Inu, to se podívejme. Tak on prý ten Ahmadínežád, ano, ten, co se vysmívá holokaustu a vyhrožuje Izraeli zničením, je prý ve skutečnosti po rodičích Žid. Saburdžian, tak znělo jeho původní, v Íránu tradičně židovské jméno. Zda je to také pravda, o tom bych se neodvážil soudit, ale pěkné to je, pěkné a zábavné. Jestli je světové židovstvo tak mazané, jak se o něm tvrdívá, bude tu zvěst šířit všemi prostředky, ale ne útočně, ani s posměšným zadostiučiněním, nýbrž s láskou a porozuměním. Mohl by teď ... například nejvyšší rabín vyhradit pro ztraceného syna Saburdžiana křeslo v hlavní jeruzalémské synagoze pro případ, že by se v něm ozval hlas krve. Městská rada Tel Avivu by ho mohla jmenovat čestným občanem; Mossad by mohl po malých dávkách pouštět do světa chýry o agentu Saburdžianovi pracujícím v jámě lvové pro záchranu židovského státu. Židé na celém světě by mohli radostně tančit k jeho oslavě, joj, joj, bratr náš, pejzy by vlály, černé klobouky na hlavách nadskakovaly... Protože, víte, zlobit se na prohlášeného nepřítele a hrozit mu, tytyty, pacholku, to k ničemu není. Ale posměch skrytý pod rouškou horlivé náklonnosti, sláva a odpuštění, náruč ztracenému synu otevřená, možná i nějaký ten metál za zásluhy v týlu nepřítele ... to by židožrout Ahmadínežád alias Saburdžian ze sebe nesetřásl, ať by se vztekal jak vztekal. Jestli jsou Židé co k čemu, vědí, co mají dělat.

Leč konec legrace, neboť situace tomu neodpovídá, spíš bychom si my na Západě měli začít dělat velmi, velmi vážné starosti. Abych odněkud začal ... stalo se nedávno v íránské provincii Sístán, že sunnitská odbojová skupina Džundolláh, bojující proti nadvládě šíitismu, provedla pumový atentát, při němž zahynulo 42 příslušníků Revoluční gardy. Její šéf Mohammad Alí Džafárí obratem ze zločinu obvinil USA, Velkou Británii a Pákistán, přislíbiv jim zničující odpověď. Mohli bychom to pokládat za výraz obvyklé orientální velkohubosti: jak chce ten udatný pán zasáhnout svým zničujícím úderem Ameriku? Velkou Británii? Nepíše se rok 2001 a obě křižácké mocnosti jsou na pomstychtivost synů Prorokových dobře připravené, takže má zase vyletět do povětří nějaké výbušninami naložené auto na trhu v Pešáváru? Možná. Ale nevylučoval bych, že měl generál Džafárí, pravá ruka ajatolláha Chameneího a jeden z nejvlivnějších mužů v Íránu, na mysli něco onačejšího. Úder, jímž se svět nevěřících opravdu zatřese.

Dejme si dohromady, co je beztak všeobecně známo: Za neustálého bědování Západu, konferencí pořádání a rukou potřásání buduje ajatolláhovský Írán neochvějně svou jadernou zbraň. Neméně neochvějně a na západní tytyty se neohlížeje buduje systém raketových nosičů. Až bude mít všechno pěkně pohromadě... Nejhorší, co můžeme my křižáčtí psi tváří v tvář takové výzvě dělat, je narážet ji na kopyto vlastních myšlenkových pochodů. Říkat si, nějaký Írán, mocnost leda lokální, k tomu ve svém okolí izolovaná a nemilovaná, jak by si to chtěla rozdat z celým západním a zčásti i nezápadním světem? V jaký úspěch doufat? Co se atomové zbraně týče, zvykli jsme si na ni pohlížet jako na hrozbu spíše teoretickou, s níž je možno vyhrožovat a mocensky licitovat, použita však nikdy nebude, protože by to pro útočníka obratem znamenalo příšernou zkázu. Věděli to sovětští vůdci stejně jako američtí, o menší atomové havěti nemluvě. Ví to navzdory všemu naparování i severokorejský tatíček Kim Čong-il, vědí to rozhašteřenci indo-pákistánští, jakkoli na sebe nemohou vzteky pohledět. Proto už šest desítiletí žijeme ve stínu atomové bomby a neděje se nic. Jaderná zbraň v arzenálu šíitského Íránu ... to už je jiná píseň. Měli bychom to vědět a měli bychom vědět proč. Vypněme na chvíli svůj západní mozek a zkusme myslet ... neříkám po muslimsku. Po šíitsku, což je ještě o něco peprnější varianta.

