Velmi častým obsahem komentářů k nedávným parlamentním volbám na Slovensku jsou výroky o debaklu progresivistické levice. Domnívám se, že vždy nejsou úplně výstižné. Přestože to nemusí být na první pohled zřejmé, progresivistům do poslední chvíle voleb chyběl jen malý krůček k získání neomezené vlády nad Slovenskem.

Za poslední rok zaznamenala progresivistická levice na Slovensku vítězství, která byla v celém regionu bezprecedentní. Nejdříve se jí v březnu 2019 masivní mediální manipulací a jejím skvělým načasováním podařilo získat pro svou kandidátku Zuzanu Čaputovou funkci hlavy státu a následně zvítězit ve volbách do Evropského parlamentu.

Ty jsou velmi specifickou volební disciplínou a na Slovensku se tradičně netěší velké pozornosti voličů. I prezidentská volba se od parlamentních voleb velmi liší, nikoliv účastí, ale tím, že je dvoukolová a lidé ve druhém kole spíše vyjadřují to, koho ve funkci nechtějí. Stačilo proto vybrat nepříliš známou, příjemně vyhlížející osobu, ve vhodnou chvíli ji označit za černého koně či dokonce favorita voleb, hlasitě to v médiích propagovat a sněhová koule voličské podpory se začala rychle nabalovat a paní Čaputovou vynesla do prezidentského paláce.

Stratégové progresivistické levice stejnou taktiku použili i v případě parlamentních voleb, byli si však dobře vědomi rozdílné situace. Vzdálenost názorů, hodnot a životních stylů mezi pokrokářskou elitou hlavního města a životními postoji lidí v regionech je na Slovensku ještě řádově větší, než u nás. Nedělali si proto iluze, že by jejich hlavní koně – koalice Progresivné Slovensko/Spolu a strana bývalého prezidenta Kisky Za ľudí – mohli vládnoucí stranu Smer porazit a získat většinu. Povzbuzeni minulými výsledky i odhady preferencí nepochybovali, že se do parlamentu dostanou. Proto kandidovali odděleně, protože v tom případě počítali s lepším výsledkem než v případě jednoho koaličního subjektu. Pro vládnutí však potřebovali potenciálního koaličního partnera, dostatečně prázdného a tvárného, který by dodal hlasy z venkova, zatímco oni by se postarali o peníze, program budoucí vlády i kádry schopné převzít vedení státní administrativy.

Volba padla na enfant terrible slovenské politiky Igora Matoviče a jeho hnutí OĽANO, prázdnou schránku bez členů a vážného programu, kteří se dekádu pohybovali na okraji slovenské politiky bez většího zájmu voličů. Ti byli pár týdnů před volbami náhle pokrokářskými médii označení za černého koně voleb, který měl odvést voliče jak Smeru, tak Kotlebově straně. Mediální kolotoč se rozjel na plné obrátky.

Stejně jako v případě prezidentské volby se ukázalo, že slovenští voliči jsou vůči této manipulaci zcela bezbranní, a Igor Matovič, těšící se před třemi měsíci pouhým 5 % preferencí, náhle docílil takového volebního úspěchu, který nikdo nečekal. S jednou věcí však nikdo nepočítal. Matovič nepřipravil o hlasy ani tak Fica či Kotlebu, ale hlavně progresivistické strany. Vyhrál i v Bratislavě a na západním Slovensku. Koalice Progresivné Slovensko/Spolu v důsledku toho o necelých tisíc hlasů nepřekonala 7% práh vstupu do parlamentu a exprezident Kiska skončil z parlamentních stran na posledním místě s velmi slabým výsledkem.

Připravovaný koaliční projekt tak selhal. Progresivisté na poslední chvíli a o malý krůček přišli o šanci určovat politiku vlády i její složení a nepřipravený Matovič zůstal sám s nesourodými náhradními partnery, kteří na něho zbyli. Projekt přímého převzetí moci pokrokářskou levicí se nezdařil, nikoliv proto, že by jej moudří voliči prohlédli, ale proto, že snaha protivládních médií vytáhnout do popředí Matoviče fakticky proběhla na úkor progresivistických stran, s čímž se nepočítalo.

Slovensko vstupuje do období nejistoty. Nikdo nejásá, ani sám překvapený vítěz voleb. Smer zůstal silný a ti, co mu kopali jámu, do ní sami spadli. Nic se nezdaří podle plánu.