Nebudu vzpomínat na údobí posledních pěti let. To mě taky okradli, stejně jako vás všechny, hodnota úspor klesla minimálně o čtvrtinu. To jen na okraj debat o jakémsi „spořícím pilíři‟ jakési imaginární daňové reformy, což je Svatý grál moderní doby. Penzijní fond, který by vám za pět let zvedl peníze o čtvrtinu, abyste zůstali na nule, ten bych rád viděl. Ale o tom jsem psát nechtěl. Na netu vyskočila připomínka, že 31. května 1953 byla oznámena takzvaná „měnová reforma‟.

Bylo mi tenkrát osm, končil jsem druhou třídu obecné školy. Měl jsem dětskou vkladní knížku. Institut vkladních knížek už v praxi skoro vymizel, leckdo to už nezná: to jste měli konto a k němu fakt knížku a do ní úředník napsal, kolik jste vložili, eventuálně, kolik jste vybrali. Nepodařilo se mi vygooglit ji, jenom si vzpomínám, že na deskách byla malůvka, zpětně posouzena, nejspíš od Mistra Svolinského. Můj vklad byl 300 Kčs. Dnes nedokážu posoudit, jak to bylo možné, ale reforma – byl to přepočet peněz – mi z 300 udělala 6 Kčs, přepočet byl 1:50. Ano, vím že u vkladů do určité výše byl 1:5, ale v mé vzpomínce je, že mi zbylo 6 korun. Tehdy jsem usoudil, že tento stát není solidní podnik.

Což je poznatek, který jsem nezrevidoval dodnes.

Nazítří, tedy 1. června 1953, vyšly v novinách fotky nových bankovek. Tatínek si všiml, že je na nich napsáno „bankovky jsou kryté zlatem a dalšími aktivy Státní banky československé‟ a maminka ho umravnila, ať to před tím dítětem neříká, protože se dopustil výroku v tom smyslu, že by to zlato rád viděl.

Bankovky byly v hodnotách jedna koruna, tři, pět, deset, pětadvacet, padesát a sto. V novinách je zobrazili samozřejmě černobíle, vzal jsem tedy pastelky a vybarvoval je a měl jsem nápad obrázky vystřihnout a jít s nimi do krámu. Tehdy se mi dostalo poučení, co je to padělání peněz. Z reformy byl velký poprask a neklid, v Plzni dokonce povstání, což se tatínek dozvěděl ze Svobodné Evropy, ale přede mnou se to tenkrát utajilo. Panoval tehdy velký strach v naší vsi Slapy, zvlášť ode dne, kdy nám sebrala StB faráře (chodil jsem tam na nábožku, ano, tehdy jsme dokonce měli nepovinné náboženství ve škole) a hlavně, kamarád, myslím že se jmenoval Kropáček, namaloval na plot hákenkrajc rovná se kladivo a srp a celá rodina zmizela a už o ní nikdo neslyšel.

Poslední má vzpomínka na reformu: byli jsme pak po čase ve slapské restauraci U Neužilů a tam měli ve výčepu propagační plakát. Byla na něm zobrazená zosobněná koruna, silná, rozesmátá, jak sedí na houpačce, samozřejmě na té spodní straně, byla to opravdu tvrdá těžká koruna. Na druhé straně, té lehké, visel hrozen západních měn: dolar, libra, marka, frank, lira, všechno ty šmejdové měny, bankovky se tvářily zoufale, koulely očima a bály se, že definitivně spadnou, kdežto ta koruna pevně seděla a převažovala je.

Dnes už se takové obrázky nemalují. Zvykli jsme si, že bereme sice míň peněz než „tam venku‟, zato jsou tam nižší ceny, jak to tak pěkně Mistr Nutella odhalil. Ale neklesejme na mysli. Příští pátek a sobotu zvolíme ty správné lidi a ti nám to v Bruselu zařídí, aby bylo lépe.