Skvost normanské architektury a pochmurné město zločinu

Řečené jinam se nazývá Monreale, menší město v kopcích nad Palermem, a v něm zázrak převyšující celé Palazzo dei Normanni i s kaplí. Či spíš, stylem a nádherou podobný, ale podstatně rozlehlejší a také klidnější; na nervy drnkající palermský blázinec zůstal tam dole. I dýše se volněji poutníku a s větším zájmem vstupuje do objektu, jejž založil sicilsko-normanský král Vilém II. roku 1172 ve svahu hory Monte Caputo vysoko nad přímořskou rovinou. Podaří-li se mu vstoupit právě včas, když vypadl jeden stohlavý, hlučící a tlačící se autobusový zájezd a ještě se nenahrnul druhý, má velebnou prostoru chrámovou sám pro sebe a několik stejně ztichlých, v úctě a pokoře rozjímajících návštěvníků. Beztak bych rád věděl čím to, že sám či ve dvojici si člověk v místech jako toto vede ztichle a rozjímavě, a týž člověk v organizovaném houfu bývá hlučný a přes všechno průvodcovské brebentění i nepozorný. Snad že teprve v osamění může vnímat i něco víc než mozaiky (světový unikát - 6340m² mozaikové plochy) a zlacené malby, jakkoli nádherné: tajemnou atmosféru místa, ono fluidum, nahromadivší se staletími modliteb, zamyšlení, vyšeptaných lidských bolestí i přání, jejž není v objektech modernějších, i kdyby si páni architekti obě nohy za krk dali. Duše je zde Bohu blíž, to se pozná; a to i duše pochybovačná jako moje, myslící si o lecčem z křesťanské věrouky své. Neříkejte mi, že náboženství dohrálo svou úlohu; plní ji a plnit bude, dokud jsou místa, kde se člověk povznese do sfér mimo svou třírozměnou existenci… ale zjišťují, že zabředám do metafyziky, už toho nechám.

Jen bych teď rád věděl, rozhlížeje se prostorou chrámovou, v čem mám spatřovat a jak od sebe odlišit ty byzantské, arabské a normanské prvky, jak zmíněno výše. Normanská by mohla být stavební dispozice; ten určitý sklon k přezdobenosti zase byzantský, jen arabský vliv nějak ne a ne rozpoznat. Zvandroval jsem od Maroka přes Turecko a Arábii až po Čínu mešit a medres nepočítaných, starých i nejstarších, prostičkých i přenádherných; že by ale v něčem připomínaly, nač tady právě zírám… jestlipak to zase není úlitba božstvům současné módy. Nesluší se dnes prostě, aby všechno bylo západní a křesťanské; musí se do toho vrazit něco islámského, kdyby hrom na koze jezdil, jen tak je uspokojen démon politické korektnosti. Spíš se mi zdá opak: jako bych ve všech třech nejvýznačnějších normanských památkách – třetí je chrám v Cefalù – viděl ruku téhož umělce. Kristova tvář v průčelí hlavní lodi – ale i jiné postavy - je jako přes kopírák: takový odbojně zachmuřený chlapík beze stopy trpitelského výrazu, jak bývá Spasitel zobrazován u nás, a mnoho jiného. Ale zvenčí se ozývá mnohohlasý halas, to zase přijel autobus, raději honem ven. Co je venku k vidění: rajský dvůr s křížovou chodbou - pozůstatek to někdejšího benediktinského opatství - malebná ulička s nezbytnými hospůdkami a krámy se všelijakým turistickým haraburdím, vzdušný průhled do údolí a na mlžným oparem už poněkud zastřené moře kdesi vlevo. Pochopitelně i pohled zvenčí na budovu katedrály, připomínající tak trochu rytířský hrad; zbožné usebrání i bojovná vůle, obojí se vejde do času založení, o němž mnoho víme, ale máloco jsme schopni opravdu pochopit. A ještě zbývá skoro celé odpoledne, i popojeďme o kus dál, do vnitrozemí.

*

Koukám do mapy, tady je název jakéhosi městečka červeně orámovaný, jak se označují místa obzvláštní pozoruhodnosti: Piana degli Albanesi, po česku Albánská planina. Založili je r.1488 křesťanští Albánci, kteří se sem uchýlili před tureckou expanzí; a opravdu, dvojjazyčná italsko-albánská návěští potvrzují, že zde žijí a dokonce snad většinu obyvatelstva tvoří dodnes. Úctyhodná to odolnost proti vnějším vlivům ve srovnání s mnohem početnějšími jazykovými ostrovy, rozplynuvšími se za to víc než půltisíciletí jako příslovečný cukr v kafeti. O Velikonocích se zde mají konat velké slavnosti s albánskými kroji, albánskými tanci, průvody a muzikami, jenže my teď máme říjen a kromě tří relativně pozdních kostelů se toho už moc k vidění nenabízí, i zamíříme ještě hloub do vnitrozemí. Tentokrát k místu opravdu světové pověsti, přijde ovšem na to jaké.

