Země Sikanů a úvaha na závěr

V Segestě se hrdina Turms zamotal do pěkné polízanice, z níž neviděl jinou cestu než uchýlit se do exilu u lesního kmene Sikanů, nejpůvodnějšího ze sicilských etnik. Sikanové ve Waltariho podání ovládali různé tajemné kumšty, například prohlédnout naskrz skálou či obcovat s nebožtíky… což, civilizací nedotčení národové dovedou leccos rozumem nepojatelného, jak jsem sám zažil u jednoho horského kmene tamhle v severním Thajsku. Teď by mě ale spíš zajímalo, kde se tak mohli řečení Sikanové na Sicilii vyskytovat. Dosti úspěšně ji odlesnili a učinili obilnicí své říše už staří Římané, aby měli jak udržovat římský lid při bezpracném životě o chlebu a hrách, což se stalo jednou z příčin pozdějšího úpadku a mohlo by být mementem i pro náš čas, který je také samý sociální výdobytek a samé bezplatné tuhleto a tamhleto. Přesto si nemyslím, že mohla Sicilie vypadat za Turmsových časů zásadně jinak než dnes, jelikož horami ani nejmocnější říše nepohne. Podél severního břehu se táhnoucí, vrcholem Monte Soro 1847 nadmořských metrů dosahující horský pás nedovoluje dešťným mračnům nad Tyrrhenským mořem přelít se přes hřeben dál k jihu; i zelená se severní úbočí lesy přirozenými i rukou lidskou vysázenými, chvílemi míjíme háje korkových dubů s kůrou odrbanou až na červenavý podklad a zastavujeme se u vyhlídek do lesnatých údolí. Jakmile se však cestující promotá zatáčkami uzounkých silniček za hřeben, uzří místo huňaté zeleni lesů… inu, obilnici. Ne že by ho neupoutalo tu romantické městečko, tu hrad… mimochodem, doporučil bych pozornosti každého, kdo v ta místa zavítá, skalní hrad Sperlinga. Krom ementálovité provrtanosti a projeskyňovatosti mě překvapil i svým názvem: Sperling, po německu vrabec. Že by i ten tady zůstal po germánských Normanech? Ale prý že ne, prý je jméno odvozeno od latinského spelunca = jeskyně. No, nevím. Ten vrabec by se mi zamlouval víc, a byl by možná i pravděpodobnější. Jak vůbec mohli Normané říkat vrabcům?

Co se mohlo v tomhle hnědavě vysušeném kraji nacházet před římskou obilnicí… divoký, temný, neprostupný prales, aby se v něm líbilo Waltariho Sikanům asi ne, spíš bych soudil na takové to pro Středomoří typické trnité, tuholisté houští. Pakli si pan autor Sikany jakožto nadpřirozenými schopnostmi nadané lesní divochy nevymyslel, aby mu pasovali do děje, nezbývá než je umístit na onu zelenou, dešti svlažovanou severní stranu horského pásu. Je to nádherný kus země i pro toho, kdo už ve světě něco viděl; a nejúžasnější tam, kde se prostírá chráněná krajinná oblast Parco delle Madonie. Liduprázdná jako za časů hrdiny Turmse ovšem není; kde se naskytne kopec dost strmý a skalnatý, dřeplo si na něj drobné městečko. Totiž, drobné v pohledu zespod; vydrápe-li se nájemní autíčko sérií vlásenkovitých zatáček až pod vrchol, ukáže se… nu, například hned tadyhle Tusa. Mapa ukazuje nadmořskou výšku 614 m, docela dost, když se uváží, že se z vyhlídkové terasy dá do moře málem doplivnout. Městys je to překvapivě rozlehlý, do nějž se kromě uliček, náměstíček, schodišťátek, kostelů etc. vejde i jeden polorozpadlý hrad a zmíněná terasa s úžasným rozhledem na okolní hory a romanticky prastarý hřbitůvek tam dole. A tamhle strmí z lesnaté pahorkatiny zase jiný skalní kužel s městečkem na vrcholku, San Mauro v nadmořské poloze 1050 m., ještě o čtyřista metrů vyšší než Tusa, a tamhle, a tamhle…Co mě ale fascinuje nejvíc, že v těch krkolomně dostupných hnízdech stále ještě žijí lidé, třebaže už nemají proč se tam uchylovat před arabskými, fénickými, pirátskými či kterými ještě nájezdníky. Obživu tam asi stěží najdou, nebo aspoň ne všichni; ráno usednou do svého miniautíčka, jedou za prací do Cefalù nebo až do Palerma a večer zase zpátky na svou skálu… Zvyk? Rodný domeček, jejž by asi bylo obtížné prodat a odstěhovat se za příjemnějším bydlením? Nevím. Znám přístupnější místa v Pyrenejích, v řecké Makedonii i jinde, a jsou až na pár posledních dušiček vylidněná, ne, jen tím to nebude. Nebo se desítkami generací už vyvinulo něco hlubšího než zvyk? Do podvědomí vtištěné zdání jediného místa v tom božím světě, kde se člověk může cítit jistě a uvolněně, kdežto všude jinde je vydán nástrahám a záludům? Pravěký lidský pud k vytváření úkrytů, nor a brlohů, kam vnější zlo nemůže? Tomu bych rozuměl, však i já se nejbezpečněji, nejzachumlaněji cítím ve své posteli. Ale proč právě Sicilie a s jistým odstupem ostatní Itálie? Asi tady musel bývat sakramentský život, stále ve střehu, stále na útěku, kdyby zase táhla nějaká loupeživá rota, a vydechnutí leda na nepřístupné skále… dejte mi pokoj s idylami, jak si minulost malují naivní duše.

