jako jaci. Akorát bílí. Ale smrděly jak týden chcíplý mastodont. Já tedy nevím, jak asi smrděl týden chcíplý mastodont, ale určitě nesmrděl víc. V noci, když začalo pršet, se výrazný odér krav ještě zvýraznil.

Ráno bylo balení dílem okamžiku. A hurá do města a k památníku. Oproti nám to město Belgičani od války už zase celé opravili, což se u nás leckde nepovedlo dodnes. A za druhé, některé památky bojů nechali pietně na místě. Nevěřícně jsem zíral na kopuli tanku, i s hlavní děla, která ležela u silnice, kolem pěkně bílý písek. Bílá hvězda na boku však byla už omšelá. Nechtěl bych být na místě těch boys, co v okamžiku dopadu náboje z německého „tygra“ v tanku seděli. Těžko měli tolik štěstí jako ti ve filmu. A o kus dál stojí rozpáraný německý „hakl“, pásové bojové vozidlo, a ještě dál zase něco jiného. Nic moc, žádné železářství, ale hrůza války z toho čiší dodnes. U památníku vystupujeme. Šipky ukazují k spojeneckým válečným hrobům, ale také k německému válečnému hřbitovu.

Kolem nás, v tichu padajícího deště tlumícího kroky, se procházejí lidé. Veterány nikdo nemůže přehlédnout. Jsou všude. V civilu i v uniformách. Američané v uniformách, Němci většinou v civilu. Když tak jen v jemné napodobenině uniformy. Američané hrdě vystavují své válečné medaile na hrudi, Němci své kříže schovávají pod límečky a kravatami, řády vyznamenání pod kabáty. Prší. Vedle sebe stojí dva invalidní vozíky. Na jednom je Američan. Bez nohou, v nose zastrčené takové ty trubičky, co jsme tehdy znali jen ze seriálu Chicago Hope. Vedle, zabalený do deky, Němec s jednou rukou a černými brýlemi na očích. Ti, kdo je přivezli, se mezi sebou baví anglicky. Němci s černými a bílými Američany a diskutují o tom, jak nejlépe s vozíčkem na hřbitov a kde se dá dobře najíst. Ti dva na vozíčcích spolu nepromluví ani slovo.

Vzpomínám na to i teď. Nevím ještě, když to píši, zda by všichni naši stáli klidně vedle Němců třeba u památníku bitvy u Ostravy, kdyby tam nějaký byl i pro Němce. Nedivme se. Na něco se někdy skoro nedá zapomenout.

U Bastogne ti mladí nakonec dovezli oba staré veterány ke vchodu do památníku společně. Pomohli jedni druhým. Snažili se. Zkusme se snažit také. Těm, co to vše prožili, těm už srdce nezměníme. Ani bychom se o to neměli pokoušet. Co se týká Bastogne, nikdo z nás neseděl v tanku, kterému někdo ustřelil věž. Nikdo nemrzl v papírových německých uniformách v ledovém chladu zimních Arden, u aut, která nakonec neměla naftu, a nedíval se dalekohledem, sám hladový, jak Američané svačí v zákopech čokoládové pralinky. A když dosvačí, začnou na ty druhé vrhat tuny smrtonosného železa. Jeďte do Bastogne, třeba něco pochopíte. Něco o nás, o válce a proč my chápeme druhou světovou válku jinak než Západ. Rozhodně se však budete méně divit.

Ale určitý úspěch jsme tam my, tedy konkrétně já, přece jen měli. Když jsme jeli z Bastogne a když skončily úzké bastogneské a ardenské silničky, za chvíli jsme narazili na pořádnou dálnici. Už bylo potřeba.

Byl rok 1990 a v našich obchodech stále pořád něco chybělo. Jako jsou například brzdové destičky do předních brzd k naší škodovce. Když jsem vyjížděl z Prahy, navštívil jsem svého „osobního automechanika“ v jeho dílně – tedy v garáži, a povídám mu: „Franto, já pojedu do Holandska, ale vepředu už jsou ty destičky úplně sjetý. A v Mototechně je nemají. Nemáš nějaký?“ František se podrbal na hlavě a pravil: „Jo, nějaký tu mám, co jsem ‚ušetřil‘ v naší firemní autodopravě, ale také nejsou nic moc. Já ti je teda dám, ale vyměň je, teprve až začnou brzdy pískat. Zadní pakny jsou v pořádku, ale u toho předku nevím nevím.“

A dal mi ještě poslední instruktáž, abych na cestě, až přijde čas, pomocí heveru, kombinaček, šroubováku a kladívka tuto operaci mohl zvládnout. Včetně případného doplnění brzdové kapaliny a odvzdušnění. Kdyby jako něco.

