18.6.2024 | Svátek má Milan


ČESKO: Země jako pole zakopaných psů

24.5.2024

Čínského Velkého kormidelníka Mao Ce-tunga pohřbil čas a rozpadají se na prach Rudé knížky jeho Kulturní revoluce. Jeden její slogan mi ale nepřestává vibrovat v mysli. Palte na štáby, zavelel v roce 1966 a vyhlásil nepřátelství čtyřem přežitkům. Myslím, že i naše přežitky by si soustředěnou palbu zasloužily. Jak je ale definovat? Kde jsou ty cíle vhodné k zaměření?

Země, kde nic nejde

Slogan se mi rozsvítil v mysli jako neonový nápis, když jsem před pár dny četl, že Děti země opět nechaly zastavit dokončení dálnice D49. Není podstatné, kdo za co může. Jestli viníkem je ekologistický fanatismus, neschopnost byrokratů anebo soudcokratická zvůle nebo všechno dohromady. Podstatné je, že se dálnice přestane stavět. Už jen málokdo se nad tím pozastavuje. Je přece zcela běžné, že něco nejde. Do té míry běžné, že máme právo tvrdit, že nic nejde. Na spoj z letiště Václava Havla do města nasadili jakýsi groteskní trolejbus, příště budou cestující fasovat kolečkové brusle. Na pražském Žižkově se bude smět stavět podle projektu Evy Jiřičné. Hrozí nebezpečí, že vznikne něco zajímavého a současného, proto se projekt zmrzačil a místo navrhovaných tří věží bude jen jedna, nízká. Jak Dobrovský a Jindřich Šídlo pozvali do svého podcastu ředitele pražského plánování Ondřeje Boháče. Ptali se ho, proč nic nejde. Z odpovědí vyplynulo, že všude má každý nějaké vidle, které může do čehokoli hodit. V Praze. V celé zemi to platí taky.

Opravdu se na situaci nehodí Maův nápad, namířit na to všechny hlavně a spustit palbu?

Mao palbu spustil, vrátil zemi do středověku a stálo to miliony mrtvých. V našich demokratických poměrech neznáme jinou metodu ke změně než volby. Ty evropské nás čekají hned příští měsíc,pak budou krajské, senátní a napřesrok parlamentní. Každý subjekt v každých volbách slibuje změnu. Od roku 1990 jsme zažili voleb různých stupňů přehršel, ale na základní charakteristice se nic nezměnilo, přestože se vystřídaly rozmanité strany a osobnosti. Rétorika nabývá na útočnosti. Hlavní politická zbraň je nenávist k oponentovi. Fialův vládní tým si klade jako hlavní úkol své práce nepřipustit, aby se Babišovo ANO dostalo k moci a naopak Babišovo ANO slibuje, že Fialův tým vystřídá.

Dejme tomu, že se to stane. Babišovi voliči se budou radovat. Položil bych jim otázku: opravdu věří, že se z Česka stane země, kde věci jdou? Že se české dálnice spojí s rakouskou sítí? Že vznikne vysokorychlostní železnice? Že budou Dukovany dostavěny v jiné lhůtě než geologické, nebo dokonce že se postaví čtyři bloky?

Pokud tomu někdo věří, pak si zaslouží otázku, proč bylo Česko zemí, kde nic nejde, i během těch osmi let, kdy páky moci byly na dosah rukou Andreje Babiše. Nebo kohokoli jiného od roku 1990.

To nejhorší

Chápu, že má úvaha zní hodně pesimisticky, ale to nejhorší teprve přijde. Političtí předáci, ať mají výkonné pravomoci nebo ne, moc dobře z praxe vědí, že to tak je. Že státní stroj zůstal zakonzervovaný z dob socialismu jako obludná mašinérie strukturovaná do miniaturních sfér vybavených negativními pravomocemi s možností drobných výhod, to vše spojené do monolitu nepřehledným systémem práva. Politikům nezbývá než chlácholit obyvatelstvo drobnými almužnami čerpanými na dluh a prezentací velkolepých vizí bez naděje na realizaci. Jako komická vložka pak slouží občasná kampaň na „snížení byrokracie‟, pamatuju takové od padesátých let. To co se tváří jako výkonná moc je pouhá parazitní plíseň na povrchu státního organismu, který žije svým životem. Jeho bytostný zájem tkví v nehybnosti. Jakákoli skutečná inovace ho může ohrozit. Proto sledujeme vytrvalou a účinnou sabotáž digitalizace státní správy. Nikdy k ní nemůže dojít, protože nesmí. Kdyby měla fungovat, proč by přezkum nálezu Dětí země proti stavbě D49 měl trvat půl druhého roku?

Naskýtá se otázka, jak je možné, že jsou země, kde se dálnice postavily a vysokorychlostní železnice jezdí. Za příklad bývá dáváno v tomto ohledu Polsko. Ve skutečnosti jde z velké míry o optický klam, který působí, že jablka v sousedově zahradě jsou víc červená než jaká jsou ta naše.

Změnit se to nedá, pokud bychom opravdu neměli sáhnout k metodě Mao Ce-tunga a zahájit palbu na štáby, na ta miniaturní centra negativní moci, na všechny ty „majitele vidlí‟ připravené zabít cokoli, co by mělo ohrozit jejich klid. Kdyby mělo ke změně dojít, politici by si museli uvědomovat, že zlo sídlí v jejich vlastních ministerstvech a je horší než opoziční politik hřímající zlostné slogany u řečnického pultíku sněmovny.

K tomu ale nedojde. Proč si tím jsem jistý? Kdyby to bylo možné, už by se to dávno stalo, protože jde o trvalý jev.

Psáno pro Lidové noviny, 23.5.24