»Vy milujete život, my milujeme smrt,« vzkazoval nám nevěřícím před nějakým časem jeden z vůdců Hisballáhu. Mysleli jsme si, že buď jen tak po arabsku květnatě přehání, nebo že je to prostě blázen. Nebyl. Byl to šíita. Stal se i jiný případ: za sovětské okupace Afghánistánu si zbudovala jedna povstalecká skupina stanový tábor na otevřené planině, ruským dělům jako na talíři. Nebyli to blázni, byli to šíité. Milovali smrt a vystavili se sovětské palbě, aby jí dosáhli. Jediný z povstalců masakr přežil, ale místo aby děkoval nebesům za záchranu, hořce plakal. Všichni, všichni se stali mučedníky, jen mně byla ta radost odepřena! Proč? Čím jsem se znelíbil Alláhovi? Cit selhává, rozum nechápe. Ani nemůže; ale vědět něco o větvi islámu zvané šía, o jejích kořenech a proč se s nimi domotala až k těmto podivným koncům, to bychom mohli a měli, abychom jednoho dne nekoukali jako blázni my. Pročež pro poučení:

Čtvrtým v pořadí následníků Muhammadových a dle šíitů posledním právoplatným chalífou byl Prorokův zeť Alí. Ve své hodnosti se však neohřál, jeho sokové ho svrhli a k posledku dali zavraždit, když dlel na modlitbách. Alího mladší syn Husajn si však odstavení od moci nechtěl dát líbit a s vojem svých stoupenců vyrazil do bitvy proti uzurpátorovi, jímž byl jistý Jazíd. Jeho stoupenci však Husajna nechali z jakéhosi důvodu na holičkách, i stanul proti 24.000 Jazídovým bojovníkům s posledními 72 věrnými sám a spolu s nimi byl u Kerbaly (v dnešním Iráku) desátého dne měsíce Muharram v roce 61 muslimského počtu zabit. To datum a ta událost se staly sloupem šíitského učení. Jsou v něm zaklety dva základní pocity: křivdy (místo Alího synů na sebe strhli chalífát jacísi samozvanci) a hanby (kvůli tomu nechání na holičkách). Výsledkem pocitu křivdy je šíitská nesmlouvavá útočnost; pocit hanby pak nelze smýt ničím menším než obětí života. To je důvodem pochmurného kultu mučednictví, jehož vyjádřením je černá barva jak smutku a pokání, tak touhy po odplatě. Ještě dodejme, že zavražděný Husajn měl dvanáct následníků, jejichž titul zní »imám«. Poslední z nich, historicky nedoložený Muhammad al-Mahdí, však nezemřel, nýbrž se odebral do jeskyně poblíž Samary a žije ve skrytu dodnes, čekaje na znamení z nebes, aby se ujal vlády nad světem a zavedl v něm řád a spravedlnost.

Jak vidno, nejsou blaničtí rytíři ryze český bájeslovný prvek, ledaže je nebereme ani tak doslova jako íránští šíité, ani od nich neočekáváme revoluci, proti níž byla Velká říjnová ještě hadr. Také budou mít naši rytíři, až z toho Blaníku konečně vylezou, k dispozici jen nějaké legrační meče a kopí, kdežto skrytý imám al-Mahdí atomovou bombu. Nebo přesněji: atomovou bombu budou co nevidět mít ajatolláhové, jeho prozatímní zástupci. Až jí mrsknou tam, kam ukázal generál Alí Džafárí, dá se čekat, že britsko-američtí křižáci jich mrsknou pár na oplátku zpátky; tomu však nebudiž rozuměno jako apokalyptické katastrofě, nýbrž jako splnění nejvyšších tužeb šíitského lidu. Konečně dojdou statisíce a snad miliony věřících koruny mučednické, konečně se všem bez rozdílu otevřou brány ráje! Navíc pak se tou řachou probudí skrytý imám Muhammad al-Mahdí, vyjde z úkrytu a zavede, krucinál sakra už jednou, na světě pořádek.

To, prosím, není orientální folklor, to je mrazivá skutečnost, necháme-li k ní dojít. Poprvé v dějinách je zde síla, která nepokládá hromady mrtvol za smutnou, leč bohužel nezbytnou podmínku vítězství, nýbrž za cíl a touhu splněnou. Šílené, říkáte? Nepředstavitelné? Už zase myslíte moc po evropsku, miláčkové. Nikoliv, je to jen strašlivá mixtura pocitů křivdy a viny, již čtrnáct století uhnětlo do kultu mučednické smrti a chystá se teď přinést své plody. Co proti tomu dělat... Nevsázet na dobrou vůli těch, kdož milují smrt, řekl bych. Připravit se na všechny alternativy včetně nejhorší a dle možností jí předejít. Vyjednávat s ajatolláhy, konference pořádat ... nu, můžeme. Ale spíš pro útěchu ducha. Abychom netrpěli výčitkami svědomí, že jsme nezkusili úplně všechno. Jinak si buďme vědomi odvěkého historického pravidla: čím dál se odsunuje řešení, dokud je máme v rukou, tím strašlivější bude, až se z nich vymkne.

Převzato z Annonce s laskavým svolením autora

Hannover