Ukrajina hledí do chvíle zásadní pro její budoucnost. V úterý začíná ve Vilniusu summit NATO. Vše, co Kyjev činí v posledních týdnech, k tomu vyslovení míří. Bude to datum přijetí Ukrajiny do Aliance? Pevný slib, že přijetí přijde po válce? Vágní slib? Či ani to ne?

Zbyněk Petráček.

Uvidíme. Zatím se pohybujeme v rovině rétoriky či slibů. Ryzí ukázku nabídl premiér Fiala v pátek, kdy v Praze končil návštěvu ukrajinský lídr Volodymyr Zelenskyj. „S hlasem České republiky může Ukrajina počítat,“ řekl Petr Fiala. Těmi slovy nikoho neohrozí ani neurazí, ale co jimi myslel? Hlas pro co konkrétně? Jak to vykládat?

Je logické, že Fiala a česká exekutiva si užili svých „patnáct minut slávy“, vlastně celý den včetně Zelenského přenocování. Jako by ožila atmosféra devadesátých let, kdy do Prahy jezdily veličiny světové politiky.

Když tu byl izraelský prezident Weizman a ve Francii zemřel exprezident Mitterrand, Weizman vzal Havla do svého „Air Force One“ a letěli na pohřeb do Paříže spolu. Dnes to zní jako vzpomínky starých zbrojnošů. Nebo ještě duben 2010, kdy prezidenti dvou supervelmocí – Obama a Medveděv – v Praze podepsali vzájemnou smlouvu. Nelze se divit Fialově partě, že si světovou atmosféru užila. Ostatně právem. Fiala, polský lídr Morawiecki a slovinský Janša byli loni první, kteří přijeli do válečného Kyjeva.

Jenže když tato atmosféra odvane a s ní i připomínka našich dodávek zbraní Kyjevu a přijetí ukrajinských uprchlíků, přijde řeč na to, co je momentálně pro Kyjev hlavní, na jeho budoucnost v Alianci, a jsme opět u rétoriky a slibů. Zde se ale Fiala nevymyká z rétoriky Západu. I Jens Stoltenberg, generální tajemník Aliance, řekl, že všechny státy NATO souhlasí se vstupem Ukrajiny. To jako fakt? Dalo na to Maďarsko své čestné orbánovské?

Všichni to myslí dobře, ale nedělají obecnými sliby víc škody než užitku? Nebylo by lepší přistupovat k tématu racionálněji, vyložit střízlivě plusy a minusy, probrat je a teprve potom dojít k nějakému výsledku, případně slibu?

Takové postupy si dovolují jen lidé mimo výkonnou politiku. Třeba stoletý Henry Kissinger. Upozorňuje, že Ukrajina teď je a ještě dlouho zůstane militarizovanou zemí i společností. Že její začlenění do NATO by umožnilo kontrolu, mohlo by předejít akcím s neblahými důsledky vedeným partyzánskou mentalitou. Racionální argumenty mají i odpůrci přijetí Ukrajiny do NATO. Třeba ten, že státy Aliance by se značně vzdaly utváření vlastní politiky a ocitly by se ve vleku událostí daných politikou ukrajinskou či ruskou.

S těmi argumenty můžeme souhlasit či nesouhlasit, leč opírají se o racionalitu. Jenže i morální argumenty mají svá „ale“. Drží-li se politici typu Petra Fialy mravního přesvědčení, nepřipouštějí-li jinou možnost než ukrajinské vítězství, mohou se ocitnout v pozici ideologů odtržených od reality. Pokud se naopak přizpůsobí realitě, mohou působit jako oportunisté.

Upřímně řečeno, ani ve Vilniusu nepadne zcela definitivní, „tutové“ rozhodnutí. Summit NATO totiž musí řešit kvadraturu kruhu – jak dát Ukrajině aspoň nějaké bezpečnostní záruky a přitom nedopustit zatažení Západu do přímé války s Ruskem. To není triviální věc.