"Chápu, že demonstrujete, ale proč u všech svatejch, nežádáte změnu, východisko a řešení současného stavu, ale protestujete za zachování neefektivního byrokratického systému, který je příčinou 23% nezaměstnanosti?" ptal rebelujících sorbonnských studentů americký reportér. Odpovědí mu byly nechápavé pohledy. Tato příhoda jednak charakterizuje rozdíl mezi americkým a francouzským přístupem k ekonomickým problémům, ale hlavně ukazuje, že většině Francouzů ještě nedošlo, v jak slepé uličce se jejich společnost nachází. Současná vláda není schopna nějakého řešení, což potvrdil prezident Chirac odvoláním plánované reformy značně socialisticky fosilního pracovního práva.

Studenti, odboráři a výtržníci vyhráli první kolo, ale je to Pyrrhovo vítězství. Snad jediným pozitivem nepokojů je obecné uvědomění, že s muslimskými výtržníky nelze jednat, ale že je třeba s nimi po právu zatočit. Bylo až obdivuhodné, s jakou profesionalitou se s destruktivním davem vyrovnala policie. Sorbonnské nepokoje byly také už jen dozvukem bojovné nálady pendreky neukojených anarchistů. Skutečný boj se totiž už dávno přesunul do politických kabinetů.

Prezident Chirac byl donucen přesunout na vedlejší kolej ministerského předsedu Dominique Villepina, který byl považován za nejpravděpodobnějšího Chiracova nástupcem a jeho místo na výsluní veřejné pozornosti zaujmul 51 letý ministr vnitra Nicolas Sarkozy. Ten od počátku nesouhlasil s Villepinovou reformou a vedl proti ní tichý odboj zcela v richellieuovské tradici.

Snad bude dobré oba politické duelanty přiblížit, neboť vzhledem k rozsáhlým pravomocím bude vliv francouzského preidenta zasahovat i na periferie EU.

Nicolas Sarkozy, 51, syn madarského emigranta, je zdaleka vyloženým outsiderem ve třídě profesionálních francouzských byrokratů, které po generace produkuje Ecole National d'Administration. Jeho právnické vzdělání je nesporně výhodou, neboť dokáže jak mluvit k lidem, tak obratně manipulovat veřejné mínění. Na rozdíl od cvičených byrokratů je velmi pracovitý, nelpí dogmaticky na zažitých pravidlech a dokáže se pragmaticky vyrovnat s neúspěchy. Jeho osbní politická orientace je spíše britská či atlantická než tradičně nacionalní francouzská, což je v dnešní globalizované společnosti předností.

Dnes už je skoro zapomenutá roztržka mezi ním a Chiracem, když ho v roce 1995 nepodpořil v prezidentských volbách a dal hlas Edouardu Balladourovi. Dostal za to na krk ministerstvo financí a hrůzu národního rozpočtu. Měl to být danajský dar a počítalo se, že to Sarkozymu zlomí vaz. Chirac mezitím přenesl přízeň na Dominique Villepina, který si jako ministr zahraničí získal notnou popularitu otevřeným antiamerikanismem, jež je tak drahý četným francouzským šovinistům. Chirac ale brzy pochopil Sarkozyho cenu a došlo k vzájemnému kompromisu. Sarkozy vyměnil křeslo ministra financí za předsednictví UNP, Chiracovy politické strany, a stal se tak v očích mnoha politologů horkým prezidentským kandidátem.

Dominique de Villepin, 53, historik a básník, sedm let věrně sloužil Chitacovi jako šéf úřadu, než byl jmenován do fumkce ministra zahraničí a z ní pak na post ministerského předsedy. Jenže Villepin posadil své prezidentské naděje na špatného koně jménem CPE (první zaměstnanecká smlouva). Neodhadl včas obecnou náladu, postavil se protestům řka, že nikdy neustoupí "ulici", a ztratil podporu odborů a většiny levičáků, kteří tvořili jeho politické zázemí a nakonec i podporu Chiraca, který sice prohlásil, že stojí za zákonem a ministerským předsedou a vzápětí nový zákon suspendoval a nařídil parlamentu, aby ho změnil.

Zkrátil zkušební dobu ze dvou let na rok a zaměstnavatel musí navíc každé propuštění důkladně písemně zdůvodnit. Chiracův zásah je jen dalším důkazem, jak anachronický je francouzský politický systém v čele s všemocným prezidentem, nezodpovědnou vládou a relativně slabým parlamentem.

O debatě, která nad zákonem probíhá je ticho po pěšině.Popularita prezidenta Chiraca a premiera Villepina klesla tak, že mohou Bushovi závidět. Podle Le Monde je s Chiracem spokojeno 29% a s Villepinem 24% Francouzů. Naproti tomu Sarkozy posbíral 51% a pokud se nedopustí v nastávající volební kampani nějaké nepravděpodobné chyby, má křeslo v Elysejském paláci na dosah ruky.