Tak nazvali konferenci její ruští pořadatelé tak trochu v duchu sovětských hesel o přátelství a spolupráci. Pravý opak je ovšem zatím pravdou, a rozhodně nejen kvůli nárokům Ruska. O energetické bohatství zdejšího mořského dna jeví eminentní zájem i USA, Kanada, Norsko, Dánsko, jakož i některé další země.

Mezinárodní úmluva o příslušném rozdělení Severního ledového oceánu na sektory je proto naprosto nezbytná. Vzájemné spory pak nevyhnutelné.

Zásoby ropy a zemního plynu jsou tu vskutku mimořádné: Plynu by tu mělo být zhruba 30 % současných světových zásob, ropy pak asi 13 %. V každém případě to znamená, že jsou tu po saúdskoarabském prostoru a západní Sibiři třetí největší světové zásoby základních energetických surovin.

Cestu správným směrem v tomto ohledu už minulou středu a takříkajíc na pozadí arktické konference ukázaly Rusko s Norskem. Ty po čtyřicetiletých půtkách konečně uzavřely dohodu o rozdělení sporného území o rozloze 175 tisíc km2 na dva zcela rovné díly. To je však jen zanedbatelná část prostoru, o který v případě nového energetického soupeření na severní polokouli jde. Pořadatelské Rusko si kupříkladu činí nárok na více než milion km2, vymezený Mendělejevovým a Lomonosovovým podmořským hřebenem. Rusové své významné nároky na arktický prostor přitom demonstrovali již v roce 2008, kdy dvě jejich miniponorky vysadily na mořské dno v oblasti Severního pólu svou národní vlajku vyrobenou z titanu.

Jaké jsou ovšem mezinárodně-právní předpoklady pro získání takovéhoto území, byť pokrytého oceánskými vodami? Žadatelská země musí předložit vědecky zdůvodněný znalecký posudek, který by potvrzoval, že nárokované mořské dno je pokračováním příslušného mořského šelfu. Za běžnou ekonomickou zónu přímořských států se přitom považuje 200 námořních mil. Při vzniku takovéhoto nároku o něm musí rozhodnout hraniční komise OSN, která ovšem území stejně přidělí jen do maximální vzdálenosti 350 námořních mil od pobřeží. Ruská federace si každopádně nárokuje celkem 18 procent arktického dna. Příslušná žádost měla být OSN podána ještě do konce tohoto roku, ale těsně před zahájením moskevské konference ruský ministr přírodních zdrojů Jurij Trutněv oznámil, že oficiální žádost Rusko odloží až do roku 2013.

Moskevská konference o ekonomickém využívání Antarktidy byla samozřejmě velmi užitečná a taky ostře sledovaná. Když Rusko předloni v létě přistoupilo k demonstraci svých zájmů v podobě vztyčení národní vlajky na oceánském dně přesně na Severním pólu, zazněly v méně rezervovaných ruských médiích vítězoslavné hlasy vyzývající ruskou vládu k málem zlatokopeckému postupu podle zásady „kdo dřív přijde, ten dřív mele“. Kreml i moskevský Bílý dům však už tehdy okázale prohlásily, že o podobných záležitostech je třeba rozhodovat za jednacím stolem.

Právě proto byl minulý čtvrtek na tomto fóru o Arktidě s takovým zájmem očekáván projev ruského premiéra Putina. Ten jistě nijak nepřekvapil, když řekl, že „v Arktidě, nesmírně bohaté na zásoby energií, skutečně protínají důležité geopolitické a ekonomické zájmy různých zemí, ale všechny sporné otázky včetně problematiky vymezení pobřežního šelfu mohou být vyřešeny v duchu partnerství“. Kdo ale sleduje ruskou energetickou a zároveň zahraniční politiku, jistě bude další ruské kroky tímto směrem pozorovat s mimořádnou obezřetností.

Celá věc má ale ještě jeden háček: Rusové přes všechna ujišťování vládnoucího dua o „modernizaci“ a "inovaci“ už dnes vědí, kolik ropy a plynu by v Arktidě mohli těžit v roce 2026. Dá se od nich tedy očekávat, že v této základní ekonomické politice hodlají i nadále a ještě hodně dlouho pokračovat. Se všemi následky včetně mávání energetickým obuchem z toho vyplývajícími.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6