To „kdyby“ začalo už v Bastogne, ale počkat jsem musel až na první pořádné odpočívadlo na dálnici na Lucemburk. Na odpočívadle stála docela slušná řádka kamionů s tehdejšími „západními espézetkami“. Jejich šoféři odpočívali, jiní spali a někteří s bagetou v ruce popíjeli kávu. Když jsem vyndal z auta takový ten hydraulický hever, na jeho hlavu jsem položil kus prkna, aby se ta kulatá hlava od heveru „neprobourala“ prahem až někam do karosérie, protože každá jen mírně stará škodovka měla shnilé prahy, zpozorněli. Opatrně jsem hever, kterému se říkalo „panenka“, umístil na přesně vybrané místo a trošičku pákou heveru zaramploval, jen aby se to dohromady opřelo. Pak jsem sundal matky z levého kola, nadzvedl auto heverem výš, sundal kolo, a natočil řízení tak, abych se dostal ke kotouči přední brzdy.

To už někteří řidiči kamionů přicházeli blíž ke mně a s kelímkem voňavé kávy v ruce sledovali další operaci. Měl jsem to nacvičené. Vyndat pružinové závlačky, vytáhnout brzdové destičky, šroubovákem a kladivem upravit mezeru tak, aby se ty novější a silnější brzdové destičky vešly dovnitř mezi kotouč a hydrauliku. A zase to celé smontovat. Pak požádat ženu, aby sešlápla brzdový pedál, jestli to funguje. Ona že jo, a tak jsem nasadil kolo, a nakonec vyndal hever. I ruče jsem přešel na druhou stranu auta k pravému přednímu kolu a celou operaci opakoval. To už někteří řidiči stáli přímo vedle mne a se zájmem sledovali, jak si počínám. Když jsem nasadil i druhé kolo, posunky jsem je požádal, aby poodstoupili, rozjel se dopředu a zabrzdil, pak couvl a zabrzdil a pak šel uklidit nářadí a hever do kufru.

Nakonec jsem si utřel ruce od šmíru do kusu hadru – žádné vymoženosti na vyčištění rukou, jako nějaké vlhčené kapesníky nebo něco podobného, jsme tehdy neznali, a nasedl. Když jsem vyjížděl z mezery mezi kamiony, nebudete tomu věřit, ale několik profesionálních řidičů mi zatleskalo, někteří zvedli palec, jako že jsem dobrej, a všichni mi pak mávali, když jsem odjížděl. Takového uznání od silničních profesionálů se člověk hned tak nedočká.

Za pár let jsem zjistil, že 99 procent západních řidičů kamionů si na svém vozidle neumí opravit téměř nic. A proto mají podle dálnic velká parkovací místa i s pumpami na pohonné hmoty, s autoservisy pro osobní i nákladní auta a také restaurace, a dokonce možnost přespání i se sprchou.

Popravdě řečeno, ani po 30 letech jsme se něčeho takového u našich tzv. dálnic nedočkali. Zato však máme, jak si aspoň myslím, největší počet různých „neziskových a ekologických“ organizací a také nejvíc rozsudků, proč se ta která dálnice nedá stavět. Případně proč se musí stavba zastavit, přičemž tito tzv. „ekologové“ plus všechna úřední jednání a odvolání, soudy, zákazy, posudky a celý ten cirkus okolo sežerou tolik peněz, že by se za ně už dávno dala postavit dálnice z Prahy až do Portugalska. A to včetně těch dálničních technických servisních stanic, kterou pokud vím nemáme ani jednu.

Když tak jedu někdy po německých dálnicích a dívám se, jak to vše funguje, tak mě napadají slova jedné starší dámy, která když po roce 1990 poprvé vyjela autobusem na výlet do Německa, svůj dojem shrnula do věty: „Tak do prdele, kdo tu světovou válku vlastně vyhrál?“

Václav Vlk st.

_____________________________________________________________
A abychom vás potěšili, když všichni furt všechno zdražují, nabízíme vám dárek před dovolenou. Abyste si mohli , třeba na pláži a nebo na chatě jen tak odpočívat číst si.

Stačí kliknout zde: https://www.dobreknihkupectvi.cz/akce--stalo-to-za--a-kdo-rad-ji--at-zvedne-ruku/