*

Do odletu ještě zbývá den, i podumávám, jak s ním naložit. Možná si ještě jednou zajet do Cefalù? Znovu v zamyšlení posedět v katedrále San Salvatore, nejstarším ze tří památníků normanské éry, vcítit se do její potemnělé atmosféry, ještě jednou se potoulat se uličkami, mramorové desky dláždění prý pocházejí ještě z dob římských, ať mi dnes někdo ukáže něco tak trvanlivého… A vida, přece ještě zbývá, co není ještě jednou, přesněji řečeno co jsme při první návštěvě nenašli: lavatoio medievale, po česku středověká prádelna. A jak tam vkročím, už to vím, ani by plechová tabulka nemusela oznamovat arabský původ. Ze skalního úbočí vyvěrá silný vodní pramen, kanálky jej rozvádějí do kamenných nádrží s kamennými valchami… jen ještě chybí arabské ženičky, aby tloukly dřevěnými lopatkami do mokrého prádla, máchaly a ždímaly, a už bych si připadal jako v Šefšaúnu či v jiném z marockých městeček, kde se takhle archetypálně provozuje ta odvěká ženská živnost. To je tedy opravdu a nefalšovaně arabské. Jestli také zlacení, fresky a mozaiky výše zmíněných skvostů normanské éry, o to bych se raději nevsázel.

*

A pak už jen předranní jízda do Catanie, odevzdat v půjčovně autíčko, z půjčovny na letiště a domů. Za okénkem už zase mává praporkem dýmu na rozloučenou Etna, tentokrát bez bělostné suknice… uvidíme se ještě napotřetí? Rád bych, třebaže by po osmdesátce už člověk měl plánovat zdrženlivěji. Podivným kouzlem se mi do duše vryla Sicilie, a tuším už jakým. Hory, moře, skalnaté pobřeží, památky zašlých věků, to se najde i jinde; tady si ale připadám jako ve své geologické profesi. Vrstva po vrstvě se mi odkrývají sedimenty času až k těm Sikanům, kultuře nejpůvodnější… nebo, opravuji, nikoli nejpůvodnější, nýbrž nejstarší, o níž ještě máme písemné zprávy. Jaké další vrstvy, neodkryté a neodkrytelné, leží pod ní až někam do dob kamenných a snad ještě hloub? Ve všech žili lidé a cosi nám po sobě zanechali: nejzákladnějí vzorce myšlení a jednání, jimiž se až doposud liší evropská civilizace od jiných, z jiného genetického základu vzešlých.

To k zamyšlení těm, kteří rádi vymýšlejí nové, lepší světy, nové, nikdy nebývalé pokrokovější životní způsoby, jimž je souzeno nahradit ony staré a přežilé… kdepak, pokusníci. Všechny snahy o náhradu přirozeného umělým skončily vždy jen průšvihem, a nebude tomu jinak ani s experimentem zatím posledním, nesoucím jméno politické korektnosti. Ledaže může nadělat víc neštěstí než všechny pokusy předešlé, od jakobínského po komunistický. Z nich se naše civilizace ještě vzpamatovala, byť i nelehko, po nesmírných škodách a utrpeních. Z toho, co na nás chystají apoštolové nové ideologie, na rozdíl od předešlých inteligentnější a proto nebezpečnější, se už vzpamatovat nemusí. Ale to jsme se ocitli někde poněkud jinde.

Konec

Hannover, 8. dubna 2015

**************************************************
Jestli se nic nezmění, pak koncem dubna vyjde kontroverzní kniha Luďka Frýborta
POD ZNAMENÍM PŮLMĚSÍCE s podtitulem Příběhy z Evropy pod vládou islámu.
Jde o román – politickou sci-fi z blízké budoucnosti. Donedávna se možnost převládnutí islámu nad jinými kulturami zdála iluzorní. To se změnilo, když západní politika, formovaná idejím multikulturalismu oddanými elitami, připustila velkorysé přelévání islámského živlu do svých zemí. V historických převratech neudávaly směr smírné většiny, ale radikální menšiny. Tak, obává se autor, tomu bude i tentokrát.
Aby kniha mohla vyjít, prosí vydavatel o podporu. Podrobnosti na této stránce.