Blíží se evropské volby a, jakkoli se to podle voličské účasti z předchozích let možná nezdá, jsou důležité. EU je zdrojem velké většiny pro nás závazné legislativy a Evropský parlament na ní má svůj podíl. Ne nutně ten nejvýznamnější, ale často ten nejradikálnější. V dřívějších volbách se v ČR (a asi nejen tam) opakovaně u části voličů projevil postoj ve smyslu: „Nemám rád EU, tak do Evropského parlamentu volit nebudu.“ Takový postoj je přirozeně iracionální, protože volič sice může mít pocit, že „jim to nandal“ a že nějak demonstroval svou nespokojenost, ale v praxi to vedlo pouze k tomu, že daleko větší váhu tak získali ti, co volit přišli. A to byli v nepoměrně vysoké míře fanoušci EU, eurooptimisté, eurofederalisté, případně radikálové s vizemi sociálního inženýrství a „přestavby společnosti“.

Kdo chce kam…
Jasnou ukázkou toho byly i minulé volby v roce 2019. Migrační krize roku 2015 byla už relativně daleko a ruská agrese na Ukrajině zatím stále ještě udržovala „nízký profil“ a bylo snadné ji ignorovat a budovat „světlé zítřky“ dlouhodobé spolupráce s Ruskem (typickým, ale ne jediným příkladem této pozice bylo Německo). Takže bylo možné volby ovládnout hysterickým tématem „planeta hoří“, jehož marketingovou tváří se stala „spontánně“ demonstrující záškolačka Greta. Skeptici podle svého zvyku k volbám spíše nepřišli, nadšenci se naopak zmobilizovali a výsledkem byl i na poměry EU velmi „zelený“ Evropský parlament. Ten pak při prosazování Zeleného údělu fungoval jako „zlý policajt“, který si neustále stěžuje, že prezentovaná opatření jsou málo radikální. Tím umožnil Evropské komisi i reálně drastická, tzv. „ambiciózní“, opatření prezentovat jako „kompromisní a umírněná“. A budování „světlých zítřků“ skrze údajnou záchranu planety mohlo, samozřejmě ve spolupráci s Ruskem (viz do poslední chvíle pokračující stavba Nord Stream 2 a ruský přísun peněz „ochráncům životního prostředí“ v Německu). Již neskrývaná ruská invaze v únoru 2022 do této symbiózy hodila pomyslné vidle, ale i tak převážně „zelené“ složení Evropského parlamentu přispělo (a stále přispívá) k polovičatým reakcím na ruský útok.

Jistě, vymezit se hlasitě proti Rusku a na podporu Ukrajiny se fotit v Kyjevě je snadné a věnují se tomu třeba i zástupci německých Zelených. Nicméně v reálu dál byly (a jsou) jejich (a jim podobných subjektů) hlavními prioritami boj proti jaderným elektrárnám, výstavba větrníků a solárních farem, dotace jejich provozu, když vyrábějí, kompenzace, když nevyrábějí, investice do přenosové sítě k vyrovnání nestability jejich provozu, budování záložních elektráren a kompenzace pro ně, až nebudou vyrábět kvůli povinné přednosti pro slunečné a větrné, nemluvě o propagaci elektromobility či o dovozu „uprchlíků“ z oblastí jako Blízký východ, severní Afrika či Pákistán a následné dotování jejich pobytu i přísunu jejich příbuzných atd. Naopak zbrojní výroba zůstala i během dvou let trvání intenzivní války nadále „fuj neekologická“ (viz „dobrovolně povinné“ hodnocení ESG) a na její výrazné navýšení, vzhledem k výše naznačeným prioritám, „nezbývaly“ peníze, ačkoli výrobní kapacity jsou k dispozici. Ukázkou toho se stal pompézně ohlášený milion dělostřeleckých nábojů na Ukrajinu v roce 2023, z něhož se stala v daném termínu jen cca jedna polovina.

Pomozme mu tam?
Nyní přichází dlouho očekávaná šance na korekci tohoto „příliš zeleného“ stavu, což je spojeno i s nadějí na vyšší voličskou účast. Amerických primárek se účastní výrazná menšina voličů (od roku 2000 v průměru 27 procent registrovaných voličů), jež tak získává výsadu vybrat kandidáty postupující do finální volby a navíc je nezřídka přinutí podpořit (někdy naštěstí jen verbálně) své radikální a většinou voličů nechtěné priority. Podobný stav je typický i pro volby do Evropského parlamentu, jak ukazuje pohled na jím prosazované priority a názory.