Neboť kdo by neznal Corleone, jméno čpící krví nevinných obětí organizovaného zločinu Nebo naopak obětí vinných, kterým to moc mluvilo nebo se v konkurenci mafiánských klanů připojily k nesprávné straně. Dlouho si Corleone (český překlad Lví srdce zní trpkou ironií) udržovalo pověst nejvražednějšího místa planety: jen mezi lety 1953 až 1958 zahynulo zákeřnou střelou 1,3% obyvatel tohoto nepříliš velkého města. Dnes už z té pochmurné slávy mnoho nezůstalo. Přehnali to slovutní kmotři ve svém domnění, že když mají podmáznuté od soudců po ministry kdekoho, mohou si dovolit všechno. Jejich opatrnější předchůdci se vraždili vesele mezi sebou, osoby úřední a politické však nechávali na pokoji; když však mafiánský klan Toto Riiny překročil tuto mez, cítili se ochránci na nejvyšších místech znejistěni, a zavládl zmatek. Rozpadl se italský partajní systém, vlákny mafiánské pavučiny jen tak prolezlý, a co jej následovalo, nedalo už se tak ochotně vodit na kmotrovské oprati. Ne že by byl sicilské – i nesicilské – mafii definitivní konec. Kšeftování s veřejnými zakázkami, hlavní zdroj mafiánských příjmů, vynáší i dnes Itálii 67. místo v tabulce světové bezkorupčnosti. což sice není žádná sláva, ale v porovnání například se 154. místem Putinova slovanského dubiska to ještě ujde. Ostatně ani 53. místo jisté nejmenované země v srdci Evropy není nic, čím by bylo možno se zvlášť chlubit.

Kromě této pochybné slávy nabízí Corleone zraku poutníkovu i na italské poměry pozoruhodnou hojnost kostelů, jako téměř všude v blízkém i vzdálenějším zahraničí mimo čas bohoslužeb vesměs zamčených. V tom už nemá prsty mafie, to je zásluhou zlodějského moru zaplavivšího Evropu po stržení ostnatých drátů železné opony. Ani tím se není příliš co chubit. Nu, připozdívá se, je čas obrátit čenich vozu k našemu ložumentu. Ještě míjí po pravé straně šedorůžová stěna krasových skal, v jejichž jeskyních a úžlabinách mafie věznívala oběti únosů, za něž pak vymáhala vysoké sumy výkupného. Někdy také nevymohla; snad ještě dnes leží na dně některé zapomenuté strže kosti těch, jejichž příbuzní byli příliš chudí či neochotní, ve svorné směsi s kostmi jiných, kteří podlehli v konkurenci mafiánských klanů nebo nedodrželi zákon mlčenlivosti.

Z takového místa nelze odejít bez poučení. Drahně povadla moc sicilské mafie, ale musel se najít ten, kdo první porušil zákon omertà: nic nevidět, nic neslyšet, o ničem nepromluvit. Ulice sicilských měst bývají značeny jejich jmény: Carlo Alberto della Chiesa, generál sboru karabinníků. Státní zástpce Gaetano Costa. Statečný kněz Casal di Principe, pronesší z kazatelny památná slova „Per amore del mio popolo non tacerò,“ z lásky k mému lidu nebudu mlčet. Všichni zaplatili svou odvahu životem, ale zasadili zločineckým spolkům ránu, z níž se už nikdy zcela nevzpamatovaly. Jejich příkladem se lidé přestali bát, ponuře napjaté ovzduší ostrova se uvolnilo. To ve srovnání s výroky, jak je tak čítám v českých novinách: „Letos se urodilo míň brambor,“ oznámil zemědělec, který odmítl uvést své jméno. No, asi jsem to teď trochu přehnal. Ale jen trochu.

Pokračování zítra.

**************************************************
Jestli se nic nezmění, pak koncem dubna vyjde kontroverzní kniha Luďka Frýborta
POD ZNAMENÍM PŮLMĚSÍCE s podtitulem Příběhy z Evropy pod vládou islámu.
Jde o román – politickou sci-fi z blízké budoucnosti. Donedávna se možnost převládnutí islámu nad jinými kulturami zdála iluzorní. To se změnilo, když západní politika, formovaná idejím multikulturalismu oddanými elitami, připustila velkorysé přelévání islámského živlu do svých zemí. V historických převratech neudávaly směr smírné většiny, ale radikální menšiny. Tak, obává se autor, tomu bude i tentokrát.
Aby kniha mohla vyjít, prosí vydavatel o podporu. Podrobnosti na této stránce.