Průvodním jevem tohoto stavu je i vysoká mobilizace mnoha různých radikálních subjektů, které ve volbách do Sněmovny „shoří jako papír“, ale ve volbách do Evropského parlamentu cítí šanci sáhnout si na finanční podporu „na provoz“ či dokonce získat mandát a s ním i větší finanční bonus spojený s dlouhodobou viditelností a možná i politickým vlivem. Do aktuálních voleb se jich šikuje celkem dost (přehled i s personálním obsazením viz zde), namátkou jmenujme třeba dva velké soupeře v boji o somrování finančních příspěvků z „vlastenecké scény“, Vrábela (“Česká republika na prvním místě!“) a Rajchla (“PRO – Jindřicha Rajchla“). Volební matematika je neúprosná: Když je nižší účast, stačí na mandát i relativně málo hlasů. Své o tom ví například Svobodní, jimž se do Bruselu kdysi podařilo vyslat Petra Macha (který se aktuálně pokouší o comeback v, patrně více „pravicové“, SPD). Takže proč by to nemohlo vyjít třeba neústupně progresivní Straně zelených, o zmrtvýchvstání se snažící SOCDEM nebo právě někomu z plejády „podnikatelů ve vlasteneckém byznysu“? To bude záležet na voličích, kteří k volbám přijdou. A kteří nepřijdou.

Bez koalice není legrace
Další ilustrací toho, jak vážně, na rozdíl od většiny voličů, berou malé a „názorově specifické“ strany své nasazení v eurovolbách, je hojný výskyt volebních koalic. Kde jsou ty časy, když Miloš Zeman trousil vtipné bonmoty a frčelo heslo „Koalice jsou podvod na voliče.“ Nyní můžeme sledovat úplný koaliční festival (11 ze 30 kandidujících subjektů jsou koalice). Pečlivý čtenář hlasovacích lístků se může potěšit pohledem na početné týmy jako: ALIANCE ZA NEZÁVISLOST ČR – proti přijetí eura! (ve složení: Aliance národních sil, BEZPEČNÉ ULICE, Čistý kraj, Dělnická strana sociální spravedlnosti, Národní Demokracie, ROZUMNÍ) nebo ČSSD (ve složení: Česká suverenita sociální demokracie, Směr Česká republika, DOMOV).

Koalicemi však nepohrdly ani větší subjekty. Takže tu máme kombinaci Přísaha a Motoristé, nabízející svobodu pro řidiče a zároveň policejní přísnost, jakož i harmonické zastoupení z Institutu Václava Klause i ze stáje Miloše Zemana (viz jeho oblíbený sociální demokrat Antonín Staněk jako číslo 3). „Pravicovost“ SPD dále potvrzuje její přidružená Trikolora, se kterou se její předsedkyně Majerová (a vícenásobná neúspěšná kandidátka) pokouší zopakovat tzv. „Rakušanův kousek“ z roku 2021 a na zádech pánů Macha a Davida dojet až do Bruselu.

Zvláštní zmínku si zaslouží Kateřina Konečná, jejíž domovská KSČM se sice pro volby do Sněmovny stále potácí kolem tří procent, ale to ambiciózní soudružce nebrání bojovat o udržení svého oblíbeného pěnězovodu jako mladá (tedy na komunistické poměry) lvice a potvrzovat, co řekl už kdysi Maxipes Fík: „Trpělivost přináší růže. A odvaha kapsu!“ A vskutku má bruselskou kapsu na dosah, neboť její marketingově rebrandovaný koaliční výkřik „Stačilo!, koalice Komunistické strany Čech a Moravy, Spojených demokratů - Sdružení nezávislých, České strany národně sociální“ se stabilně drží kolem šesti procent.

Výjimky potvrzují pravidlo

V tomto nadšeném koalování můžeme pozorovat tři výrazné výjimky. První z nich je ANO, protože to „nemá zapotřebí“ a protože jeho majitel není zrovna týmový hráč. Další dvě pochází z nedávného projektu Pirátostan, jenž vznikl s velkými ambicemi při dlouhých námluvách „bohaté nevěsty“ STAN a skončil proslulým „kroužkovacím masakrem“ roku 2021. V důsledku toho si Piráti, kteří téměř dopadli jak Slavníkovci roku 995, už dávají dobrý pozor, koho si pustí k tělu. A na STAN také, nepřekvapivě, již nestojí fronta potenciálních partnerů, takže Vít Rakušan namísto marného hledání alespoň vyztužil volební sestavu bývalou prezidentskou kandidátkou s ambicí učinit ji za ČR členkou Evropské komise, patrně na základě toho, že je „mladá a pohledná“ a že je žena.

Pak tu máme koalici SPOLU, která uspěla v minulých parlamentních volbách a bez jejíž existence bychom dále spadali do „firmy“ Andreje Babiše. V tomto případě se tedy nejedná o novou koalici a její společné nasazení do eurovoleb, na rozdíl od výše uvedených příkladů, je značně kontroverzní a je provázeno vším možným jen ne nadšením. Díky tomu je vděčným cílem pranýřování, spekulací a dramatických vyjádření, což z ní činí příliš „tučné sousto“ pro tento článek, a proto bude zpracována až v dalším textu.